Anton Pavlovič Čechov se narodil v městečku Taganrog 17.ledna roku 1860, tedy v období drsného carského absolutismu a jeho poměrně krátký život už mu nedopřál poznat změny v ruské společnosti, ke kterým došlo rok po jeho smrti v roce 1905.
Skoro všichni literární znalci a badatelé se shodují v tom, že na utváření jeho osobnosti mělo značný vliv právě ubíjející maloměstské prostředí Taganrogu-nevelkého města na břehu Azovského moře. Vyrůstal v početné rodině malého obchodníčka a pocházel z úzkoprsého prostředí. Doma prožíval ustavičné hádky o pouhých pár kopějek v malém otcově krámku, otcem vynucované chození do kostela a zpívání v choru ale i časté trestání za třeba i drobné prohřešky, včetně častého bití.
Tyto neradostné události odbyl Čechov později jedinou větou: ,,V dětství jsem nepoznal dětství.“ I městečko Taganrog mu připadalo nudné a hloupé jak se sám vyjádřil: ,,s ospalými obyvateli, kde i psi nudou šílí….“
Přesto všechno mladý Čechov-pozdější skvělý spisovatel i dramatik nepodlehl omezenému maloměstskému prostředí a úporně pracoval na svém sebevzdělání. Po ukončení gymnázia v Taganrogu přesídlil do Moskvy, kde na pozdějšího spisovatele a dramatika vystudoval trochu neobvyklý obor – přírodní vědy
a lékařství. Brzy se však ukázalo jak významný obor to pro jeho literární a dramatickou kariéru byl. Nejen, že ho zabezpečil materiálně, ale a to především naučil ho exaktnímu pozorování a umožnil mu stálý styk s lidmi. I když po úspěšném ukončení universitních studií pracoval jako lékař v okolí Moskvy jen krátce, z lékařství si navíc přinesl vysoce humánní představu o člověku. Člověk byl pro něho skutečným ,,Homo sapiens – člověkem rozumným“, zasluhujícím úcty, obdařeným myslícím mozkem, schopným vynalézat a tvořit. Jen je mu třeba pomoci k plnému rozvoji, aby na sobě všemožně pracoval a neustále se zdokonaloval. Žel vysoký Čechovův ideál člověka často odporoval skutečnosti, když kolem sebe viděl z velké většiny šosáky a hlupáky, kteří podle něj nežijí, ale živoří a duševně zakrňují. Odchylky od humánnosti, třeba sebemenší mu zprvu připadají spíše jako směšné, ale později-z jiného pohledu jako zarmucující. Proto je v jeho dílech komické i tragické v nejtěsnějším sousedství a samotný Čechov je až do konce svého života příliš nerozlišoval. Skvěle to dokazují především jeho mistrovské povídky-nejznámější ,,Chameleon“, ale i další jako ,,Tlustý a hubený“, ,,Úředníkova smrt“, nebo ,,Štába Prišibejev.“ O první literární pokusy se mladý Čechov pokusil již na universitě v Moskvě, kdy spolupracoval s některými vesměs humoristickými časopisy, do kterých přispíval svými povídkami.
Ve druhé polovině osmdesátých let se Čechovova próza začíná komplikovat. Spisovatel s rostoucími rozpaky pozoruje, že v životě je víc smutného než směšného. Lidé se k sobě chovají podle společenského postavení a bohatství a nikoli podle vzdělání a přirozených lidských vlastností. A většinou jsou zkažení. Jejich nedostatky nelze vyléčit než jen smíchem.
Zkaženost světa začíná v Čechovově díle převládat a původně veselého spisovatele vystřídal zamyšlený a posmutnělý Čechov.
V tomto období ve druhé polovině, či spíše ke konci osmdesátých let se Anton Pavlovič Čechov začíná prosazovat i jako dramatik, byt zatím v podstatě jedinou hrou ,,Ivanov“.
Je to doba, kdy prodělává bolestnou vnitřní krizi, z níž se ,,zachraňuje“ cestou na dálně-východní ostrov Sachalin/roku 1890/, na místo galejí a věznic. Cílem této cesty je poznat život v té nejhorší podobě a sám něco udělat k jeho překonání. Na Sachalinu se pustil do takřka vědeckého zkoumání místního obyvatelstva. Návratem ze Sachalinu začíná druhá polovina jeho života i tvorby. Zhruba v polovině devadesátých let se A. P. Čechov usadil ve vesnici Melichově vzdálené asi 60 kilometrů od Moskvy . Období zde prožité je v Čechovově tvorbě nejplodnější.
V této druhé polovině života, i své tvůrčí dráhy je Čechov filozofičtější. Z jeho novel je patrná úporná snaha přiblížit se ke smyslu života a zároveň najít aktivní vztah ke světu. Právě do tohoto období patří již v samém úvodu mé práce zmíněná povídka ,,Pavilon číslo 6″ ale i další povídky, respektive novely jako je ,,Souboj“, ,,Neklidná duše“, ,,Profesor literatury“, ,,Dům s mezaninem“, ,,Člověk v pouzdře“,,,Případ z praxe“,,,Černý mnich“ ,,Dáma s psíčkem“, nebo ,,Nevěsta“.
V těchto povídkách udává Čechov na nejvšednějších případech jakousi diagnozu zkaženosti života a zároveň naznačuje, že život by mohl být mnohem krásnější a lidštější.
Na samém konci devadesátých let a na počátku nového století píše Anton Pavlovič Čechov svá nejznámější dramata: ,,Racek“, ,,Strýček Váňa“, ,,Tři sestry“ a ,,Višňový sad“. I v nich lze spatřit obraz zkaženého života, který vyznívá jako výčitka lidem, že neumějí žít. Vyjadřují v podstatě autorův stejný postoj a do značné míry jsou psána i stejnou metodou jako jeho povídky a novely. Jedná se o přesné zkratkovité vykreslení nehybné malicherné každodennosti, kterou podemílá stesk po jiném-lidštějším světě. To správně pochopili zakladatelé známého Čechovovského divadla MCHAT- Stanislavskij a Němirovič-Dančenko.
Dramatičnost Čechovových her je jaksi skrytá pod povrchem reality. Jedná se o takzvané psychologické drama, zcela jiné než dřívější drama antické, nebo pozdější shakespearovské.
Až nedlouho před svou smrtí v roce 1901 se Anton Pavlovič Čechov oženil. Za ženu si vzal herečku divadla MCHAT Olgu Knipperovou.
V posledních letech svého života, která prožil v Jaltě na poloostrově Krym stále častěji mluvil o nutnosti co nejdříve změnit život a nejvíc právě tam, kde je nejohavnější, tj. na ruské vesnici. Žel již ke konci devadesátých let Čechov vážně onemocněl plicní chorobou a odjel se léčit do ciziny respektive nejdříve do jižní Francie. Leč vyléčení v příznivém klimatu at už ve Francii, nebo později v Jaltě na Krymu bylo pouze dočasné.
Roku 1904 Anton Pavlovič Čechov v Jaltě těžce onemocněl znovu
a odjel se léčit do ciziny, ale tam konkrétně v Německu v lázních Badenu 2.července 1904 v pouhých 44 letech umírá. Jeho tělo bylo posléze převezeno do Moskvy a tam pochováno.