Přesně rok po porážce třetí křížové výpravy u Ústí nad Labem se v červenci roku 1427 na západních a jihozápadních hranicích Českého království začalo formovat ohromné křižácké vojsko, které mělo brzy vyrazit na už čtvrtou křížovou výpravu do Českého království.
Křižáci tentokrát změnili poněkud taktiku a místo pouze těžké jízdy vyrazili na přelomu července a srpna do Čech též s taktikou okopírovanou od husitů, tedy s bojovými vozy. Ty se však nezkušeným křižáckým vozatajům staly při střetnutí s husity spíše překážkou než nějakou vojenskou výhodnou zbrani
Části křižáků se sice podařilo obsadit pohraniční město Tachov a další část zaútočila na pohraniční pevnost Stříbro. Na samém začátku srpna vyrazilo spojené husitské vojsko od Rokycan proti křižákům pod vedením Prokopa Holého.. To křižáky dobývající Stříbro natolik vyděsilo, že se rychle stáhli zpátky do Tachova. Jakmile však křižáci spatřili blížící se husitské vojsko a zaslechli mohutný chorál písně ,,Ktož sů Boží bojovníci” , dala se jejich část na útěk za hranice. Při pronásledování jich bylo několik tisíc pobito. Ti statečnější bojovníci s křížem zůstali a pokoušeli se alespoň udržet Tachov. Dařilo se jim to však jen několik dnů a do poloviny srpna 1427 byl I Tachov zcela v moci husitů.
Triumf nad čtvrtou křížovou výpravou byl tak dokonalý, že vyvolal změnu ve smýšlení katolické Evropy. Po Tachovu se řada katolických církevních představitelů začala klonit k názoru, že Čechy nelze porazit mečem, ale je třeba s nimi naopak jednat.