Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Michael F. pomáhá pacientům

14. 12. 2017

Osmadvacetiletý Michael F. z Prahy žil až do svých 15 let bezproblémovým životem. „První nepříjemný životní zážitek jsem prožil ve svých patnácti. Otec mě i s maminkou tenkrát vyhodil z bytu.Najednou jsme byli bez střechy nad hlavou. Maminka tehdy musela asi tři měsíce přespávat v našem autě. Ještě že bylo zrovna léto. Já sám na tom byl přece jen lépe. Vzal mě k sobě dobrý kamarád mého dědečka a u něj jsem pak bydlel. Především díky němu jsem mohl vystudovat střední odbornou školu obchodní,“ vzpomíná Michal. K dědečkovu kamarádovi si vytvořil blízký vztah a jeho dobrý skutek mu oplatil tím, že se o něho – již nemocného – staral vlastně až do smrti. Po úspěšném složení maturitní zkoušky začal Míša pracovat jako obchodní zástupce u jisté firmy. Brzy ale nastaly další těžké chvíle. Nedlouho po smrti dědečkova kamaráda zemřeli i Michalovi prarodiče – dědeček na infarkt a babička na rakovinu téměř současně. A aby toho zlého nebylo v životě málo, ke všemu Michalova maminka v této době prodělala mozkovou příhodu.

Michael F. pomáhá pacientům  Pan Michal

Přetížen starostmi

Míšovi tehdy nastalo velké množství starostí. Vlastně sám zařizoval vše okolo pohřbů svých prarodičů, staral se o vážně nemocnou maminku, a to všechno na prahu mládí, kdy drtivá většina lidí jeho věku má úplně jiné starosti a života si užívá. Tolik starostí a vážných povinností v tak mladém věku. Kdo by se z toho nesložil? „Právě v tomhle období se u mě objevily větší psychické problémy. Dostal jsem se do manického stavu po té, jak jsem byl přetížen problémy. Při jejich ustavičném řešení jsem se ,,rozjel" až do stavu mánie. I když jsem do té doby neměl s psychiatrií nic společného, najednou jsem byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Tam jsem strávil dva měsíce a ze všeho se dostal. Protože i moje maminka se zatím z mozkové mrtvice dostala, z Bohnic jsem odcházel v dobrém stavu,“ říká Michal. Cítil se naprosto v pořádku a snad proto udělal závažnou chybu, když si sám od sebe vysadil psychiatry naordinované léky. Když pak navíc přišel o zaměstnání, ve kterém byl spokojený, psychické problémy se vrátily. Vše vyústilo v další hospitalizaci. „Během druhé hospitalizace bylo nejhorší, že jsem zároveň přišel o pronajatý byt, ve kterém jsem bydlel. Po propuštění z Bohnic jsem proto musel bydlet chvíli u kamarádky,“ uvádí Michal. Vždy byl však schopen postarat se nejen o sebe. Nový pronájem i zaměstnání si dokázal najít prakticky během jediného týdne. Zase uběhly dva pohodové roky bez psychických problémů.

Dobrovolně pomáhá v Bohnicích

V červenci a srpnu letošního roku byl Michal v Bohnicích potřetí a zatím naposled. A jak se u něho již stalo tradicí, znovu zde strávil dva měsíce. V něčem byl ale jeho pobyt jiný. Michal se k tomu vyjadřuje: „Obvodní lékař i ambulantní psychiatr mi mezitím nabídli plný invalidní důchod. Já si o něj zažádal. Přiznali mi ho v září letošního roku. Částka 6 500 Kč měsíčně k životu samozřejmě nestačí. Proto jsem si našel nové zaměstnání. V současné době je Michal už doma, pracuje a ve volném čase dochází do bohnické nemocnice. „Chodím tam asi jednou týdně, hodně mluvím s pacienty a obvykle navštěvuji Peer Klub jako dobrovolný peer bez nároku na finanční ohodnocení. V Bohnicích se cítím dobře mezi pacienty. Poznal jsem, že mnozí z nich jsou na tom psychicky podstatně hůře než já,“ uzavírá mladý muž. Míša je věřící a s pacienty především dokonale soucítí. Hovoří s nimi a s vlídností i trpělivostí dokáže pacientovy problémy citlivě pochopit a pomoci minimálně dobrým slovem a povzbuzením.

Text a foto: Luboš Hora-Kladno

Naši partneři:

Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2018 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |