Mšené Lázně

Bylo léto roku 2023, moje maminka měla zdravotní problémy a já také. Tak jsme se rozhodly takto, pozvala jsem ji jako její dcera na dvou a půl denní pobyt ve Mšených Lázních, které spadají pod okres města Litoměřice.

Číst dál

Talentovaná žena, které tvůrčí psaní naplňuje její život i přes její handicep

Paní Jiřina Koudelová ( * 1974 ) napsala již 15 knih. 11 knih bylo o Německých ovčácích a poslední dobou se věnuje knížkám o duševním zdraví. Jak sama říká: „Těchto knih je stále na knižním trhu málo“. Zabývá se také příběhy lidí, kteří si prošli nějakou formou duševních nemocí a nebojí se o nich mluvit. Proto destigmatizuje tuto oblast, což je velmi užitečné. Tato žena je velmi tvůrčí a akční. Nejen, že píše, ale také skládá texty k písním, hraje na kytaru, skládá básně. Její umění vyjadřuje nejen slovy, hudbou, ale především tým, kým je. Jelikož tato žena napsala další díl knihy Proč zrovna já – druhý díl, rozhodla jsem se ji oslovit a požádat o rozhovor. Začtěte se do jejich odpovědí.

Proč jste se rozhodla pro druhý díl knížky Proč zrovna Já?

Myslím si, že na knižním trhu je málo literatury, která se věnuje právě tématu duševních nemocí, a tím nemyslím jen odborné knihy. Bohužel i v dnešní době existuje stigma duševně nemocných, laická věřejnost nechápe a nerozumí tomu, co tito lidé prožívají a jak se trápí, z toho důvodu jsem se rozhodla zaměřit se na příběhy lidí s duševním onemocněním. Všechno záleží na porozumění a pochopení mezi zdravými a nemocnými.

Co Vás k tomu vedlo?

Po vydání prvního dílu se na mne obrátilo ještě několik dalších osob, kteří jsou duševně nemocní, a projevili rovněž zájem sdílet svůj příběh prostřednictvím mé knihy o tom, jak bojují se svou nemocí, a jak se s ní sžili.

Co všechno jste musela uskutečnit, aby jste vydala tuto další knihu?

Abych mohla vydat další knihu, musela jsem oslovit i další lidi na sociálních sítích ve skupinách pro duševně nemocné , kteří by se nebáli posdílet se se svým příběhem, o tom, kdy se u nich nemoc objevila, jak se projevovala, co prožívají v nemoci, jak na to reagovala rodina a okolí, a co by případně chtěli vzkázat laické veřejnosti. Nakonec se přihlásilo 17 osob, kteří poskytli svůj osobní příběh s nemocí do mé knihy „Proč zrovna já ?“ – 2.díl.

Chtěla bych jim touto cestou moc poděkovat, není lehké jít s kůží na trh, protože většina osob s duševním onemocněním se za nemoc stydí, nebo se bojí, a tak to tají, a nechtějí o tom mluvit.

Jaké knihy už Vám vyšly?

Vyšlo mi 11 dílů knihy „Německý ovčák“, které se zaměřují na historii původu a chovu německého ovčáka, obsahují dobové fotografie plemenných psů a fen od prvopočátků, tedy od roku 1898 až do 90. let 20.století, jsou v nich obsaženy výsledkové listiny z mistrovství České republiky i mistrovství světa. Jde o odbornou literaturu.

Dále jsem vydala dvě knihy pro osobní potřebu, pro svou rodinu, takže ty v prodeji nenajdete.

A poslední roky jsem se zaměřila na knihy, které se týkají duševních nemocí, protože já sama jsem duševně nemocná. Jde o knihy :

  • Můj život se schizofrenií ( autobiografie o tom, jak mě moje nemoc provází mým životem, co jsem prožívala v psychiatrické nemocnici i v běžném životě , ať už v nemoci nebo v relativním zdraví )

  • Můj život se schizofrenií II.- začátek konce

  • Proč zrovná já ? aneb Příběhy lidí s duševním onemocněním

  • Proč zrovna já ? – 2.díl

Budete pokračovat v dalším psaní a proč?

Kdysi jsem si řekla, že dokud budu moct, tak budu psát. Mám velmi ráda knihy a ráda i píšu. Mám teď rozpracované tři knihy, ale chybí mi více času

Kde je možnost si Vaši novou knihu zakoupit?

Všechny moje knihy lze zakoupit na knižním eshopu www.kniznieshop.cz, nebo na www.stahujknihy.cz nakladatelství Nová Forma.

 

Jaký byl největší problém, aby jste knihu vydala?

Největším problémem byly samozřejmě finance, protože si jako autor musím objednat a zaplatit 9 povinných výtisků a 5 povinných výtisků do knihoven. A když ty peníze prostě nejsou, tak kniha nemůže být vydaná. Ale jsem ráda, že nakonec všechny knihy, co jsem napsala, byly nakonec i vydané.

Co Vám psaní přináší do života a proč to všechno děláte?

Psaní mi hodně pomáhá při mé duševní nemoci. Jsem takový „pisatel“, že už 35 let si každý den píšu deník, který byl předlohou pro mou knihu „Můj život se schizofrenií“. Kromě knih píšu básničky a skládám písně a hudbu.

A proč to všechno dělám ? Protože mě to hodně baví. Dělám něco pro procvičení svého mozku, aby nezakrněl Taky chci ukázat duševně nemocným, aby se nebáli rozvíjet své umělecké a tvůrčí schopnosti, a naopak ukázat „zdravým“ lidem, že i my nemocní můžeme být různorodě nadaní. Neznamená to, že když jsme psychicky nemocní, že nám to nemyslí, že jsme hloupí a líní.

Jakou práci momentálně děláte (kde a proč) a co Vám přináší do života?

Od roku 2019 pracuji v Psychiatrické nemocnici v Opavě jako peer konzultant, protože si myslím, že mám co nabídnout – své bohaté zkušenosti s nemocí a zotavením, kdy se léčím už 35 let. Těší mě, když můžu provázet pacienty na jejich cestě, a tak jak se jim snažím pomáhat, tak mě zase naoplátku pomáhá jejich zpětná vazba.

Jaké máte přání do budoucna?

Vím, že mé duševní onemocnění mě bude provázet až do konce mých dnů, proto je nesmysl si přát, abych se uzdravila, ale přeji si, abych mohla žít tak, abych se za svůj život a nemoc nemusela stydět.

Peerka z Valašska

OLGA PERNICKÁ pochází Z Valašského Meziříčí. Od roku 2017 žije sama ve Valašském Meziříčí, v části, která se jmenuje Podlesí. Je velmi spokojená a má zde dobré zázemí. Přátelé ji říkají OLIVA nebo PADY.

V současné době pracuje více než 2 roky v Sociální rehabilitaci Iskérka (sídlí v Rožnově pod Radhoštěm), která pomáhá lidem s duševním onemocněním v návratu do běžného života. Osvětou přispívá ke zlepšení postoje společnosti k duševně nemocným.

Mezi její koníčky patří kresba, malba, vyrábění, skauting, turistika, navštěvování kulturních akcí, jízda na paddleboardu na vodních plochách, móda a historie odívání. Zajímá se rovněž o Anglický jazyk. Studovala tento obor na Vysoké škole. Bohužel vzhledem ke zdravotním potížím psychického rázu školu nedokončila.

Olga se ráda vzdělává. Absolvovala různé kurzy, aby si doplnila rekvalifikace. Kurzy se týkaly těchto oborů : asistent pedagoga, pracovník v sociálních službách a také mezinárodní zkoušku z anglického jazyka.

Sdělila byste nám ve zkratce svůj životní příběh?

Můj příběh začal v roce 2012, kdy jsem prožila první psychotickou ataku, dostala jsem se do Psychiatrické nemocnice Kroměříž. Zde jsem strávila 3 měsíce a za tu dobu jsem prošla různými psychickými stavy, dávali mi různé psychofarmaka, prošla jsem také více oddělení a poznala v průběhu různé doktory a samozřejmě také různé pacienty. Vzhledem k tomu že to byla moje první hospitalizace, tak to pro mě bylo velmi těžké a dlouhou dobu jsem svoji nemoc nechtěla přiznat. Měla jsem taky velmi odmítavý přístup k lékům a taky k psychiatrům. Za těch 11 let, se to u mě velmi proměnilo. Dnes už chápu, že lékaři se nám snaží pomoct a léky vnímám, jako prostředek, který mě drží na hladině normální reality. Můj příběh nemoci a uzdravení by velmi pestrý, v roce 2018 jsem prošla další hospitalizací, ta však pro mě nebyla tak náročná jako ta první a zvládla jsem se ze všeho dostat relativně rychle. Dnes už se cítím velmi dobře, stabilně. Tento dobrý stav trvá již 5 let a jsem za to moc vděčná.

Co Vám nejvíce pomohlo v době nemoci a zotavení se z něj?

Když se podívám zpětně tak to určitě byla podpora okolí, rodiny, lékařů, léků, ale hlavní činitel, který byl u mě zásadní byl čas a ten opravdu léčí. Zní to jako klišé, ale je to tak, člověk se musí naučit trpělivosti. U mě to byly malé kroky, které mi pomohly k přijetí sebe sama. K přijetí své nemoci.

Proč jste se rozhodla dělat tzv. Peer konzultanta a co Vás k tomu vedlo, případně jak to probíhalo a kde pracujete?

Pracuji v sociální rehabilitaci Iskérka v Rožnově pod Radhoštěm a jsem součástí profesionálního týmu. Tato práce je pro mě smysluplná, přináší mi radost, když vidím, že se klientům daří zlepšovat kvalitu jejich života. K této práci jsem se dostala, když jsem před třemi lety navštívila besedu ve Valašském Meziříčí, kde promlouvali peer konzultanti z Brna o svých cestách zotavení.Tam jsem poprvé slyšela termín peer pracovník. Poté jsem si samostatně vyhledala info o této pracovní pozici. A později jsem dostala příležitost pracovat v Iskérce.

Olga Pernická se letos 17. května 2023 ve večerních hodinách zapojila do celorepublikového projektu s názvem „Peer pomáhá“ , které organizuje Studio 27 – zaostřeno na duši –více info na tomto webu: www.studio27.cz .

Studio 27 – zaostřeno na duši je skupina kreativních lidí s vlastní zkušeností s duševním onemocněním (především ze schizofrenního okruhu). Studio 27 pořádá a natáčí besedy se zajímavými lidmi nejen na téma duševního zdraví.

Jelikož se do tohoto projektu Olga zapojila, oslovila jsem ji a požádala ji o odpovědi na dotazy, které mně zajímaly. Sami se začtěte do jejích slov.

Jak jste se dozvěděla o pražském Studiu 27-zaostřeno na duši?

O pražském Studiu 27 jsem se dozvěděla na Facebooku, kde propagovali kampaň Peer pomáhá. Jejich nabídka k zapojení peer konzultantů do tohoto projektu mě velmi oslovila, měla jsem zájem se zapojit, ale vzhledem jiným okolnostem jsem do toho tenkrát nešla. Zapojila jsem se až v květnu tohoto roku, kdy jsem dostala pozvání na hostování na besedě ve Valašském Meziříčí. Tato beseda se zabývala tématem – jaké je to být peerem na Valašsku,

Proč jste se do projektu Peer pomáhá zapojila? Co Vás k tomu vedlo?

Zapojila jsem se do projektu, protože chci přispět k osvětě společnosti v oblasti duševního zdraví. Vždy když mám příležitost promluvit o své zkušenosti s duševními problémy, tak toho využiji. Většinou mám potom dobrý pocit, nejen kvůli sdílení zkušenosti, ale taky mi to dává smysl. JIž 11 let jsem na cestě uzdravení a zažila jsem různé psychické stavy. Dalo by se říct, že jsem svůj handicap přetavila ke svému prospěchu a jsem ráda, že můžu pomáhat lidem, co mají podobné problémy.

Jak jste se cítila před kamerou a před veřejností?

Byla to pro mě nová zkušenost, před besedou, jsem se necítila vůbec nervózní, mírné nervy jsem pocítila v úvodu povídání, musím ale říct, že v polovině besedy už jsem se cítila docela komfortně a nebylo to pro mě nepřirozené. Do budoucna bych s natáčením neměla žádný problém, Jak jsem již zmiňovala, je to pro mě součást osvětové nebo by se dalo říct destigmatizační činnosti, která je pro mě zásadní a je mou součástí – součástí mé cesty, která vede k zotavení.

Jaké je Vaše přání do budoucna?

Moje přání do budoucna je, aby se psychiatrická péče dále vyvíjela a měla kvalitní a lidský přístup k pacientům. No a také, aby společnost přestala stigmatizovat lidi s duševními problémy. Jsem velký životní optimista a věřím ve společnost a věřím že semínka dobra budou v ní dále klíčit a růst v pevné stromy naděje.

Dům U Libuše v Praze

S panem Danielem Šebkem jsem si povídala o pomoci lidem s duševním onemocněním Domu U Libuše, které provozuje organizace Fokus.

Číst dál

Novináři z Prahy zavítali do Valašského Meziříčí

Ve středu 17. května 2023  se od 18hod. konala beseda „Peerem na Valašsku“ v Městské knihovně Valašské Meziříčí Besedu uspořádal tým redaktorů ze Studia 27 – „zaostřeno na duši“ (www.studio27.cz) z Prahy.
  
Zajímavostí na tom je to, že všichni 4 členové týmu Studia 27 jsou lidé se zkušeností z duševním onemocněním. Jejich činnost – videoreportáže, rozhovory, případně besedy můžete zhlédnout na jejich webových stránkách – www.studio27.cz nebo na sociálních sítích
 
Na Besedě hostovaly dvě Peer konzultantky, Olga Pernická – Iskérka o. p. s. z Rožnova pod Radhoštěm – a Dana Mičolová z Amiky – Charita Valašské Meziříčí. Moderoval Břetislav Košťál ze Studia 27. Pro mnohé z Vás je možná termín peer pracovník – peer konzultant neznámý, proto Vám jej vysvětlím. Peeři jsou lidé, kteří si osobně zažili psychické onemocnění a na základě toho, co si sami prožili, nyní pomáhají dalším lidem s duševním onemocněním. Dávají lidem s obdobnými potížemi, naději díky svému životnímu příběhu, který otevřeně sdílejí se svými klienty. 
 
Jedním z bodů besedy bylo seznámení publika s kampaní Peer pomáhá, která se koná letos v rámci celé ČR.
Smyslem této kampaně je šířit povědomí o peer pracovnících mezi laickou i odbornou veřejností . 
Novináři ze Studia 27 nejdříve nachystali svoji techniku – kamery, mikrofony, baner a potřebné kabely. Poté odzkoušeli jejich funkčnost a v 18 hod to všechno začalo. 
 
Moderátor kladl peer pracovnicím otázky, na které postupně odpovídaly. Na pódiu i v hledišti panovala příjemná atmosféra.
Smyslem toho všeho bylo natočení videozáznamu, který bude prezentován na webových stránkách, youtube kanále a Facebooku Studia 27
A tak řada lidí z široké veřejnosti bude mít možnost zaposlouchat se do různých příběhů lidí se zkušeností z duševním onemocněním, jejich pomoci a smyslu, proč jsou tito tzv. peer pracovníci užiteční pro naši společnost.
 
Osobně mám zažitou zkušenost, kdy jsem v letech 2009-2013 měla možnost vidět peer pracovníky v Holandsku, v rámci 3 pracovních stáží v Eindhovenu. Vidět a slyšet jejich životní příběhy mně osobně nakoplo tak, že jsem takovouto práci chtěla dělat i u nás v ČR. A ejhle, poštěstilo se mi to. Sice po delší době, ale přece. Nyní jsem moc šťastná, že své zkušenosti můžu předávat i dále. Dávat lidem naději, ať to v životě nevzdávají, ale naopak, ať na sobě pracují. Osobně můžu říci, že mně to hodně baví a nabíjí. Touto besedou chci společně s těmito noináři i další peer pracovnicí lidem ukázat, že je to možné. Chteme tak změnit povědomí široké veřejnosti, že tito lidé něco dokáží, něco umí a také, aby naše společnost na tyto lidi nenahlížela, jako na tzv. „blázny“, ale spíše na lidi s nějakými dary, které mohou rozvíjet a jít životem dále.
 
Proto prosím lidi z široké veřejnosti, aby na nás neukazovali prstem, že jsme „blázni“, ale naopak aby u nás tito lidé ukazovali, že jsme užiteční a potřební pro naši společnost. Budu Vám všem moc vděčná, když nás budete podporovat a hlavně se nás nebát. Prosím, nejsme nebezpeční a naučte se nás pochopit. Nikdo z Vás neví, kdy se může ocitnout na samotném dně, které řada z nás osobně zažila. Ono z toho dna se mnohdy hrozně těžko vstává. Věřte mi. Já byla na samotném dně již třikrát a nikomu to nepřeji. Tak prosím, přijměte nás mezi sebe a naučte se k nám chovat pěkně. Děkuji.
 
Zpracovala : Dana Mičolová

Psychiatrie byla pro mě vždy velmi přitažlivá

MUDr. Barbora Krnáčová pracuje už pátým rokem v psychiatrické ambulanci v Rožnově pod Radhoštěm. Vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Pracovala na Klinice psychiatrie ve Fakultní nemocnici Olomouc. Mezi její koníčky patří sport , konkrétně lyžování, jóga, turistika a dále dobré filmy.

Oboru Psychiatrie se chce věnovat i v budoucnu, protože ji tato práce velmi baví a naplňuje její život.

Zajímala jsem se o tuto aktivní ženu, které velmi fandím. Proto jsem ji požádala o rozhovor. K mé velké radosti a vděčnosti na mé otázky odpověděla. Nyní se začtěte do tohoto rozhovoru.


Proč jste si vybrala právě obor psychiatrie jako svoji životní cestu? Nelitujete toho a proč? 

Těžko říct, je toho více, co mě na psychiatrii zaujalo, biologická stránka oboru v kombinaci s tou psychologickou, tak jinou od ostatních oborů, pro mě byla, od prvního setkání se s psychiatrií ve 4. ročníku studia, velmi přitažlivá.

Kde všude jste pracovala a co pro Vás tato práce znamená?

Číst dál

Dana Mičolová získala čestné uznání za rozhovory publikované na webu Lidé mezi lidmi

Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením uděloval v loňském roce Ceny za publicistické práce zaměřené na téma zdravotního postižení. Tuto Cenu uděluje Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením od roku 1994. Cílem je vyzdvihnout především ta díla, která přináší pozitivní a nezkreslený obraz o životě lidí s postižením. Dana Mičolová obdržela čestné uznání za soubor tří rozhovorů publikovaných na webu Lidé mezi lidmi. „Autorka Dana Mičolová je vnímavá k potřebám lidí s duševním nemocněním. Projevuje se to v její tvorbě, která je nejen plná pochopení a náznaků, jakými způsoby pomáhat, ale i v tom, že se věnuje oblasti, jež byla dosud většinovou společností poměrně dost opomíjená,“ stojí v odůvodnění, které k udělení Ceny zveřejnil Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením.

S jakou publicistickou prací jste se do soutěže přihlásila? O čem to bylo?

Jednalo se o tři rozhovory, které se týkaly problematiky duševního onemocnění, o kterém se snažím připravovat texty nejen s lidmi s duševním onemocněním, ale i se samotnými odborníky.  První rozhovor byl s psychiatrem Michalem Raszkou, který si prošel úzkostmi. Další rozhovor byl s knězem Pavlem Hödlem a jeho zkušenostmi s duševně nemocnými lidmi. Třetí rozhovor byl s mojí známou, která byla nemocná obdobně jako já a pomáhalo ji v nemoci tvůrčí psaní. Stejně jako mně. Psaní beru jako svoji terapii. Velmi mně to baví a naplňuje.

Proč jste se do toho pustila? 

Psát mě prostě baví. Nejraději dělám rozhovory s lidmi s duševním onemocněním, které vyhledávám anebo se zajímavými lidmi s nějakým hendikepem, či známými osobnostmi. Zaměřuji se hlavně na sociální oblast, která mě baví. Psát o politice nebo jiných tématech by mě asi nikdy nebavilo. Už jsem za tu dobu, co tyto lidi vyhledávám, zažila úžasné příběhy lidí s hendikepem, kteří dokáží neuvěřitelné věci. To mně motivuje k tomu, abych i já na sobě pracovala. Mám radost vždy z rozhovoru, na který mě někdo odpoví. Hřeje ve mě pocit, že něco dokážu. Možná text osloví někoho jiného a v tom vidím smysl. Nejvíce se ale snažím medializovat tématiku duševního onemocnění, která byla v minulých letech velké tabu. Už se to lepší díky Reformě psychiatrie, ale je to ještě běh na dlouhou trať. Chci psát o problematice duševního zdraví, aby široká veřejnost změnila mínění o lidech s duševním onemocněním. Proto jsem i tyto rozhovory přihlásila do soutěže VVZOP. Už od roku 2012, co pracuji pro webový portál www.lidemezilidmi.cz, (v současnosti už jako dobrovolník), mě tato práce naplňuje. Není to moje práce jako taková, ale beru to spíše jako koníček.

Jak jste v soutěži uspěla a jaká byla „konkurence“?

Do soutěže VVOZP jsem se hlásila s přestávkami už od roku 2012. Výsledky ale nikterak nepřicházely. Až letos, kdy mě zavolala paní Jelínková, která tuto soutěž organizuje a sdělila mě, že obdržím čestné uznání. Nečekala jsem to ani ve snu. Ráda však soutěžím. Už jako dítě jsem chodila na běžecké závody, které mě bavily. Od té doby ráda soutěžím. Proto jsem si už tehdy v roce 2012 našla tuto soutěž díky internetu a zkoušela jsem štěstí. Letos jsem uspěla. Nebyly to sice první tři místa v tiskové rubrice, ale čestné uznání mě zahřálo na duši. Poté pozvání na slavnostní vyhlášení výsledků  do budovy Úřadu vlády – do Strakovy akademie v Praze byla příležitost, která se neodmítá. Tato soutěž má tři kategorie. Tiskovou, rozhlasovou a televizní. Já se přihlásila do tiskové. Hodnoceno bylo celkem 63 přihlášených děl. Do tiskové kategorie bylo přihlášeno celkem 39 děl.  Takže konkurence byla velká a proto si tohoto čestného uznání velmi cením. V této soutěži budu pokračovat i do budoucna.

Co pro vás dobré umístění v soutěži znamená?

Je to pro mně velké povzbuzení. Znamená to pro mě to, že budu pokračovat v další tvorbě rozhovorů, hlavním tématem bude opět problematika duševního zdraví, protože jsem si touto více jak 30tiletou zkušeností prošla a byla bych velmi ráda, kdyby se o této problematice více mluvilo a psalo, aby tito lidé nebyli stigmatizovaní společností. Tito lidé jsou velmi důležití pro naši společnost a řada těchto lidí jsou tzv. peer pracovníky (lidé se zkušeností s duševní nemocí), kteří pomáhají dalším na základě jejich prožitých zkušeností. Moc této problematice fandím a chci o ní i dále psát a motivovat lidi, aby se s těmito nemocemi dovedli smířit, nevzdávali to, naučili se s ní žít a jít dál životem.

Jaké máte plány do budoucna pokud jde o publicistiku?

Budu v ní pokračovat, pokud čas tomu dovolí. I když dělám jinou práci, u publicistiky chci zůstat, Baví mně to a naplňuje. Mým výborným učitelem byl pan Josef Gabriel – šéfredaktor portálu www.lidemezilidmi.cz. I když nemám žádnou žurnalistickou školu, tak je to oblast, ve které chci pokračovat. Mám týdenní redakční kurz Symbióza (za který jsem moc ráda, že jsem si jím prošla) a pak se převážně učím praxí. Mám však radost z toho, že mně to baví a naplňuje. Jsem také vděčná panu šéfredaktorovi portálu Lidé mezi lidmi za to, že mně naučil žurnalistickým začátkům.

Josef Gabriel

Odkaz na článek Michal Raszka – psychiatr, který si prošel úzkostmi:

Michal Raszka – psychiatr, který si prošel úzkostmi

Odkaz na článek Zkušenost kněze s psychicky nemocnými lidmi: https://www.lidemezilidmi.cz/zkusenost-kneze-s-psychicky-nemocnymi-lidmi/

 

Odkaz na článek Nešťastné dětství, pocit nízkého sebevědomí v dospělosti vyměnila za tvůrčí psaní, které naplňuje její život:

https://www.lidemezilidmi.cz/nestastne-detstvi-pocitnizkeho-sebevedomi-v-dospelosti-vymenila-za-tvurci-psani-ktere-naplnuje-jeji-zivot/.

 

Jana Sieberová

je česká zdravotní sestra a aktivistka hospicového hnutí. Velký vliv na ní udělala spisovatelka a zakladatelka prvních Českých hospiců MUDr. Marie Svatošová. Paní Jana Sieberová založila Domácí Hospic DUHA v Hořicích. Její manžel – MUDr. Pavel Sieber je ředitelem domácího Hospice Duha. Paní Sieberová doprovázela také pana kardinála Miroslava Vlka jako hospicová zdravotní sestra. V péči o nemocné spolupracuje také s kaplanem – knězem Královohradecké diecéze Pavlem Rouskem a Mariánem Benkem. V současné době přednáší široké laické i odborné veřejnosti a usiluje o to, aby nebyla uzákoněna eutanázie. Je autorkou knih, mezi které patří:
Hospic: příběh naplněné naděje (2016), Naděje na konci cesty: další příběhy hospice Duha (2018), Proč máme strach ze smrti? Jak zvládnout její příchod. (2019), Bůh je můj životní program (2021).

Jelikož jsem tuto ženu poprvé poznala díky několika dílnému pořadu s názvem „Neboj se doplout, aneb umění doprovázet“, který vysílala má oblíbená TV NOE-www.tvnoe.cz a také jsem slyšela její rozhovory v Českém rozhlasu, rozhodla jsem se ji oslovit a požádat o rozhovor. Byla jsem moc šťastná, když odpověděla na dotazy. Zde si přečtěte její odpovědi, které zasáhly mé nitro.

Umírající lidé nás učí žít…

 

Před 13 lety jste založila hořický domácí hospic. Přibližte jeho službu.

Domácí hospic je integrovaná forma zdravotní, sociální, psychologické a duchovní péče, poskytovaná nemocným všech indikačních, diagnostických i věkových skupin ve vlastním sociálním prostředí, u nichž je předpokládaná prognóza délky života na základě lékařského posouzení kratší, než šest měsíců. V rámci hospicové péče je poskytována péče paliativní, to je celková léčba a péče o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na léčení vlastního závažného onemocnění. Zásadní je léčba bolesti a dalších symptomů, stejně jako řešení psychologických, sociálních a duchovních potřeb a problémů nemocných. Často se lidé myslí, že pečujeme jen o seniory, ale našemu nejmladšímu pacientovi byl rok a půl a nejstarší pacientce bylo 102 let. Náš tým tvoří zdravotní sestry, sociální pracovnice, lékaři, duchovní a administrativní pracovníci.

 

Původní profesí jste zdravotní sestra. Proč jste se rozhodla založit domácí hospic?

Pracovala jsem jako zdravotní sestra na anesteziologicko-resuscitačním oddělení a velmi mne trápilo, že umírající lidé odcházejí z tohoto světa v anonymitě nemocnic. Rodiny nebyly k péči o své blízké povzbuzovány, nemocní umírali v samotě, schováni za plentami. Někdy v roce 1985 si jedna má pacientka s pokročilou rakovinou přála jít domů. Po celou dobu její nemoci jí ale lékař neřekl diagnózu a ujišťoval ji, že se vyléčí. Její zdravotní stav se zhoršoval a jednou při lékařské vizitě, když už nemohla mluvit, napsala na papírek, že by si přála jít domů. Lékař se od ní otočil a mezi námi pronesl, že doufá, že už to brzo skončí. Umírala opuštěná za plentou na jednotce intenzivní péče. Bylo mi 20 let a už tehdy mi vadilo, jak se chováme k umírajícím lidem. Dlouhých 25 let jsem dozrávala k založení domácího hospice.

 

Kde jste se inspirovala?

Inspiraci jsem čerpala z hospicového hnutí, ale nejvíce od doktorky Marie Svatošové, mé milované kmotry. Bylo to naprosté bláznovství, část své dovolené jsem například trávila na stážích v lůžkových hospicích. Nadšeně jsem o tom vyprávěla svým kolegům na operačních sálech. Inspirací mi byla i smrt mé babičky na nádor tlustého střeva. Byla jsem po jejím boku, když ji lékaři sdělili diagnózu, při operaci a v době rekonvalescence jsem jí vzala domů. Odešla pokojně za devět měsíců od zjištění diagnózy uprostřed celé své rodiny. A tehdy jsem viděla, že odejít z tohoto světa se dá důstojně.

 

Změnila se situace za ty roky?

Začátky byly velmitěžké. Bylo pro nás náročné vybudovat zdravotně sociální zázemí, vytvořit pracovní tým a zajistit financování provozních nákladů domácího hospice. Zdravotní pojišťovny s námi odmítly uzavřít smlouvu. Trvalo mnoho let, než nás podpořil Krajský úřad, města a obce a stali jsme se partnery pro nemocnice a občanskou společnost. Jsem vděčná, že se nám podařilo vytvořit síť podporovatelů, sponzorů, přátel a dobrovolníků.

 

Jak hospic přijali lidé v Hořicích, jak se na něj dívají dnes?
Lidé zpočátku nechápali, proč chceme zakládat hospic, proč bychom jej vůbec měli budovat. Domnívali se totiž, že službu, kterou nabízíme, může poskytovat domácí terénní péče, což je lichá domněnka. Hospicová péče se totiž stará výhradně o umírající a jejich rodiny, stará se o jejich důstojný a bezbolestný odchod ze života v kruhu svých blízkých. V Hořicích proběhla taková malá sametová revoluce, svým rozhodnutím jsem jistě překvapila mnohé své spoluobčany a spolupracovníky. Není snadné představit a také pochopit tuto službu ve společnosti, která je nastavená pouze na výkon a honosí se kritériem úspěchu. Nicméně každý z nás bude jednou potřebovat nějakou formu hospicové péče lůžkové či domácí, protože s přibývajícím věkem přibývá zhoubných nádorů. A je to přání většiny obyvatel, zemřít doma, v kruhu svých blízkých.


Jaké služby poskytujete? A kdo je platí?

Poskytujeme zdravotnické a sociální služby, včetně půjčovny kompenzačních pomůcek, které jsou do rodin našich pacientů umístěny zdarma. Jedná se o polohovací lůžka, kyslíkové přístroje, infusní pumpy, lineární dávkovače, atd. Službu si hradí částečně pacient, ale jedná se spíše o symbolické částky. Naše současné finanční zdroje jsou dotace z MPSV, Krajského úřadu, obcí (32%), vlastní činnost (10%), dary (58%). Domácí hospic potřebuje pomoc finanční, ale také legislativní a veřejnou. Z výše uvedených důvodů je patrné, že bez dárců by v současné době byla služba nemožná.

 

Je v současné době něco, co hospici, jeho provozu, zaměstnancům nebo klientům způsobuje velké problémy?

Domácí hospicová péče je bohužel stále dostupná poměrně malému počtu umírajících lidí. Kamenné hospice již v systému zdravotního pojištění zavedené jsou, ale ty domácí nikoliv. Většina pacientů si přeje zemřít doma, ale někdy nejsou podmínky domácí péče vhodné, například nemocný nemá rodinu nebo je rodina péčí dlouhodobě vyčerpaná, v těchto případech je vhodná péče v lůžkovém hospici. K tomu je třeba navázat dobrou spolupráci s nemocnicemi všech typů, praktickými lékaři, sociálními službami. A to je rozhodně běh na dlouhou trať.

 

Kolik klientů prošlo hořickým hospicem? Vzpomínáte na některé z nich i po letech?

Jsou to již stovky pacientů. Každý pacient se nám na určitou dobu vryje do srdce. Prožíváme s nimi a s jejich rodinami vrchol lidského života. Bude to znít možná zvláštně, ale umírající lidé jsou nejkrásnějšími lidmi na celém světě. Mají oči, které se dívají dál, jsou opravdoví, upřímní a laskaví. Mají nás rádi.

Vzpomínám si na příběh chlapce, jenž onemocněl nevyléčitelnou nemocí v sedmnácti letech. Podstoupil radikální operaci, chemoterapii, radioterapii. I přes aktivní onkologickou léčbu se jeho zdravotní stav zhoršoval. Sám pak požádal lékaře o její ukončení. Přál si být doma, se svou rodinou. Jednoho dne nás očekával venku na lavičce. Byl velmi křehký, ale přitom nesmírně krásný. Podívala jsem se poprvé s velkým chvěním do jeho očí a tiše jsem mu řekla, že uděláme všechno, co bude v našich silách. Něžně se na mne usmál a vyprávěl mi o boji s těžkou nemocí. Rostla mezi námi tajemná důvěra a jednota. Oslava každého dne, který byl dobrý, přinášela radost nám všem. Pohled na umírající dítě znamenal pro rodiče silnou bolest. Často jsme rozmlouvali o jejich společném životě a během krátké doby jsme cítili, že jsme součástí oněch radostí i strastí. Nic před námi neskrývali. Láska matky k synovi, jak se nemoc zhoršovala, rostla každým dnem. Žádné hledání původce nemoci ani obviňování, žádné stížnosti, žádné známky podrážděnosti, jen její věrná přítomnost. Tento postoj vyjadřoval hlubokou mateřskou lásku a něhu v hluboce prožívané silné bolesti. Když se jeho zdravotní stav vážně zhoršil, dal za úkol mamince nakoupit pro tři zdravotní sestry, které o něho pečovaly, tři nádherné kytice. Druhý den pokojně zemřel. Maminka nás přivolala, abychom se mohli s našim mladým přítelem rozloučit. Hluboce jsme se objaly a delší dobu v objetí setrvaly. Neskrývaly jsme s kolegyněmi před rodinou naše slzy. Poděkování a jejich pevné objetí v nás zanechalo hlubokou stopu lásky, ale i smutku, který jsme cítily. Tento náš mladý pacient nám každý den ukazoval, jak žít přítomný okamžik naplno a stal se učitelem nás všech. Nikdy na toto doprovázení nezapomenu.

 

V rodině jste zažila tragédii, lze říct, že i kvůli tomu vnímáte svou práci jako své poslání?

Těžký úraz našeho syna, který ochrnul ve 14 letech, znamenal bezesporu mou osobní proměnu a přispěl v prožívání utrpení k budoucímu založení domácího hospice v našem kraji.

 

Litujete někdy, že jste se pustila do takové činnosti?

Vůbec ne. Naopak si myslím, že dělám službu, která má hluboký smysl a pomáhá odstraňovat předsudky včetně tabuizace smrti. Chci nadále pomáhat a podporovat další domácí hospice, které vznikají. Jde mi o vytvoření husté sítě domácích hospiců, které doplní síť hospiců lůžkových. Přeji si, aby hospicová péče byla dostupná stále většímu počtu umírajících lidí.

 

Jak nazírá česká společnost na smrt?

Bohužel v dnešní zrychlené době se lidé snaží smrt vytěsnit. Je však nutné si uvědomit, že i smrt patří k lidskému údělu, stejně tak jako narození. Možná v době epidemie jsme si více uvědomili hodnotu lidského života, vrátili se ke svým vztahům, do svých rodin. Poznali jsme, že si musíme mezi sebou pomáhat. Pomoc druhému člověku nám přinese do života velké bohatství.

 

Čeho lidé na sklonku života nejvíce litují, co je naopak nejvíc těší?

Velká část umírajících lidí se bojí fyzické bolesti. Pokud mají zkušenost, že trpěli jejich blízcí, bojí se, že i oni budou prožívat podobné utrpení. Paliativní medicína má vhodné postupy a léky, které zamezí fyzickému utrpení. Každý člověk, zvlášť těžce nemocný, potřebuje fyzickou blízkost, dotyk, pohled očí, gesto, které říká, že je milovaný a cenný. A v době umírání potřebujeme bez rozdílu všichni naději a ujištění, že náš život smrtí nekončí, ale pokračuje dál. Člověk se cítí tváří v tvář blížící se smrti osamocen. Potřebuje průvodce, který půjde v době umírání s ním. Každý z nás je stvořen pro vztahy a zvlášť v období umírání nechceme být sami. Toužíme být užitečnými, potřebujeme mít kolem sebe rodinu či přátele. Přejeme si, aby nás někdo miloval a také naší lásku přijímal.

 

Dá se na smrt připravit?

Ano, dá. Každý z umírajících lidí potřebuje vnímat, že je milovaný a cenný i ve fyzickém omezení, které sebou těžká nemoc přináší. Pokud tuto hlubokou potřebu nenaplní rodina, nastupuje zde role hospicových týmů lůžkových, či domácích. Hospicová péče garantuje respekt k důstojnosti lidské osoby v závěru života, bez fyzického utrpení a samoty. Pokud se před nemocným rozvine tato perspektiva – úzkost a strach je odstraněn. Každý člověk má v sobě vtisknutou touhu po věčnosti, zvlášť na konci života je tato touha tak patrná. Proto je podstatná duchovní péče a doprovázení nemocných a umírajících lidí. Pokud člověk nemá víru, že život pokračuje po smrti, cítí se osamocený, bezmocný, zoufalý. Na tyto bolesti je jediný lék – naděje, která se rodí právě v okamžicích smrti.

 

Vaše práce je jistě psychicky náročná a pro někoho jistě deprimující…

Nejsme superhrdinové, i my cítíme smutek. V našem týmu sdílíme příběhy našich pacientů a stále více si uvědomujeme hodnotu mezilidských vztahů. Pro každého z nás je důležitá rodina. Mezi sebou se snažíme o toleranci, pochopení jeden druhého a o vnitřní svobodu nás všech. Znamená to odpouštět si a začínat stále znovu, protože situace v domácím hospici jsou stále nové. Je to náročné, ale stojí to za to. Do tohoto světa tímto způsobem přinášíme mír a pokoj.

 

V předchozích letech skupina poslanců předložila návrh o eutanazii. Co říkáte na její legalizaci?

Naším společným posláním je šířit a prosazovat úctu k lidskému životu ve všech jeho etapách. Z úst nemocných, o které v domácí hospicové péči pečujeme, žádost o usmrcení slýcháme zřídkakdy. A je-li vyslovena takováto žádost, vždy tímto vnímáme skryté volání o pomoc. Nepotřebujeme zákon o eutanazii. Pokud by byl schválen, vzniknou novodobé koncentrační tábory, kde budou likvidováni slabí, postižení a staří lidé.

 

Vyznáváte nějaké životní motto?

Umírající lidé jsou naším trvalým darem. Učí nás pravdivě žít. A proto bych jim přála lásku a důstojnost do posledního okamžiku jejich života. Zabránit jejich samotě a přinést naději, která vítězí nad smrtí.

Jana Sieberová

Domácí hospic Duha o.p.s. Hořice


Líbí se vám poslání Domácího hospice Duha?
Rádi byste jej podpořili finančně?
Bankovní účet 229308919/0300 je vám k dispozici.
Vděční budou za jakoukoliv formu podpory a pomoci.

Když se stane touha pomáhat druhým životním krédem

Dobrovolnice Renáta stihla za 21 let svého života udělat pro dobro jiných možná více než kdokoliv z nás za celý život. Ona sama však skromně tvrdí, že na cestě dobrovolnictví je teprve na začátku. Renáta má už od mala velmi kladný vztah ke zvířatům, takže logickým spojením touhy pomáhat a lásky k čtyřnohým kamarádům byla canisterapie. Má dva pejsky (border kolie), kteří absolvovali speciální canisteraputický výcvik. A byli to právě tito věrní parťáci, kteří ji otevřeli bránu k dobrovolnictví.  S nimi totiž Renáta začala před třemi lety pomáhat jako dobrovolník ADRA, nejdříve v domově pro seniory Magnolie a poté i v Centru pro osoby se zdravotním postižením Čtyřlístek.

„Pro seniory i lidi s postižením jsou moje návštěvy s pejsky vždy vítaným zpestřením. Většinou si více pamatují jejich jména než to moje (smích). I když navštěvuji převážně jenom jednoho klienta, tak pejsci vždy přitáhnou pozornost i dalších. Náš „canisterapuetický tým“ prostě budí pozornost (smích). Hlavně v létě je to fajn, můžeme venku společně chodit na procházky nebo jim dávají povely a aporty.“

Složitá doba si však žádá velké činy a v případě Renáty se to v posledních letech potvrdilo hned několikrát. Když se zařízení, která navštěvovala jako dobrovolnice ADRA, uzavřela na jaře roku 2020 kvůli kovidu návštěvám, mněla najednou spoustu volného času. Takže když přišla nabídka od koordinátorky ADRA, že by mohla nakupovat seniorům, neváhala. Opět „naskočila“ do dobrovolnictví a byla ráda, že může být užitečná. A když se v roce 2021 prohnalo jižní Moravou tornádo, tak její cesta vedla právě tam. Jako členka dobrovolných hasičů pomáhala s odklízením sutin i s úklidem.

Na začátku roku 2022 si Renáta dala předsevzetí, že v letošním roce chce věnovat potřebným alespoň 200 dobrovolnických hodin. V tu dobu vůbec netušila, že tuto metu zvládne překročit už na konci března. Od začátku válečného konfliktu na Ukrajině začala totiž pomáhat ukrajinským uprchlíkům, které válka přivedla do Ostravy. Nejdříve začínala jako dobrovolník ADRA s hlídáním domácích mazlíčků ve speciálním stanu před KACPU, protože do centra pomoci zvířata povolen vstup nemají.

„Příběhy, které si tady někdy vyslechnu jsou silné. Utkvěla mi v paměti starší paní, která utíkala se svým kokršpanělem z Charkova celé čtyři dny a noci. Ta měla slzy v očích, když jsme jí nabídli pomoc s hlídáním pejska a ona si mohla jít v klidu lehnout a na pár hodin se prospat. Naopak někteří se nechtějí se svým čtyřnohými kamarády ze začátku rozloučit. Chápu je, já bych se asi taky těžko loučila v takovéto situaci se svými miláčky. Vždy se jim ale snažím vysvětlit, že o jejich zvířátko bude dobře postaráno, že se nemusí ničeho obávat. Když v těch lidech vzbudím důvěru, tak jsou nakonec sami rádi, že si můžou odpočinou. A vystresovaná zvířata taky po dlouhé a náročné cestě vycítí, že už jsou v bezpečí a pak většinou celou dobu ve stanu prospí.“

I když Renáta miluje zvířata a cítí se v jejich přítomnosti dobře, tak jí to táhne i k lidem, kteří prchají před válkou. Proto si postupně začala brát i směny na KACPU. I když se Renáta ruštinu ve škole neučila, tak si sama nastudovala pár frází a snaží se s uprchlíky co nejvíce komunikovat a navázat hovor. Vnímá, že právě to jim může po příchodu do centra pomoci.

Je vidět, že na začátku přicházejí zaražení, s obavami, neví, co můžou očekávat. Tehdy někdy stačí jenom nabídnout čaj či nějaké jídlo a postupem času se ledy prolomí a oni k nám získají důvěru. Sami vidí, že jim nikdo nechce ublížit, že jim naopak chceme pomoct. Nebo někdy úplně stačí se na ně lidsky obrátit, zeptat se jich, jestli něco nepotřebují. Na to ani není potřeba tlumočníka, těch pár frází v ukrajinštině zvládne skoro každý. Je fajn vidět, jak se pak uvolní, když na ně někdo promluví jejich jazykem a nabídne jim pomoc.“

Renáta zvládá skloubit svůj osobní život s náročnou dobrovolnickou službou i díky tomu, že jí vyšla vstříc škola, kterou studuje. Jako studentka požární ochrany má momentálně distanční výuku, takže se na zkoušky připravuje individuálně. Čas na studium si však vždy najde, například na nočních službách ve stanu pro zvířata. Práce dobrovolníka na KACPU ji nesmírně uspokojuje, proto ji tady potkáváme často. Sama říká, že únavu zatím nepociťuje, protože vidí ve své práci velký smysl.  

„Vděčnost je základní emoce, se kterou se tady nejčastěji potkávám. Ti lidi děkují za obyčejný šampón, který je pro nás naprostou samozřejmostí. A jsou neskonale vděční za možnost si vybrat, například z více druhů hygienických potřeb nebo obnošeného šatstva. Jako by se tím opět stávali obyčejnými lidmi, jako před válkou, kteří můžou rozhodovat o svém životě sami za sebe.  

Před sebou má však Renáta spoustu dalších snů a cílů, které chce naplnit. Nově se stala koordinátorkou dobrovolníků ADRA právě na KACPU, kde může zúročit své vlastní dobrovolnické zkušenosti. Dobrovolnictví ji také otevřelo dveře k pomáhajícím profesím, a proto by se v budoucnu chtěla stát zdravotnickou záchranářkou.

Mgr. Katarína Kijonková

Už rok pomáhá peerka osobám s duševním onemocněním v okrese Náchod. Jak?

TISKOVÁ ZPRÁVA Péče o duševní zdraví, z. s.
Kontakt: Mgr. Magdalena Plivová / 773 915 753/ magdalena.plivova@pdz.cz

Lépe pochopí jakoukoliv situaci ten, kdo si jí také prošel. To je základní princip spolupráce peer konzultantky s týmem i klienty v neziskové organizaci Péče o duševní zdraví v Náchodě. Peer konzultantka (peerka) nabízí týmu sociálních pracovníků týmu pohled „z druhého břehu“ a je velkou podporou i inspirací pro klienty.

Peer konzultant je osoba s vlastní zkušeností s duševním onemocněním, která se dokázala zotavit a zaměřuje se na práci s osobami s podobnými potížemi. Ve středisku Péče o duševní zdraví jako peerk konzultantka působí Ivona Petrová. Bipolární afektivní porucha jí do života vstoupila ve třiceti letech. Několik let se nedařilo nemoc dostat pod kontrolu, Ivona proto byla i několikrát hospitalizována. Nevzdala se a i přes vleklé zdravotní potíže společně s manželem vychovala dvě děti a vystudovala ekonomii. „V době, kdy jsem se potýkala s nejsilnějšími atakami duševního onemocnění, mi velmi chybělo reálné pochopení mého stavu. Nyní díky vlastní zkušenosti mohu klientům ukázat, že je možné se i z duševního onemocnění zotavit a podpořit je na jejich cestě,“ vysvětlila Ivona Petrová, proč se rozhodla pracovat jako peerka v Péči o duševní zdraví (PDZ).

Působí jako „parťačka“ pro klienty a současně je obrovským přínosem pro tým

V PDZ pracuje společně s týmem 7 sociálních pracovníků, kteří v okrese Náchod poskytují službu sociální rehabilitace osobám s duševním onemocněním, jako je schizofrenie nebo bipolární afektivní porucha. Cílem činnosti neziskové organizace je zotavení klientů z duševního onemocnění. To znamená, že klienti mohou mít plnohodnotný život se všemi právy a povinnostmi v místě, kde chtějí žít. Těžiště práce PDZ je v terénu. Sociální pracovníci jezdí za klienty domů či na jiné domluvené místo. Velmi často jim pomáhají při nácviku péče o vlastní osobu i domácnost, zvládání projevů duševní nemoci v běžném životě, řešení krizových situací, jako je ztráta zaměstnání či bydlení, jednání s úřady i při finančním hospodaření.

„Sociální pracovník je odborník, ale obvykle nemá žádnou vlastní autentickou zkušenost s hospitalizací, s medikací nebo konkrétními projevy duševního onemocnění. Proto je přítomnost peer konzultantky v týmu důležitá. Pomáhá nám lépe chápat některé situace v životě klientů. Současně je rovnocenným parťákem klientů v jejich cestě k zotavení,“ přiblížila Lucie Kudrnáčová, vedoucí střediska v Náchodě.

Chtějí vybudovat multidisciplinární tým

Tým PDZ podporuje v současné době v okrese Náchod 72 klientů a připravuje se na otevření Centra duševního zdraví. Chce vytvořit multidisciplinární tým složený ze sociálních pracovníků, zdravotních sester, psychiatra, psychologa a peer konzultanta. Cílem týmu bude poskytovat klientům sociální i zdravotní služby a nabízet komplexnější pomoc.


Péče o duševní zdraví, z. s.

Nezisková organizace poskytující sociální a zdravotní služby, která podporuje lidi s duševním onemocněním v Královéhradeckém a Pardubickém kraji, aby měli plnohodnotný život se všemi právy a povinnostmi v místě, kde chtějí žít. Organizace také pořádá osvětové a kulturní akce na podporu společenského povědomí o životě lidí s duševním onemocněním a organizuje akreditované vzdělávací kurzy.

Více na www.pdz.cz /www.facebook.com/Pece.o.dusevni.zdravi