Jak již bylo uvedeno, Viktor Hugo zemřel ve věku 83 let obklopen úctou a láskou. Masy čtenářů na celém světě zůstaly Hugovi věrny, když se ovšem soustředily téměř výhradně na jeho romány. Jako ,,národní básník“ všeobecně vážený a ve školách vyzdvihovaný byl Hugo z oficiálněn, ale přestal se téměř číst, což je jistě škoda.
Ke studiu svého života a vývoje svých názorů poskytl Hugo sám bohatý materiál nejen svými verši a předmluvami, které doprovázely téměř všechna jeho díla, deníkovými záznamy a i řadou dalších autobiografických a dokumentárních materiálů.
Viktor Hugo přerostl úsilí své romantické generace nejen chronologicky. Necouvl a neukryl se před novými problémy a skutečnostmi druhé poloviny 19. století. Naopak právě v konfrontaci s nimi dostalo jeho dílo nové obrody. Viktor Hugo neochvějně věřil ve všelidské bratrství a vášnivě hlásal ideály rozumu, soucitu , práva a spravedlnosti.
Hugo nebyl ateista typu anglických romantických básníků Byrona,nebo Shellyho, ale jeho Bůh nevyzývá k pokorné rezignaci a nepoutá lidem ruce, naopak je postaven do protikladu s kněžími a klerikalismem , je ,,stavitelem budoucnosti“ a synonymem věčného pokroku , který neváhá vyzývat i k revoltě a revoluci. Revoluční romantik Hugo je pěvcem budoucnosti. Na cestě k ní je však třeba překonat mnoho omylů , přervat mnohé svazky , poutající člověka k minulosti , aby člověk dobyl onoho zítřka, který je zrádcem včerejška.
V hugovském pojetí je básník v dobách zlých věštcem , ukazatelem cesty , nikoli však aristokratickým samotářem, utíkajícím od lidí, jak je pro některé romantiky typické. Dokonale to vyjadřují jeho následující verše:
Neblahý, kdo svým bratřím říká:
-odcházím od vás do pouště!
Básník, jenž v bídě dneška žije,
lepší dny chystá člověku:
obývá sny a utopie,
tělem zde, duchem v daleku!
A na závěr místo epilogu ještě pár slov k Hugovým románům
Stejně jako většina ostatních obdivovatelů Viktora Huga musím žel napsat, že Hugovo poetické dílo téměř neznám, ale o to více mě zaujaly jeho romány. Kupodivu jeho nejznámější román ,,Bídníci“ se mi líbí nejméně. Důvod je prostý. Rozhodující jsou srdcervoucí konce všech románů. V románu ,,Bídníci“ umírá hlavní hrdina Jean Valjean pokojnou přirozenou smrtí, když těsně před ní dojde ke smíření s Cosetiným manželem Mariusem, který jím pohrdal až do chvíle, kdy zjistil, že mu Valjean vlastně zachránil v minulosti život. Umírá tedy přirozeně a vlastně vnitřně šťastný.
Ve všech ostatních románech je konec hlavních hrdinů odlišný. Všichni umírají dobrovolně poté co přes veškeré často až nadměrné úsilí nedosáhli svého životního štěstí. Ohyzdný hrbáč Quasimodo z ,,Chrámu Matky Boží v Paříži“ nemůže bez své nešťastné lásky ke krásné cikánce Esmeraldě žít a dobrovolně umírá. Stejně tak zohyzděný Gwynplaine v románu ,,Muž, který se směje“ nemůže žít bez slepé celoživotní lásky Ley a volí dobrovolnou smrt. Podobně je na tom prostý rybář Gilliatt v ,,Dělnících moře“, který po nezměrně tvrdém boji s drsnou přírodou sice obětuje své životní štěstí ve prospěch krásné Déruchety , ale též nemůže bez ní žít a dobrovolně umírá ve vlnách mořského přílivu. Nejtragičztější konec má román ,,Devadesát tři“, kde umírají v samotném závěru dokonce dva hlavní hrdinové. Šlechetný Gauvain je za vyloženě lidské porušení přísného zákona popraven a v okamžiku kdy mu gilotina stíná hlavu se jeho téměř otec Cimourdain , který dal rozkaz k jeho popravě dobrovolně zastřelí.