V květnu roku 1876 vyrazila dosud největší proti-indiánská výprava Spojených států za svým cílem, kterým bylo dosažení rychlého a hlavně definitivního vítězství nad prérijními Indiány, kteří se teď jako celek spojených kmenů sami nazývali Dakotové. Vrchním velitelem celé armády, složené vesměs z kavaleristů není však Custer, ale generál Terry. Ten rozdělil velkou armádu na tři skupiny-severní pod vedením generála Gibbona, jižní v čele s generálem Crookem a jen západní části velí G.A. Custer. Třemi směry tedy pronikají americké jednotky hluboko do prérie. Pro americkou armádu jsou velmi potřební zkušení indiánští stopaři-zrádci z kmene Arakiú. Ti však dlouho marně hledají stopy po sjednocených Dakotech. První zvěst ne právě radostnou dostává vrchní generál Terry, který se úzkostlivě drží mimo dosah předpokládané bitvy na parníku plujícím po řece Missouri. Na Prašné cestě prý došlo k urputné bitvě mezi zástupcem velitele jižní armády Reynoldsem a Indiány především z kmene Oglalů vedených snad nejskvělejším indiánským velitelem a stratégem Šíleným koněm./Šílený kůň-Tašunka Vitko byl po Sedícím býku druhým nejvýznamnějším náčelníkem Dakotů. Zatímco Sitting bull byl spíše diplomatem, Šílený kůň naopak vyloženým válečníkem a stratégem./Američané při srážce utrpěli těžké ztráty a byli donuceni k ústupu. Ale byla to jen předehra toho, co se stalo zanedlouho na Little Big Hornu.
Vrchní velitel generál Terry spoléhá především na Custera a jeho západní armádu. Custerova armáda doráží až k mělké řece Little Big Hornu, kde její stopaři poprvé naleznou stopy po Dakotech. Ba dokáží zjistit i víc. Indiáni jsou prý soustředěni v obrovském táboře v kopcovitém terénu na druhé straně řeky. Prý už vědí o Custerových jednotkách. To je pro šviháckého generála mrzuté. Nemůže využít momentu překvapení. Okamžitě má však v plánu novou variantu útočného boje. Plánuje obchvat nepřátelského tábora. Nejprve nabídne zrakům Dakotů předpokládanou menší bitvu části své Sedmé kavalerie, kterou svěří majoru Renovi. Reno se svým oddílem přebrodí řeku na její levý břeh a obejde tábor zezadu. Nejmenší část Sedmé kavalerie povede kapitán Benteen, který bude mít především zajišťovací úkoly. Naopak třetí největší část povede
sám Custer po pravém břehu Little Big Hornu a až Reno zprava zaútočí, zasáhne do bitvy z druhé strany a v nastávajícím kotli pak společně Indiány zlikvidují. Jak prosté a jednoduché! Vše se seběhlo ale zcela jinak než Custer plánoval a předpokládal. Když Reno překračoval se svým oddílem v místech brodu řeku vůbec netušil že živého Custera vidí naposled. Po přesunech na levém břehu náhle napadli Renův oddíl indiánští jezdci. Do útoku je poslal Sedící býk, ale již postaršího hlavního náčelníka v něm zastupoval jiný slavný náčelník jménem Gall. Ten pak s pomocí slavného náčelníka Šíleného koně. donutil Rena ustoupit zpátky k řece, kde jisté opevnění poskytly Američanům její břehy. Přestože jen zhruba každý čtvrtý bojovník náčelníka Galla měl pušku a ostatní byli vyzbrojeni jen luky, oštěpy a tomahavky už při ústupu k řece způsobili Dakotové-Renově jednotce těžké ztráty. Naopak pohybliví Indiáni dokonale ovládající své malé prérijní koně byli skryti za jejich hřbety pro americké střelce těžkým cílem.
Renovo postavení na břehu se stále zhoršovalo. Nakonec mu zbylo jediné-přebrodit se se zbytkem svých vojáků zpátky na pravý břeh a tam se znovu opevnit. Než se mu to však podařilo zůstala z jeho vojáků ubohá hrstka vyloženě dána na milost a nemilost Indiánům. Vyčerpaným
a již téměř bez nábojů opevněným vojákům majora Rena však pomohl zázrak. Když náčelníci Gall a Šílený kůň viděli, že hrstka zubožených Renových vojáků už není nebezpečná, od dalšího boje upustili a vydali se za hlavním nepřítelem-za generálem Custerem. Zbytky Renových mužů včetně svého velitele pak definitivně zachránil až zajištující oddíl kapitána Benteena.
Co se však v této době s plavovlasým falešným hrdinou dělo?
Upřímně řečeno to nikdo přesně neví. Z Custerovy části Sedmé kavalerie nikdo následující bitvu nepřežil. Pozdější zprávy indiánských účastníků bitvy na Little Big Hornu se pak dost rozcházely.
Custer snad postupoval po pravém břehu řeky, ale jejím samotným břehům se natolik vzdálil, že ztratil spojení s Renem i Benteenem. Nepozorovaně se patrně chtěl přiblížit k táboru Sedícího býka a pak bleskově a nečekaně zaútočit. Jisté je že to se nepodařilo. Byl Indiány odhalen ještě před dosažením tábora. Navíc se ocitl ve vyloženě pro bitvu nevýhodném terénu. Nebyl to nakonec Custer ale naopak Dakotové Sedícího býka kteří zaútočili jako první. Custer se stačil sice ještě vrátit ke břehům Little Big Hornu, ale na druhý břeh řeky se už nedostal. Samotná bitva se odehrála na pravém úzkém říčním břehu, z jedné strany odděleném řekou, z té druhé pak dost srázným kopcovitým terénem. Pro americké vojáky strategicky jednoznačně nevýhodná pozice. Však také Custer nikdy nebyl dobrým stratégem. Jak bitva probíhala? Na to odpoví jen tehdejší dohady po ní. Čelným nájezdem nejspíš indiánští jezdci rozdělili Custerovi vojáky na dvě části a ty pak odděleně likvidovali. Poslední zbytky vojáků se nakonec uchýlili ke kruhové obraně opěšalí chránění jen hřbety svých padlých koní. Byli pobiti do posledního muže.
A Custer? I když ho americká propaganda líčila a stále líčí jako hrdinu, který bojoval až do úplného konce a padl jako poslední z bělochů, není jediného svědka a to ani z řad přeživších Indiánů, který by tuto falešnou legendu potvrdil. Naopak je docela možné, že G.A. Custer v bezvýchodné situaci spáchal raději sebevraždu. Když první běloši-američtí vojáci přišli na prázdné bojiště našli jen Custerovu zohavenou a skalpovanou mrtvolu, navíc se střelnou ranou v hlavě z těsné blízkosti. To by naznačovalo opravdu spíše sebevraždu, než hrdinskou smrt. Mnohem později, kdy bojiště bighornské bitvy zarostlo položili zvídaví novináři své dotazy na Custerovu smrt náčelníkům Sedícímu býku a Dešti v tváři. Ani jeden z nich pravou skutečnost neznal. Oba se ale shodli v jednom: Custera právě proto, že mu chyběly dlouhé žluté vlasy/ Custer se nedlouho před bitvou prý nechal ostříhat nakrátko/ Indiáni na bojišti nepoznali. Měli totiž příkaz zajmout ho živého.
Americká propaganda ale potřebuje svého hrdinu do čítanek. Posledního bělošského hrdinu z indiánských válek. Amerika se tak dozvídá o osudu hrdinného generála, kterého, kdyby přežil, čekal vojenský soud za naprosto špatnou vojenskou strategii na Little Big Hornu. Naštěstí pro Custera osudnou bitvu nepřežil. A tak mohlo být disciplinární řízení nahrazeno falešnou legendou. Sedmatřicetiletý generál s dlouhou hřívou zlatých vlasů , neohroženě se do poslední krve bijící v předem prohrané bitvě, který padl jako poslední běloch ze všech účastníků krvavé řeže byl pro tuto roli takřka mytického hrdiny ideální postavou.
Koho v Americe zajímá jaký opravdu byl, jak opravdu zemřel?
Co na tom, že generál-legenda měl ve skutečnosti sotva průměrné vojenské znalosti, naprostý nedostatek taktiky vedeného boje, bezohlednou ctižádostivost a povýšenost.
Custer-legendární americký hrdina. Skutečný Custer byl jiný. Ale koho dnes zajímá skutečnost…..
Luboš Hora-Kladno