Je složité vyjádřit vlastní názor na Antona Pavloviče Čechova, když jsem sám četl jen některé jeho povídky a vyloženě se mi vlastně líbila jen jedna. Konkrétně jeho ,Pavilon číslo 6“.
Však sám Čechov také rozhodně není jednoduchý autor a to jak ve svých povídkách, tak dramatech.
Jeho povídky i divadelní hry nemají téměř žádný děj a když už, tak jen spíše naznačený a bez jakýchkoli dramatických scén a zápletek. Čechovovi šlo o něco úplně jiného než uchvátit čtenáře nebo diváka her dramatičností děje. Zaměřuje se na vnitřní psychický život člověka,kterého se snaží psychologicky až analyzovat. Zejména ve svých divadelních hrách tak přišel s něčím úplně jiným do té doby nevídaným. V jeho hrách nezasahuje způsobem ,,DEUX EX MACHINA“ nijak Bůh do děje , jako v původním antickém dramatu, do kterého zasahovali různí antičtí bohové, aby celý děj i jeho zápletku rozuzlili. Jeho dramata jsou též odlišná od klasického shakespearovského dramatu, která se většinou mohou chlubit jasně prožívaným dějem.
U Čechova vše probíhá jaksi v poklidu bez dramatičnosti a vše je zaměřeno na psychologický rozbor hrdinů. V něm je ovšem autor dost skeptický. Ukazuje sice mistrně všednost a povrchnost svých postav ať už z povídek, nebo dramat a tu se obvykle snaží i kritizovat a někdy i zesměšňovat./povídka ,,Chameleon“/
To je jistě na místě. Všednost a povrchnost jistě zasluhuje kritiku, nebo zesměšnění.
Jedno mi ale u Čechova chybí. On obvykle sice už vidí a vnímá nový lepší život i svět, ale nenalézá žádné východisko z té všednosti a povrchnosti života, neukazuje čtenáři či diváku žádnou cestu ke změně, která je jak sám často ukazuje nutná. Snad jedině v už několikrát zmíněné a mé nejoblíbenější povídce ,,Pavilon číslo 6″ je v postavě pacienta Gromova aspoň naznačena jakási cesta k nutné změně.
I když jsem svou práci o A.P.Čechovovi napsal,musím se upřímně vyjádřit,že mi tento autor příliš nesedí. Není to tak dlouho,co jsem na náš web psal seriál o romantickém autoru Viktoru Hugovi. A ten je naopak mým vyloženým oblíbencem. V jeho románech i divadelních hrách je naopak dramatických zápletek a srdcervoucích zvratů/jak tvrdí někteří literární odborníci až příliš/. Mě samotnému se jako literárnímu laikovi tato dramatičnost i časté až srdcervoucí zvraty líbí. Hugovy romány jsou vyloženě čtivé. Právě čtivost ve svých povídkách A.P.Čechov jaksi postrádá a tyto povídky jsou pro čtenáře mého typu dost složité. Skuteční literární odborníci by však měli na Čechova patrně jiný názor než mám já-vyložený literární laik.
Luboš Hora-Kladno