K pokusům psaní české historické prózy docházelo již v první polovině devatenáctého století ještě v době vrcholícího národního obrození. Do čtyřicátých let se obrozenecko-buditelský program tohoto literárního žánru však vyčerpal a přestal být umělecky podnětný a produktivní. Velmi významnou se naopak česká historická próza stala po uplynutí následujících třech desetiletí v sedmdesátých letech 19. století, kdy začínal být literárně činný právě Alois Jirásek.
Za historickou prózu lze v 19. století považovat už nedokončený román Karla Hynka Máchy s názvem ,,Kat“.
Ten byl psán již ve třicátých letech a měl se skládat ze čtyř částí podle názvů českých hradů/Křivoklad, Valdek, Vyšehrad, Karlův Tejn/, na kterých se většina děje měla odehrávat.. Mácha však stačil dokončit jen jednu z nich-,,Křivoklad“ a zbylé tři se dochovaly jen v načrtnutých plánech./částečně zpracoval ještě ,,Karlův Tejn“/ Nedokončený román ,,Kat“ má vyloženě romantické pojetí.
Ve třicátých letech se o historickou prózu pokusil i Josef Kajetán Tyl, který je mnohem známější i významnější jako dramatik. Tylovy povídky především z minulosti jeho rodného města Kutné Hory však nesou stopy spíše poklesu, než vyvrcholení české historické prozy.
Ve čtyřicátých letech se historickou prózou zabývali ještě například Jan Jindřich Marek a Prokop Chocholoušek. Marek, básnickým jménem Jan z Hvězdy /1803-1853/ reprezentoval ve své povídkové tvorbě pozdně romantické stadium české historické prózy. Z jeho prací je asi nejzdařilejší historická povídka ,,Jarohněv z Hrádku“/1843/ z doby těsně po vymření Přemyslovců, kdy v Čechách velmi krátce byl králem Jindřich Korutanský.
Prokop Chocholoušek /1819-1864/ se dokonce pokusil i o napsání historických románů-,,Templáři v Čechách“/1843/ , nebo ..Přivitan, kmet staropražský“/1855/. Jeho romány však vyznívají dost povrchně a významnější je proto jeho povídkový cyklus z historie i života jižních Slovanů s názvem ,,Jih“/1863-64/.
Pro šedesátá léta 19. století je v české literatuře charakteristická tvorba generace takzvaných májovců. Májovci se postavili proti dosavadnímu převážně historizujícímu rázu starší české prozy a programově položili důraz na problematiku dobovou , aktuální, ba přímo tendenční. To souviselo se snahou vymanit českou literaturu z pozic a funkcí národně obranných a naplnit ji programem novým – aktuálně společenským a pokrokovým. Proto také v prozaické produkci čelných májovců se historické téma objevuje jen výjímečně , spíše náhodně a práce tohoto druhu nemají prvořadý umělecký význam. Příkladem jsou křiklavě romantické staropražské obrazy Karolíny Světlé v jejích pracích s názvy ,,Poslední paní Hlohovská“ a ,,Zvonečková královna“.
Velké popularity naopak dosáhl svými historickými romány vrstevník májovců Josef Svátek /1835-1897/. Ten se však svými politickými i literárními názory postavil na opačnou stranu, než jeho generační druhové. Rakousky loajální, politicky konzervativní stanovisko se projevuje i v jeho literárních dílech , pro která sice čerpal materíál z archivů, ale která nedovedl pozvednout na uměleckou úroveň. Jeho romány/například ,,Pražský kat“ /1876/, ,,Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze“/1886-89/, nebo ,,Pád rodu Smiřických“/1893/ usilují o vzbuzení čtenářského zájmu efektními zápletkami a dějovou napínavostí. Zároven se však utápějí v mnohomluvnosti, slohové břitkosti i řemeslné rutině. Z ideového hlediska navíc Svátkovy práce působily většinou negativně, především pro autorův záporný postoj k odbojovým lidovým tradicím české minulosti, zvláště v době pobělohorské.
Uměleckou technikou i ideovým přístupem k české minulosti je Svátkovi blízký Josef Jiří Kolár-autor řady beletristických prací s historickou tematikou, které získávaly zájem čtenářů umělecky levnými a efektně romantickými prostředky. Nejznámější byl román z doby Rudolfa II. s názvem ,,Pekla zplozenci“/1862/.
Větší uměleckou hodnotu a pokrokovější ideový záměr měly historické práce Bohumila Jandy Cidlinského/1841-1875/, autora třídílného románového cyklu z doby husitské-,,Pod Vyšehradem“/1869/, Anna Městecká/1870/ a ,,Boček“ /1871/.
Skutečnou obrodu a rehabilitaci české historické prozy přinesla teprve literární generace, přimykající se těsně k literární generaci ruchovců a k takzvané škole národní. Tato generace – jakoby v opozici vůči protihistorizující tendenci májovců-se intenzivně a dosud nebývale soustředila na náměty z české minulosti. Svou pozornost zaměřila především na období husitské, bělohorské, pobělohorské a na dobu národního obrození.
Svatopluk Čech jako čelný představitel ruchovců sám dává příklad láskyplného obdivu k slávě i utrpení českého národa v minulosti svými historickými básnickými eposy jako například ,,Žižka“, ,,Adamité“, ,,Roháč na Sioně“, nebo ,,Václav z Michalovic“.
Od poloviny sedmdesátých let 19. století začínají svou historickou tvorbu rozvíjet
nejvýznamnější představitelé tohoto literárního žánru, rodák z našeho regionu Václav Beneš Třebízský /1849-1884/, Alois Jirásek/1851- 1930/ a jen o málo později i Zikmund Winter/1846-1912/. Tento prudce zvýšený zájem o historickou tematiku, zřetelný od první poloviny sedmdesátých let nebyl nijak náhodný. Reagoval na svou dobu. V šedesátých letech, v době začátků rakouské ústavnosti se zdálo, že nastává konečně období, kdy se česká literatura může věnovat jiným, než jen národním a vlastenecky uvědomovacím úkolům. Po rakousko-uherském vyrovnání /1867/ přišel naopak pro český národ nepříznivý politický vývoj v sedmdesátých letech. Bylo proto nutno znovu aktualizovat národně povzbudivé a mravně posilující funkce. Tendence české literatury znovu obrátily zájem spisovatelů k tématům české minulosti. Současně působila i skutečnost, že v sedmdesátých letech vyšly i poslední svazky Palackého ,,Dějin národa českého v Čechách a na Moravě do roku 1526″. Ty poskytovaly první ucelený pohled na české dějiny do doby nástupu Habsburků. Z Palackého pak těžili ve své tvorbě jak Třebízský, tak Jirásek. Oběma byl blízký svým pokrokovým výkladem české historie a především obdobím husitské revoluce.
Luboš Hora-Kladno