Pověst o Durynku a Neklanovi je v Jiráskových ,,Starých pověsteh českých“ nejen poslední pověstí z doby před oficiálním přijetím křestanského náboženství, ale patrně i pověstí nejméně známou z této ještě pohanské doby. Její děj je stručný a je jen jakýmsi doplněním předchozí pověsti o Lucké válce.
Po porážce Lučanů na Turském poli a smrti jejich knížete Vlastislava, zústal po Vlastislavovi jediný potomek -malý synek dětského věku. Vítězný kníže Neklan se rozhodl dítě ušetřit a svěřit do pěstounské péče jistého muže jménem Durynk.
Durynk se však chtěl knížeti Neklanovi zavděčit/aby z dítěte nevyrostl případný Vlastislavův mstitel/ a proto dítě bezostyšně sám zavraždil. Jeho hlavu pak přinesl Neklanovi pyšně ukázat. Doufal, že český kníže ocení jeho špinavou práci.
A Neklan ji skutečně ocenil, ale po svém. Dal Durynkovi možnost vybrat si jednu ze tří možných sebevražd. A Durynk si jednu skutečně vybral a oběsil se na olši, která pak dlouho nesla název jako olše Durynkova.
Tuto pověst udává jak Kosmas, tak Jirásek a opět se v jejich zpracování téměř neliší.
Žádný historicky věrohodný podklad o této pověsti však nebyl nalezen.