Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Mirka Davidová

14. 11. 2017

Již 30 let v plném invalidním důchodu

Třiapadesátiletá pražská rodačka Mirka Davidová prožila v hlavním městě celý svůj dosavadní život. V dětství sice žádné psychické problémy neměla, ale zato prodělala těžký zánět močových cest. Proto se také hned šestkrát léčila v Mariánských Lázních. „Ráda vzpomínám na kolektiv dětí na základce, kde jsem tehdy měla spoustu dobrých kamarádek. V rodině už to tak ideální nebylo, zejména poté, co se matka s otcem rozvedla, a pak se znovu vdala. S jejím druhým manželem, tedy mým otčímem, jsem nevycházela,“ vzpomíná paní Mirka. Vystudovala gymnázium a po maturitě začala studovat práva v Brně. Po roce z Brna sama odešla. Důvod? „Vždy jsem měla zájem o cizí jazyky a toužila studovat filologii. Práva nebyla pro mě. Proto jsem sama odešla,“ vysvětluje. Právě odchod ze studií v Brně byl možná počátkem jejích psychických problémů, které na sebe už nedaly dlouho čekat.

Mirka Davidová Mirka Davidová

Nemoc zaútočila

Mirka se sice vrátila do Prahy k matce a otčímovi, ale ti se s jejím ukončením studia práv nesmířili, a ustavičně jí to dávali najevo. To pro ni znamenalo nakonec rozchod s rodiči. „Po odchodu od rodičů jsem bydlela v podnájmu a našla si zaměstnání úřednice a později knihovnice,“ uvádí Mirka. Ve dvaceti letech začala mít psychické problémy. Sama byla v takovém stavu, že si na jejich průběh příliš nepamatuje. Nikdy před tím se neléčila na psychiatrii, a to ani ambulantně. Najednou se ocitla jako pacientka v Psychiatrické léčebně (dnes nemocnici) v Praze Bohnicích. To bylo v roce 1984. Do roku 1987 byla hospitalizována ještě několikrát. „Měla jsem tehdy silné úzkosti a stavy strachu, přerůstající v deprese a snad půl roku jsem s nikým skoro nepromluvila,“ vysvětluje Mirka. V této době pendlovala mezi dvěma psychiatrickými zařízeními. Kromě Bohnic byla opakovaně hospitalizována i na pražské klinice Ke Karlovu. Právě tam prodělala elektroléčbu, která v jejím případě znamenala celkem 11 elektrošoků. „Od roku 1986 byl mým ambulantním psychiatrem MUDr. Martin Jarolímek. Ten mě brzy zařadil do psychoterapeutické skupiny. Tam jsem docházela pravidelně celé tři měsíce. To mi po psychické stránce pomohlo snad nejvíce, stejně jako psychoanalýza u psycholožky Marie Henkové. Právě k ní mě doporučil doktor Jarolímek. Velmi mi pomohl,“ říká paní Davidová. V roce 1987 jí přiznali plný invalidní důchod, který pobírá dodnes.

Smůla v manželstvích

Protože invalidní důchod byl velmi nízký, našla si Mirka zaměstnání u firmy Spoje v pražských Holešovicích. „V zaměstnání jsem byla spokojená. Bydlela jsem ale sama v garsonce a toužila po citovém vztahu,“ říká hodně citově založená žena. I ten se jí brzy podařilo nalézt. Seznámila se s Pavlem a v roce 1990 se vzali. „Na svatbu vzpomínám ráda a naše manželské soužití bylo dlouho spokojené. Jeden problém se ale vyskytl. Chtěli jsme mít dítě, ale ukázalo se, že já jsem neplodná. Navíc mě po dvou letech propustili ze zaměstnání a měla jsem zase jen invalidním důchodu. Přesto jsme spolu vydrželi celých 12 let. Manžel nebyl zlý, nikdy mě neuhodil ani psychicky netýral. Byl ale dost pasivní a já se s ním začala tak trochu nudit. Proto jsem požádala o rozvod,“ vzpomíná Mirka. Nedlouho poté si našla přítele Kristiána Davida a znovu se vdala. „Náš vztah s Kristiánem byl opravdu krásný a šťastný. Je proto hrozná škoda, že naše manželství trvalo jen rok,“ lituje Mirka Davidová. Její druhý manžel byl též psychicky nemocný a po roce vzájemného soužití spáchal sebevraždu. To citlivou Mirku silně psychicky poznamenalo. Trvalo celé roky, než se z této rány vzpamatovala. Znovu žila osaměle, s psychickými problémy, ale nakonec se ze všeho dostala, a to bez další hospitalizace na psychiatrii.

Další nový začátek

Snad právě dlouhé osamělé bydlení v malé garsonce bylo příčinou Mirčiny nedávné hospitalizace na psychiatrii. „Nejprve jsem se léčila asi měsíc na klinice Ke Karlovu, potom mě přeložili do Bohnic. Tady jsem strávila pět měsíců. Osobně si myslím, že můj stav je již natolik dobrý, že mohu být propuštěna. Líbí se mi tady, vyhovuje mi zdejší prostředí, především hezký park, jsem spokojena s ošetřujícím personálem i lékaři, stejně jako s kvalitním stravováním. Přesto už mě to táhne domů.Tím spíš, že jsem si našla nového přítele a je dost dobře možné, že už brzy budeme žít ve společné domácnosti,“ uzavírá svůj životní příběh žena, která je na první pohled jistě hodná, nekonfliktní i hodně citově založená.

Její přání ohledně propuštění se vyplnilo na samém konci letošního října.

Text i foto: Luboš Hora-Kladno

Naši partneři:

Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2017 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |