Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Trauma není svatý grál

4. 4. 2018

S psycholožkou Martinou Venglářovou jsem v její ordinaci hovořil o silně traumatizujících událostech a jejich vlivu na vznik duševní nemoci. V rozhovoru jsem zmínil některá svá dětská traumata. Zajímalo mě, jestli je prospěšné pídit se po něčem, co člověku v minulosti ublížilo.

Trauma není svatý grálMartina Venglářová

TV: Jak vlastně člověk pozná, že se stal v dětském věku obětí nějakého zneužívání? Traumatická událost může být vytěsněná…

MV: Vycházíme z hypotézy, že pokud dojde k té události ve velmi raném věku dítěte, nelze si ji zapamatovat. Ale i o dost starší děti mohou silná traumata vytěsnit, aby se mohli normálně rozvíjet. Vzpomínku tak sice nemají, ale trauma se přesto může později aktivovat. Když dojdou v životě do některého z klíčových bodů týkajících se intimity, jako je třeba první sexuální vztah, svatba nebo rodičovství, ozvou se potíže. A my můžeme potom v terapii hledat původ těch obtíží a jedním z důvodů může být ranné neuvědomované trauma. Někdy je to tak, že si ten člověk vzpomene, co se v rodině dělo, a potom se může doptat. Jindy je to jenom jedna z hypotéz. Nezažila jsem, aby si člověk vybavil traumatickou událost z doby do čtyř let věku. Občas mají lidé podezření, tušení, ale přesnou vzpomínku ne.

TV: Jak ale pracovat s traumatem, které se ohlašuje jen v takových tušeních a náznacích, ale není přímo uvědomované?

MV: Rozhodně platí pravidlo, že když mám takovou hypotézu, že by tam mohlo být nějaké trauma, o kterém klient nemluví, musím počkat, až si sám vybaví, co je potřeba. Nikdy nejdeme násilně proti myšlení. Odhalení traumatu totiž nemusí být vždy tak léčivé, jak by se mohlo zdát, každopádně způsobuje masivní reakci. V klidu jde všechno líp. Naším cílem by spíš mělo být obnovit jistotu v intimní oblasti, aby se prostě ten člověk dobře usadil v tom, co žije.

TV: A není to přece jen tak, že když se člověk třeba dozví, že jeho tušení byla pravdivá, když mu je jakoby zvenčí potvrzeno, o jaké trauma přesně šlo, že to má účinek jakési katarze?

MV: Nárazové vybavení dlouho potlačované traumatické vzpomínky je pro člověka velmi náročné. Musí zpracovat něco, na co v tu danou chvíli psychika není připravena. Věci, které jsou pro nás přitěžující, vytěsňujeme. I v běžném životě zapomeneme na něco jako na smrt, že jsme měli někam jít nebo něco udělat, když se nám nechce.

TV: No, já dnes málem zaspal tento rozhovor… Co se týče toho vytěsnění, mám zkušenost s tím, že jsem třeba zcela zapomněl, že mě spolužáci v osmé třídě omotali hlavu igelitem a vytáhli mě za nohy na žaluzie. Když mi to pak jeden z nich mnohem později řekl, hodně věcí se mi osvětlilo, ale také to mohlo znamenat určité ponížení. Když člověk ví o tom traumatu, tak se to asi projevuje různě? A může to mít vliv i na vznik duševního onemocnění?

MV: Jako zdravotník věřím v genetickou dispozici pro duševní onemocnění. Trauma je ale významný spouštěč. Genetická dispozice by jinak taky mohla zůstat němá. Když někdo geneticky disponovaný zažije trauma, je pro něj velmi těžké udržet integritu psychiky. Trauma je masivním zásahem do psychiky a může ji narušit hned v několika rovinách. Samozřejmě v té vztahové a intimní oblasti, ale taky třeba v rovině nějakého pocitu jistoty a bezpečí, takže bývá obrovská míra úzkostnosti, a myslím, že třetí rovinou je sebehodnota a sebejistota. To se ale objevuje i u lidí s duševní nemocí, kteří neměli sexuální trauma.

TV: Já jsem taky vypozoroval a nevím, nakolik je to teoreticky zachycené, že v případě, že člověk zažije nějakou traumatickou zkušenost, má pak tendenci opakovat podobné situace, ale nějak trochu jinak. Jestli je to, že se chce do toho znovu vrátit, ale tentokrát mít třeba moc, kterou neměl jako dítě?

MV: Objevuje se tendence znovu prožít danou událost s touhou, aby dopadla dobře. Je to způsob vyrovnání se s tím, zažití dobrého konce. Jiný způsob je například promiskuita. Tím, že se sex poníží na něco, co není intimní ani nijak závažné, vytváří iluzi, že když někdo byl obětí sexuálního neužívání, není to vlastně tak vážné. A objevuje se i rizikové chování jiného typu než sexuálního. Ti lidé třeba mají potřebu ověřovat si svoje možnosti, svoje schopnosti řídit situaci a součástí terapie je, aby s tím přestali, protože většinou jsou znovu a znovu traumatizováni. Neodhadnou riziko a jdou i do situací, do kterých by člověk bez traumatu nešel, protože se umí chránit. Říká se, že když je traumatizováno dítě, tak je mu zlomena vůle, to znamená, že ztrácí naději, že může v dospělosti něco ovlivnit svojí vůlí. Takže se moc ani nesnaží, všechno tak jako plyne, nechává si všechno líbit, čímž rozčiluje okolí nebo budí pocit, že mu vyhovuje, že je pořád v nějakém maléru. A je strašně těžké rekonstruovat tu vůli, dát mu víru, že může sám sebe ochránit, že může žít bezpečně. Často se setkám s lidmi, kteří byli šikanovaní jako děti, pak v práci, pak měli násilného partnera, pořád se jim opakuje, že jdou do situace, kde jsou oběti.

TV: Já přemýšlím, kdybych to měl brát u sebe, protože já mám tu nemoc schizofrenie, tak jsem si někdy představoval, že ta vůle je napřená jiným směrem než do reality. Je jakoby zlomená, ale nemusí úplně nebýt. Jenže přesadit ji zpátky do reality, kde má nějaký dopad, a kde je možné tu realitu nějak testovat a vyvíjet se, to je asi těžké.

MV: To je zajímavá myšlenka. Myslím si, že to vidím u lidí, kteří mají nějaké vážnější duševní onemocnění, třeba psychózu. Ale řekla bych, že je to trochu jiné, jako by ta vůle byla schovaná. Není žádná oblast života, kde by ti lidé vykazovali nějakou energii. Nedělají nic, nestudují, neuklízí, nemalují, nechodí do hospody. Vlastně jako kdyby nebyli, jako kdyby neměli duši. Ono se taky říká, že incest je vražda duše. A když je dítě zneužité, tak je to často v rodině a je na tom pak psychicky hodně špatně, protože nemá důvěru, že svět je dobré místo k životu.

TV: To si taky myslím.

MV: Možná je důležité, jestli o tom budete psát, že často ještě větší trauma způsobuje dítěti to, že mu nikdo nepomůže. Špatně se třeba vyrovnává s tím, že v rodině se to vědělo a mlčelo se. V terapii pak vidíme, že i v dospělosti – těm lidem je třeba třicet, čtyřicet – a stále se vyrovnávají s tím, že třeba maminka to věděla a nepomohla. Spíš dělala, že to není. Možná byla taky kdysi zneužívaná, a tak to nechala být, neměla tu vůli dítě ochránit. To je pak úplně rovnocenné trauma. Na druhou stranu je dobrá zpráva, že pokud zneužívané dítě dostane pozornost, pomoc a péči, tak se jeho duše může zahojit.

TV: Ale když nikdo nepomůže, může pak vzniknout velká nejistota a nakonec i duševní nemoc?

MV: Trauma je u lidí s duševní nemocí velmi časté. Podle zahraničních výzkumů sedmkrát častější než u běžné populace. To znamená, že trauma v dětství nebo dospívání může být velmi významný spouštěč.

TV: Když už se u člověka duševní onemocnění rozvine, je to podle mě další trauma. Stane se společnosti nepřijatelný a těžko si pak hledá partnera. A to určitě budete vědět daleko líp než já, že když si lidé vybírají partnera, tak jim hodně záleží na tom, aby ten člověk byl nějak společensky na stejné úrovni jako oni, aby jim připadal zajímavý, a že tím pádem…

MV: Je pravda, že v praxi si těžko vybere zdravý člověk nemocného. Pokud dojde k onemocnění už během vztahu, je to jiné, ale i tak pak řada vztahů skončí.

TV: Ale nemyslel jsem to tak, že by ten člověk s duševním onemocněním na tom musel být hůř než ten zdravý. Připadá mi to stigma podobné, když to přeženu, jako kdyby byl někdo bezruký. Tak ve chvíli, kdy je ve společnosti těch, kteří také nemají jednu ruku, tak tam hrají roli úplně jiné nuance, jestli je ten člověk chytrý, jaké má oči. A nemusí se říkat: „ty chodíš s tím bezrukým, jaké to je?“ Všichni jsou tam prostě takoví. To stigma je podle mě hodně silné.

MV: Myslím si, že tady v tom máte určitě pravdu, stigma je hodně silné. Ale druhá věc je, že lidé, kteří mají třeba schizofrenii, žijí trošku jinak, a že někdy není úplně jednoduché ty světy sladit. Třeba s člověkem, který brzo usiluje o rodinu, o děti, o nějaké cestování, pobyt ve společnosti… Je to nekompatibilní s někým, kdo je třeba víc přemýšlivý, víc introvertní, potřebuje svůj klid, nějaký jiný denní režim. A to jsou lidé, kteří třeba neškatulkují, mají široké srdce, ale pak to moc nejde dohromady s těmi zdravými. Většina mých klientů se schizofrenií by chtěla zdravého partnera nebo partnerku, ale nakonec se většinou seznámili s někým, kdo je taky nemocný. Líp si rozuměli, šli podobně životem.

TV: Když se ještě vrátíme k traumatu, nemyslíte si, že by jeho odhalení třeba nějakou psychoanalýzou pomohlo úzdravě?

MV: Já si myslím, že pakliže by ten člověk byl poměrně psychicky stabilní, tak si může troufnout jít do toho hledání, ale pak by to byla spíš hypnóza nebo nějaká regresní terapie. Já se těmito způsoby práce nezabývám, tak nemohu odpovědět přesně. Ale u traumat bych s takovým postupem byla velmi opatrná. Mohlo by dojít k násilnému prolomení obranných mechanismů, které chrání integritu psychiky. U lidí s duševním onemocněním bych spíš než ,,analýzu“ dělala „syntézu“ . Spíš bych se dívala, jestli zůstaly nějaké příznaky toho traumatu a snažila se působit proti nim. Traumatizovaní lidé mají třeba sociální zábrany, tak jim pomoci, aby se líp cítili ve společnosti než analyzovat, proč se co stalo. Principem by mělo být vždy to, aby člověku bylo lépe a mohl fungovat ve svém životě.

TV: Ale zase uměle něco zapomínat, to už taky nejde… ale dá se to transformovat, u mě třeba tvorbou nebo něčím takovým…

MV: Některé věci se nedají zapomenout, ani odpustit. Můžeme se ale rozhodnout je odložit. Nemusíte zapomenout, ale můžete si říct, že už tomu nedáte žádnou energii. Radši si ji necháte pro sebe.

Tomáš Vaněk

Tomáš Vaněk

Tomáš Vaněk (1982) pochází z Teplic a žije v Praze. V roce 2008 se štěstím dokončil studium Komparatistiky na FFUK, pak se živil příležitostnou prací a byl podporován rodinou. Jeho vleklé psychické problémy vyvrcholily psychotickou atakou v dubnu 2011. Od prosince téhož roku je v invalidním důchodu, od července 2012 pracuje jako redaktor pro Lidemezilidmi.cz.

Naši partneři:

HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2019 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |