Co následovalo po památné bitvě na Little Big Hornu? Prezident USA Grant prohlásil Custera za národního hrdinu. Fakt že porážku v bitvě vlastně sám zavinil byl takticky zamlčen.
Custerova oběť si ale žádala dle samotného prezidenta tvrdé odplaty. A tak již nedlouho po generálově smrti táhnou do nitra prérie nové, čerstvé jednotky amerických vojáků. A není jich zrovna málo. Dorazí až na místo památné bitvy. Ale tady už žádné Indiány nenalézají. Dakotové se po svém nejslavnějším vítězství znovu rozešli. Nejprve se dělí na dvě skupiny. Jednu vede Šílený kůň a se svými následovníky znovu na prérii loví bizony a připravuje zásoby na zimní období, jak je pro prérijní Indiány a jejich život typické. Zásoby pak ale poslouží i jiné věci-daleké cestě. Prozíravý Sedící býk i po vítězné velké bitvě už pochopil, že bílí muži se budou na prérii vracet znovu a znovu. Proto vyzval své přívržence k tomu, aby ho následovali a z prérie odešli. Kam? Na sever, na daleký sever do na USA nezávislé Kanady. A většina někdejších Dakotů svého náčelníka opravdu následuje. Indiáni, kterým bylo mezitím doručeno další ultimátum ze strany americké vlády, aby odešli do vymezené rezervace, raději spálí svá tábořiště s nezbytnými tee-pee zapálí i část prérie a pod ochranou hořících plamenů odcházejí do země ,,Veliké matky“ /anglické královny Viktorie./
Druhá část původních obyvatel na prérii zůstává. Tito Indiáni zde svedou ještě řadu menších i větších bitev s bledými tvářemi, ale nakonec jsou poraženi. Po smrti slavného bojovníka a náčelníka Šíleného koně, který je zrádně zavražděn, bitvy na prérii ustanou docela.
Zatím Indiáni následující Sedícího býka v Kanadě stráví několik let. Nejdéle vydrží vlastní kmen Sedícího býka siouxští Hunkpapové.
Tady nahoře daleko na severu žijí sice v podstatě svobodně, jako kdysi. Ale…!
Převážně lesnatá a drsná příroda Kanady je docela jiná než jejich původní vlast-prérie. Prérijní Indiáni v ní nedovedou žít. A trpí, trpí a strádají hladem, když lesní zvěř je zde mnohem plašší než bizoni na prérii a lov, kterým se po celá staletí živili zde žádné výrazné úlovky nepřináší.
A pak stýská se jim. Stýská po své původní vlasti, po prérii.
Postupně Kanadu opouštějí a vracejí se do Spojených států, třebaže je jim jasné, že je tam čeká jen nesvobodný život ve vnucených rezervacích. Nakonec se do USA vrací i Sedící býk se svými nejvěrnějšími.
Návrat slavného náčelníka je svým způsobem symbolický. Na jaře roku 1880 přechází se zbytkem bývalých bojovníků kanadsko-americkou hranici.V červnu téhož roku se hlásí v americké pevnosti Fort Buford. I když ještě před tímto návratem odmítl pozvání samotného prezidenta USA k návratu, které mu do Kanady tlumočilo ,,mírové poselstvo“ vedené jeho dřívějším válečným protivníkem generálem Terrym, nakonec se vrací dobrovolně.
Ve Fort Buford pozdraví velitele pevnosti a odevzdá svou opakovačku, se kterou vybojoval tolik velkých bitev, svému malému synovi Vraní noze. Veliteli pevnosti pak řekl:
,,Odevzdávám ti tuto zbraň prostřednictvím svého syna, aby už skončili mezi námi-mezi lidmi války a nepřátelství a aby on /syn/ byl už navždy i bratrem bílých lidí.“
Poté odevzdali své zbraně i ostatní Indiáni, kteří se Sedícím býkem přišli. Od té chvíle se všichni tito Indiáni stali ,,rezervačními Indiány“ . Už za několik dní je parník nosící jméno dalšího zarytého nepřítele náčelníka ,,Shermann“ odvezl po řece Yellowstone do pevnosti Fort Randall. Když se správce této pevnosti dozvěděl, jakého má čekat ,,hosta“, přikázal okamžitě postavit ze silných kůlů tři metry vysokou ohradu. Tam své nyní již neozbrojené hosty zavřel a dal je hlídat všemi bojeschopnými vojáky, které měl k dispozici.
Následovala doslova ,,Křížová cesta“ Sedícího býka z pevnosti do pevnosti, z rezervace do rezervace. Skončila až v rezervaci Standing Rock. Tady pak s několika přestávkami žil jeden z největších indiánských náčelníků až do své smrti.
Luboš Hora-Kladno