První román Viktora Huga jsem četl ve svých dvaadvaceti letech při první a zdaleka nejtěžší hospitalizaci v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. Jednalo se o Hugův román ,,Dělníci moře“. Tahle kniha mi tenkrát moc psychicky pomohla při snášení drsného prostředí psychiatrické léčebny. Pamatuji se, že to bylo ještě za předlistopadového režimu, kdy byly podmínky asi ve všech psychiatrických léčebnách přísnější a drsnější. Já se tak přímo z vysokoškolských lavic dostal až do extrémně odlišného prostředí. Byla to tehdy pro mne těžká zkouška. Už ani nevím jakým způsobem se mi tehdy román ,,Dělníci moře“ dostal do rukou, zato si vzpomínám na situaci, kdy jsem ho po přečtení půjčil jistému spolupacientu s jen základním vzděláním a i on ho celý přečetl a i na něho kniha zapůsobila. To je jen důkazem toho jak jsou romány Viktora Huga nejen velmi čtivé, ale i působivé.
Já se při čtení ,,Dělníků moře“ dostal až do takového psychického stavu, že jsem se začal stotožňovat s hlavním hrdinou románu prostým rybářem Gilliattem.
Jen konec osudu Gilliatta, zda po nezměrně tvrdém boji s krutou přírodou kanálu La Manche, skončil rybář Gilliatt jako vítěz, nebo poražený jsem jednoznačně nedokázal dost dobře pochopit.
Teprve později jsem přes jeho trpký konec smrti ve vodách la manschého kanálu bral vlastně jako vítězství. Román končí vlastně nešťastně více méně dobrovolnou smrtí Gilliatta, který přes své vítězství nad drsnou a krutou přírodou nakonec nezískal ruku krásné Déruchety, třebaže na ni měl plné právo, ale nelze to brát jen jako prohru.
Kdyby totiž román osamělého bojovníka skončil například svatbou s Déruchetou, pak by zcela ztratil své kouzlo a vlastně i smysl. Pak by se nejednalo o vysoce umělecky hodnotný román v duchu skutečného romantismu, ale spíše o laciný román z takzvané červené knihovny.
Hned po propuštění z léčebny jsem sáhl do otcovy knihovny a přečetl Hugův román
,,Devadesát tři“ a znovu jsem ho četl jedním dechem a znovu nalezl srdcervoucí závěr románu a stejnou otázku? Skončili jeho hlavní hrdinové Gauvain a Cimmourdain šťastně, nebo nešťastně? Oba skončili svou smrtí, ale pro romanticky zaměřené čtenáře oba skončili vlastně šťastně. Oba dva, stejně jako Gilliat v ,,Dělnících moře“ sice předčasně zahynuli, ale neztratili při tom to hlavní a nejdůležitější. Neztratili své přesvědčení a svědomí…..
A když jsem později četl další Hugovy romány, jejich konce byly podobné. Končily vesměs smrtí hlavních hrdinů at už jde o ohyzdného hrbáče Quasimoda z Hugova ,,Chrámu Matky Boží v Paříži“, nebo bohatého bývalého galejníka Jeana Valjeana z ,,Bídníků“. Oba sice umírají, ale svým způsobem umírají jako šťastní hrdinové s čistým morálním štítem, protože člověka který nezradí sám sebe a své přesvědčení a svědomí nelze ani smrtí porazit…..