Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Žajovi Svobodní

9. 11. 2017

„V ústavech se ještě nikdy nikdo nevyléčil“, říká chorvatský dokumentarista Tomislav Žaja. V jeho filmu Svobodní, který mohli shlédnout diváci letošního Kinedoku, se skupina lidí s mentálním postižením stěhuje z ústavu do bytů v centru města. Přestože jde o složitý proces, není pochyb o jeho blahodárnosti. V diskuzi se sociálními pracovníky Fokusu Praha, kteří tvořili větší část publika na projekci v divadle Kámen, vyzdvihl Tomislav Žaja přínos deinstitucionalizace i pro pečující osoby. Práce mimo zdi ústavů jim přináší mnohem více radostných okamžiků, dává jim smysl a pociťují naději. Zatímco v instituci pouze podávají medikaci a soustředí se na to, aby se nic špatného nestalo, mimo ni pomáhají svým klientům skutečně žít. Připomíná vám to téma psychiatrické reformy u nás?

Žajovi SvobodníTomislav Žaja

Není divu, jak lidé s mentálním postižením, tak i lidé s duševní nemocí jsou často zbavováni svéprávnosti a zavíráni za více či méně pomyslné zdi. Tady chátrají, ztrácejí postupně kontakt jak s realitou, tak sami se sebou. „Učíme se chybami a zkušenostmi, ale když žijeme v instituci, nemáme žádné možnosti skutečných zážitků, které by nás mohly někam posunout,“ říká chorvatský dokumentarista a pokračuje: „Ačkoliv byly ústavy a nemocnice projektovány jako rehabilitační místa, skutečné léčení a uzdravování může začít až mimo ně.“ Svoboda je podle něj jedna z klíčových potřeb každého člověka. Podle Žaji až 90 procent lidí žije v ústavech zbytečně. Mají dostat možnost žít ve společnosti, a to nejen proto, že to prospívá jim, ale paradoxně ještě více společnosti samotné. Kromě přímých zisků, jako je práce, kterou tito lidé odvedou, je tu i velká oblast zisků nepřímých. Například lidé s mentálním postižením jsou velmi dobří sousedé, jsou pozorní a citliví k potřebám druhých lidí. Mají radost z práce, čímž zlepšují atmosféru na pracovišti, druzí lidé mohou skrze ně pochopit skutečný význam toho, co dělají. Pro tyto vlastnosti bývají někdy mylně považováni lidé s mentálním postižením za podobné dětem. „Jsou to dospělí lidé a tak bychom se k nim měli chovat“, říká režisér snímku Svobodní. Pro publikum v divadle Kámen i pro členy Studia 27 bylo příjemnou zprávou to, že bude brzy dokončen film Sousedé, jehož tématem je zavírání ústavu pro duševně nemocné v Osijeku. Zde se Žaja mimo jiné věnuje problematice normality. Pokládá si otázku: „Co to znamená být normální? Pokud respektujeme normy, jsme normální.“ Z jeho pohledu žije mnoho hrdinů tohoto filmu normálnějším způsobem než většina populace. Přesto se s nimi nakládá hůře než se zločinci. Ztrácejí lidská práva jen proto, že zvláštně chodí nebo mluví. Stejně jako u hrdinů snímku Svobodní je i přínos „duševně nemocných Sousedů“ především v tom, že relativizuje chorobnou tendenci společnosti soustředit se jen na to čerstvé, zdravé a na pohled pěkné v člověku.

Text:Tomáš Vaněk a Katka Málková
Kateřina Málková

Kateřina Málková

Když v pubertě nosila tričko s nápisem Crazy girl, nevěděla, jak doslovně ji to jednou bude vyjadřovat. Pro ni to znamenalo divokost, živelnost a radostnost, kterou se v té době pyšnila. V sedmnácti letech sestoupila do pekel. Začalo to osudným zjištěním, že strach ze strachu způsobuje strach. To způsobilo depresi. Jako odpočinek od deprese přišla mánie a nakonec vše vyvrcholilo psychózou. Od té doby trpělivě leze z propasti. Nálepky, kterými ji lze v současné době popsat, jsou „učitelka jazyků,“ „literátka,“ nebo „intelektuálka“ zároveň však „invalidní důchodce.“ Ona sama se identifikuje s vlkodlakem.

Naši partneři:

Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2017 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |