Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Smutný příběh se šťastným koncem

4. 10. 2017

Příběh o poporodním šílenství

Jedna moje kamarádka říká, že bychom se měli soudit: s nemocnicí Motol a s nemocnicí Bohnice za jejich pochybení. Zná prý právničku, která se zabývá speciálně selháním doktorů u porodu a jde jí zejména o vztah matka dítě. Případ mé sestry by pro ni byl prý určitě zajímavý a možná by to dělala i zadarmo.

Smutný příběh se šťastným koncem

Má sestra se léta léčí se schizoafektivní poruchou a její stav byl posledních pět let skvělý. I během těhotenství brala psychofarmaka, která nepoškozují plod. Věřili jsme, že s okamžitým navýšením medikace po porodu vše proběhne v klidu. Kamarádka ale říká, že v momentě, kdy jí v Motole dali prášek na vyvolání porodu (načež stejně musel proběhnout císařský řez – dítě bylo zamotané v pupeční šňůře) a vzápětí nato prášek na zastavení laktace, nebyla šance, aby se nezbláznila. Trvalo to přesně čtyři dny a vezli ji do Bohnic na neklid. Na neklidu strávila tři týdny v intenzivní péči, tj. často zabezpečená v kurtech. Po císařském řezu měla dostávat prášky na ředění krve, ale ty jí zapomněli dávat. Kromě toho, protože příliš pila, jí prakticky úplně odepřeli vodu. Když jsem jí byla navštívit, měla rozpraskané rty až doběla. Máma říká, že je zázrak, že to přežila.

Celkem byla hospitalizovaná čtyři měsíce, mezitím péči o dítě zajišťovali šedesátiletí rodiče. Otec dítěte shodou okolností zešílel již dva měsíce před porodem, takže z jeho strany pomoc přijít nemohla. Díky Bohu rodiče byli ochotní sáhnout si na dno svých sil, nejen, co se týče péče, ale i starostí o mou sestru. Zdálo se mi, že se jejich vztah příchodem malého celkem utužil. Když máma přestala zvládat s Vojtíškem spát, vzal to táta. Trávil s ním noc co noc a přitom chodil do práce. Domácnost pomalu chřadla, a tak se zapojili do úklidu i muži (otec s bratrem), ačkoli u nás odedávna platí patriarchální zásady. Když sestra chodila domů na propustky, nejprve se do péče moc neměla a máma ji v tom podporovala, „musíme na ni teď být hodní,“ říkala. Pak ale máma onemocněla a byla v nemocnici. Můj táta je trochu tvrdší, a tak sestru na propustce zapřáhl od rána do večera v péči o Vojtíška. Díky tomu se mohla cítit užitečná a na svém místě. Když ji propustili, byla už připravená a postupem času velmi schopná.

Když se dívám na situaci tak, jak je teď, nelituji ničeho. Sestra je po prodělání psychózy mnohem kreativnější, dokonce zodpovědnější, rozumnější. Vztah rodičů, zdá se mi,, ožil a jelikož „konec dobrý, všechno dobré,“ nemáme potřebu kohokoliv žalovat. Zároveň opravdu nechceme vzpomínat na uplynulé hrůzy, raději zapomeneme a odpustíme.

Kateřina Málková

Kateřina Málková

Když v pubertě nosila tričko s nápisem Crazy girl, nevěděla, jak doslovně ji to jednou bude vyjadřovat. Pro ni to znamenalo divokost, živelnost a radostnost, kterou se v té době pyšnila. V sedmnácti letech sestoupila do pekel. Začalo to osudným zjištěním, že strach ze strachu způsobuje strach. To způsobilo depresi. Jako odpočinek od deprese přišla mánie a nakonec vše vyvrcholilo psychózou. Od té doby trpělivě leze z propasti. Nálepky, kterými ji lze v současné době popsat, jsou „učitelka jazyků,“ „literátka,“ nebo „intelektuálka“ zároveň však „invalidní důchodce.“ Ona sama se identifikuje s vlkodlakem.

Naši partneři:

Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2017 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |