Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Psychiatrická nemocnice Bohnice

19. 5. 2016

Projektový časopis šířený Dobrým místem, o.s. v rámci projektu Informační aktivity CZ.11/MGS/004 podpořeného z Norských fondů.

 

Psychiatrická nemocnice Bohnice

Oficiální pohled na minulost, současnost a budoucnost PN Bohnice

Psychiatrická nemocnice Bohnice poskytuje odbornou psychiatrickou pomoc lidem s duševním onemocněním. V současnosti je největším psychiatrickým zařízením v České republice. V nemocnici je 31 lůžkových oddělení, na kterých se léčí přes 1300 pacientů. Péči o ně zajišťuje více než tisíc zaměstnanců. Psychiatrická nemocnice Bohnice je příspěvkovou organizací Ministerstva zdravotnictví České republiky.

Psychiatrická péče má v Bohnicích více než stoletou tradicí. Nemocnice poskytuje lůžkovou i ambulantní péči pro všechny věkové skupiny pacientů v celé škále psychiatrických diagnóz. Jsou zde i oddělení pro léčbu závislostí, ochrannou léčbu, následnou péči a resocializaci. Nemocnice poskytuje také krizovou intervenci. Její součástí je Centrum krizové intervence a Komunitní terénní centrum.Psychiatrická nemocnice Bohnice se dlouhodobě snaží o destigmatizaci psychických onemocnění a usiluje o integraci duševně nemocných lidí do běžného života. Jedním z příkladů je festival Babí léto, který každoročně probíhá v areálu nemocnice a další aktivity organizované nemocnicí.

V psychiatrické nemocnice Bohnice se léčí různé skupiny pacientů. Nejpočetnější skupinou jsou lidé starší 18 let, u nichž se projevila nějaká forma duševního onemocnění. Zajišťování psychiatrické péče pro dospělé pacienty je hlavním úkolem nemocnice.

Psychiatrická nemocnice Bohnice, donedávna ještě Psychiatrická léčebna Bohnice, vyvolává rozporuplné pocity a reakce. Pro českou veřejnost slovo Bohnice znamená blázinec. Výkřik „odvezou mě kvůli tobě do Bohnic“ má stejný význam jako věta „odvezou mě kvůli tobě do blázince“. Pro mnohé pacienty bývalé psychiatrické léčebny jsou Bohnice synonymem hrůzy. Pro jiné pacienty byly Bohnice místem, kde se jim dostalo pomoci. Pro řadu lidí, kteří se zasazují o modernější způsob poskytování psychiatrické péče jsou Bohnice symbolem mamutího zařízení, které nemůže zajistit lidský přístup k nemocným. Pro jiné jsou Bohnice baštou kvalitní medicínské péče. Pro další jsou současné Bohnice hráčem nejtěžší váhy v boji o prosazení slíbené reformy psychiatrické péče. Jaké jsou tedy Bohnice?

Psychiatrie pro dospělé

Hlavní skupiny duševních onemocnění, které se v Psychiatrické nemocnici Bohnice léčí, tvoří poruchy nálady, bipolární afektivní poruchy, schizofrenní poruchy, poruchy osobnosti a neurotické poruchy. Psychiatrická péče je rozdělena na akutní a následnou. Pro dospělé je poskytována v rámci osmi primariátů na osmnácti odděleních. Cílem léčby zaměřené na úzdravu, není jen odstranění symptomů nemoci a stabilizace zdravotního stavu pacienta, ale vytvoření podmínek pro co nejuspokojivější samostatný život. Proto nemocnice klade důraz na psychiatrickou rehabilitaci a posilování kompetencí každého jednotlivce.

K doléčení psychických stavů slouží následná péče. Během hospitalizace na některém z oddělení následné péče pokračují terapeutické aktivity, psychiatrická rehabilitace i příprava na každodenní fungování po návratu z nemocnice.

Dětská psychiatrie

Psychiatrická nemocnici Bohnice léčí děti od sedmi do osmnácti let. Mezi časté diagnózy patří ADHD – hyperkinetická porucha chování, tikové poruchy, deprese, maniodepresivní psychózy, poruchy artistického spektra, schizofrenie nebo mentální anorexie. Nejsou zde léčeny děti a dospívající trpící závislostí na návykových látkách.

Psychiatrie pro seniory

Vyšší věk přináší vyšší riziko vzniku některých duševních onemocnění, především demencí. Jejich léčba vyžaduje specifický léčebný i ošetřovatelský přístup. Proto představuje psychiatrická péče o seniory samostatný druh péče. Gerontopsychiatrie (psychiatrie pro seniory) se zabývá především léčbou psychických poruch, které vznikají ve stáří, po 65 roce života. Gerontopsychiatrická oddělení pečují nejčastěji o seniory trpící organickými duševními, jako jsou jsou demence a deliria. Věnuje se však i depresím ve stáří, závislostem na návykových látkách u seniorů, paranoidním a halucinatorním stavům.

Závislosti

Samostatnou skupinu duševních onemocnění tvoří závislosti. Odbornou adiktologickou péči využívají lidé, u kterých vznikla porucha v souvislosti s užíváním návykových látek či jinými formami závislostního chování. Obor adiktologie – závislostí se zabývá zdravotními a sociálními problémy, které vznikají v souvislosti s užíváním alkoholu a nelegálních drog či v souvislosti s patologickým hráčstvím.

 

Psychiatrická nemocnice Bohnice mění svou tvář

Psychiatrie se po mnoha stránkách mění. Ve vyspělých zemích už několik desetiletí, u nás v posledních letech v souvislosti s ohlášenou reformou systému psychiatrické péče. Mění se dřívější medicínský (paternalistický) přístup k lidem s duševním onemocněním a mění se i formy péče. S přibývajícím důrazem na hlavní cíl – spokojenější život psychicky nemocných lidí – se pomalu vytvářejí předpoklady pro rozvoj psychiatrické rehabilitace a komunitní péče. Postupně by se měly zkulturňovat také podmínky lůžkové psychiatrické péče. Psychiatrická nemocnice Bohnice usiluje o každodenní zlepšování svých služeb i o prosazování moderního přístupu k psychiatrické péči.

Ústav pro choromyslné v Bohnicích u Prahy byl v době svého vzniku moderním zdravotnickým zřízením, avšak historický areál současným požadavkům již nevyhovuje. Poskytování kvalitní psychiatrické péče v investičně zanedbaných a památkově chráněných budovách je stále obtížněji řešitelný problém. Zatímco většina všeobecných nemocnic během uplynulého čtvrtstoletí získala důstojné prostory a vybavení, pro rozsáhlé komplexy psychiatrických léčeben (nemocnic) to neplatí. Hlavním důvodem je dlouhodobě nedostatečné financování psychiatrické péče.

Pavilon 26

„Od začátku devadesátých let se nám podařilo komplexně zrekonstruovat šest oddělení. V průměru jedno oddělení za čtyři roky. Pokud bychom touhle rychlostí rekonstruovali dalších 25 oddělení, bude to trvat 100 let,“ říká ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice MUDr. Martin Hollý. Podle něj je velmi obtížné si představit, že by se rekonstruovalo víc než jedno oddělení za rok. „I kdybychom takhle zrychlili, stejně je to na 25 let. Samozřejmě, že bych si přál, abychom v průběhu nejbližších let dali dohromady investičně zanedbaná oddělení, ale reálné počty ukazují, že se toho pravděpodobně nedožiji. Při umírněných počtech je naše investiční zanedbanost něco přes miliardu korun. Pokud bychom chtěli dát areál kompletně dohromady, tak se dostáváme ke dvěma miliardám,“ uvádí Martin Hollý.

Po dlouhé snaze se Psychiatrické nemocnici Bohnice podařilo získat investiční dotaci ze státního rozpočtu na rekonstrukci objektu příjmového oddělení pro muže označovaného jako pavilon 26. „Rekonstrukční práce skončily letos v létě. Výsledkem je velmi hezké a funkční zařízení, které právě v těchto dnech začíná sloužit pacientům,“ říká ředitel Hollý. Podle něj nešlo jen o to obnovit původní historický objekt, který odpovídal požadavkům péče o pacienty podle představ starých více než sto let, ale o proměnu funkčních vazeb a využití prostoru pro současný standard péče. „Samozřejmě, že problém spočíval také v tom, že pavilon je památkově chráněn, takže jsme nemohli nějakým zásadním způsobem zasáhnout do jeho dispozic. Chci ale poděkovat památkářům, kteří ustoupili z dřívějších rigidních požadavků a dovolili nám k historickému objektu přistavět tak zvané respirium, což je prosklená část, která doplňuje a rozšiřuje původní spíše vysokou a úzkou stavbu,“ vysvětluje Martin Hollý.

Vzhledem k tomu, že byly rekonstruovány jak suterén, tak podkroví pavilonu 26, podařilo se zvětšit využitelnou plochu na více než dvojnásobek. „Na většině původních pavilonů tvoří 70 až 80 procent podlahové plochy ložnice. Obvykle máme na oddělení jednu jídelnu, která nahrazuje také komunitní místnost, malou sesternu, a pak už jen z chodby přístupné ložnice. Nevyhovující prostorové podmínky si tak vynucují spíše dohledový způsob péče, který neumožňuje pracovat s pacienty individuálně nebo v malých skupinkách,“ uvádí Martin Hollý. Ložnice by podle něj neměly zabírat víc než polovinu celkové plochy, což se na pavilonu 26 podařilo. Původní počet lůžek přitom zůstal zachován, ale zvětšily se společenské prostory a prostory využitelné pro terapeutické aktivity.

Bezpečnější prostředí

„Naši pacienti nejsou tělesně nemocní a tak neleží v lůžkách. Pracoven, společných terapeutických místností a prostorů pro setkávání, kde mohou trávit čas jak s návštěvami, tak mezi sebou, je po rekonstrukci pavilonu mnohem víc. Prostor jsme rozčlenili na několik zón, aby nedocházelo ke kumulaci velkého počtu pacientů,“ říká Martin Hollý. Jedním z důsledků duševní nemoci totiž mohou být poruchy chování. „V akutním stadiu onemocnění se pacient může chovat nepředvídatelně, v ojedinělých případech může ohrožovat sebe nebo své okolí a je nezbytné, aby se pohyboval v nějakém vymezeném uzavřeném prostoru. Na většině oddělení klasického střihu bývá jedna společenská místnost, kde pacienti tráví čas. Je mnohem výhodnější, když je oddělení postaveno tak, aby jedinci, kteří mají potenciál k nějakému vyzývavému chování vůči ostatním, nemuseli být ve velké skupině, aby měli kam odejít, nebo aby mohli být nějakým vlídným způsobem z větší skupiny vyčleněni,“ uvádí ředitel Hollý.

Moderní psychiatrická léčba podle něj vyžaduje nenásilný dohled na pacienty. Členitější prostor oddělení, který pacientům nabízí k pobytu více různých místností a zákoutí, proto musí být dostatečně přehledný. „Řešíme to příčkami z bezpečnostního skla, které personálu umožňují dostatečný přehled o tom, co se na oddělení děje, aniž by bylo třeba mít všude kamerové systémy. Mírným zásahem do dispozice pavilonu a vytvořením proskleného respiria jsme se přiblížili k tomu, jak vypadají psychiatrická oddělení v západní Evropě nebo v civilizovaném světě, kde skutečně sestra dokáže být v očním kontaktu s pacienty bez toho, aby jim musela zamykat pokoje, a měla je všechny společně v jedné místnosti,“ říká Martin Hollý.

 

Jak probíhala rekonstrukce pavilonu 26

O podrobnější informace k nedávno dokončené rekonstrukci pavilonu 26 v Psychiatrické nemocnici Bohnice jsme požádali Ing. Jaroslava Nováka, náměstka pro strategický rozvoj a kvalitu řízení.

 

Jaké byly celkové finanční náklady na rekonstrukci a kdo ji realizoval?

Projekční práce prováděla architektonická kancelář Atelier M1 a vlastní rekonstrukci objektu společnost AVERS. Práce začínaly v srpnu loňského roku a ukončeny byly v červnu tohoto roku. Rozsah rekonstrukce více než zdvojnásobil užitnou plochu a vytvořil odpovídající prostory pro pacienty a personál. Zajímavé prostory nabídlo nově vybudované respirium. Nejsložitější bylo prohloubit suterén, ve kterém vznikly prostory převážně pro terapeutické aktivity. Zcela nové možnosti poskytlo využití půdního prostoru pro pracovny lékařů a zázemí personálu. Celkové finanční náklady na projekční práce včetně inženýrské činnosti byly 1,6 miliónu korun, náklady na vlastní rekonstrukci 70,6 miliónu korun včetně DPH.

 

Co bylo na celém projektu nejnáročnější?

Vzhledem k „vysoutěžené“ ceně, která byla o 24 % nižší než rozpočtovaná, byl největší problém s udržením odpovídající kvality práce. Stejné zkušenosti mají i ostatní investoři se stavebními firmami, které se potýkají s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků. Výraznou zátěží pro nemocnici byla výše spoluúčasti, která v konečném vyhodnocení dosáhla 18,1 miliónů korun (25% celkových nákladů). Dalším problémem bylo dodržení parametru rozpočtových pravidel – nepřekročit rozsah dodatečných prací. Parametr umožňuje čerpat dodatečné práce do maximální výše 10 % z povinné spoluúčasti. To prakticky znamenalo nepřekročit částku 1,6 miliónu korun, což v případě rekonstrukce 100 let starého objektu bylo velmi limitující. Vlastní provoz nemocnice nebyl nijak výrazně omezen, pacienti byli přestěhováni na dobu rekonstrukce do jiného pavilonu.

 

Jak hodnotíte výsledek, na co jste pyšní?

Jak už bylo zmiňováno, náročné bylo udržet kvalitu. Ve spolupráci s architektem byl vybrán odpovídající mobiliář a vytvořen barevný koncept celého pavilonu. Osobně za největší úspěch považuji výsledek jednání s Národním památkovým ústavem, který umožnil instalaci proskleného respiria a pomohl tak rozšířit relaxační prostory pro pacienty s vizuálním kontaktem do okolního parku. Výsledkem je přívětivější prostředí jak pro pacienty, tak odpovídající zázemí pro personál.

Josef Gabriel

 

Prostě pomáháme

Psychiatrická nemocnice Bohnice je největším zařízením lůžkové psychiatrické péče v České republice. Hlavní skupiny pacientů tvoří lidé s poruchami nálady, bipolární afektivní poruchou, schizofrenními poruchami, poruchami osobnosti a s různými neurotickými poruchami.

Vedle oddělení akutní i následné psychiatrické péče jsou v Psychiatrické nemocnici Bohnice také oddělení léčby závislostí a gerontopsychiatrická oddělení pečující nejčastěji o seniory trpící organickými duševními poruchami. Nemocnice má i oddělení dětské psychiatrie a primariát komunitní péče, který zahrnuje centrum krizové intervence, komunitní terénní centrum, centrum terapeutických aktivit, centrum psychosociálních služeb a denní stacionář.

Zdravotní péče je v nemocnici poskytována na třiceti odděleních, která spadají pod různé primariáty podle charakteru onemocnění. Ke zvládnutí akutních stavů pomáhá moderní farmakoterapie. Léky jsou obvykle důležité i v dalších fázích onemocnění. Neméně důležitá je však i psychoterapeutická a rehabilitační péče.

„Psychiatrie se jako medicínský obor zabývá léčbou onemocnění mozku, které obvykle má vedle biologických také celou řadu psychosociálních příčin. Vzhledem k tomu musíme zvláště v psychiatrické rehabilitaci klást důraz na specifika duševního onemocnění. Jestliže nás potká nějaká tíživá tělesná nemoc, obvykle říkáme, že si s tím nějak poradíme. U psychické poruchy je nemocná právě tato duševní schopnost – nějak se s tím vyrovnat – na kterou se v krizových situacích spoléháme,“ vysvětluje ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice MUDr. Martin Hollý. Duševní onemocnění lze podle něj přirovnat k onemocnění imunitního systému, který by měl bojovat s různými nákazami – ale samotná imunita (duše) je nemocná. „Duševní onemocnění postihuje vztahový systém člověka, včetně jeho vnímání sebe sama. Proto duševně nemocný člověk potřebuje víc psychosociální podpory, než většina pacientů se somatickými potížemi,“ říká Martin Hollý.

 

Otevřený areál

Lidé s duševním onemocněním se v Bohnicích léčí už více než sto let. Velkoryse pojatý areál ústavu, tvořený památkově chráněnými pavilony, vznikal v letech 1903 až 1916 na „zelené louce.“ Jeho autorem je architekt Václav Roštlapil, mimo jiné tvůrce Strakovy akademie na Klárově, kde dnes sídlí Vláda České republiky. Dominantou Psychiatrické nemocnice Bohnice je administrativní budova připomínající barokní zámeček, proti níž stojí nemocniční kostel sv. Václava. Z prostranství mezi nimi se rozbíhá vějíř cest k jednotlivým pavilonům promyšleně zasazeným do rozlehlého praku, který nabízí klidné prostředí k procházkám a k regeneraci sil.

Od počátku devadesátých let se „Bohnice“ snaží mimořádně atraktivního areálu využívat k destigmatizaci psychiatrie, psychiatrické léčebny (nemocnice) a především psychiatrických pacientů. Důležitou součástí areálu je Divadlo Za plotem, místo konání různých představení a Klub V. kolona, kde pracují – připravují a podávají občerstvení – lidé, kteří sami prošli duševním onemocněním. Do volně přístupného parku přicházejí během celého roku také zájemci o různé kulturní, sportovní a vzdělávací akce. „Menší akce jsou vždy zaměřeny na určitou skupinu, například rodiny s malými dětmi nebo příznivce různých alternativních sportů a snadněji se do nich zapojují i klienti a pacienti Psychiatrické nemocnice Bohnice. Velké komerční akce mimo jiné napomáhají informovat širokou veřejnost o naší existenci,“ uvádí Luboš Chlad, který se věnuje organizaci dění v areálu nemocnice.

K velkým akcím podle něj patří festival Mezi ploty, motoristická slavnost Legendy, sportovně zaměřený běh Barvám neutečeš, City Trail Run či Cyklistické kritérium Bohnice. „Před šesti lety převzala nemocnice od společnosti Unijazz festival Babí léto, a za tu poměrně krátkou dobu se nám z něj podařilo vytvořit důstojný komunitní festival. Pokud lidé příjemně stráví volný čas v krásném parku naší nemocnice, přispívá to k odbourávání předsudků o péči, kterou zde poskytujeme,“ říká Luboš Chlad.

Každoročně probíhá v areálu nemocnice řada výstav, přednášek, seminářů, představení a workshopů zaměřených na oblast duševního zdraví. „Vytváření prostoru pro zajímavé aktivity uvnitř areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice má velký význam pro odbourávání předsudků vůči lidem s duševním onemocněním a představuje jednu z možností, jak psychiatrické pacienty více integrovat do života společnosti,“ vysvětluje ředitel Hollý.

 

Bohnice prosazují recovery

Na nový přístup k psychiatrickým pacientům jeho uplatnění v Psychiatrické nemocnici Bohnice jsme se zeptali náměstka pro léčebnou péči MUDr. Marka Páva.

 

Co vlastně v psychiatrii znamená koncept recovery?

Léčbu zaměřenou na zdravu, která je chápána jako proces budování smysluplného a uspokojivého života. Tento koncept mění tradiční přesvědčení o průběhu psychiatrických onemocnění a jejich léčby a opouští přežité dělení na „léčbu“ a „rehabilitaci“. Každý člověk trpící duševním onemocněním má zdroje, které je možné mobilizovat a na ty je třeba se zaměřit v zájmu dosažení co nejvyššího stupně nezávislosti. Při tvorbě terapeutického plánu musíme s pacientem dosáhnout shody na tom, co se bude dělat a společně stanovit cíle, které jsou pro daného člověka smysluplné. Cílem nemůže být dlouhodobý pobyt na doléčovacím oddělení.

 

Čím se tento přístup liší od současné podoby péče o psychiatrické pacienty?

Výhody recovery přístupu se ozřejmí při edukaci k užívání léků. Apelování na pacienty„jezte léky, je to dobré pro vaše zdraví,“nebývá příliš účinné. Mnohem lepší je vést s pacientem dialog o tom, co si přeje. „Chcete pracovat? A nebylo by nakonec lepší nebýt tak obtěžován těmi hlasy, když něco děláte? Mám pro vás řešení, schválně vyzkoušejte, jestli se vám s léky nebude pracovat líp.“ Léčení je chápáno jako prostředek k lepšímu životu a lepšímu fungování a ne jako cíl. Cílem není zbavit člověka příznaků, ale umožnit mu co nejaktivnější život. Představa, že bychom měli lidi nejdříve léčit, zbavit je příznaků, stabilizovat a až potom rehabilitovat, je stejně nesmyslná, jako kdybychom tělesně postiženému, například vozíčkáři řekli „nejdřív se alespoň trochu uzdravte, než vás začnu rehabilitovat, protože jinak to nemá cenu.“ Je trochu nesmyslné oddělovat léčbu a rehabilitaci, je potřeba si říct, jako u kterékoli jiné léčby, čeho vlastně chceme dosáhnout.

 

Povede uplatňování konceptu recovery a psychiatrické rehabilitace ke snižování počtu hospitalizací, respektive lůžek?

I strategie reformy počítá s tím, že potřeba lůžek v psychiatrických nemocnicích se bude postupně snižovat a těžiště péče se bude přesouvat do komunity. Poskytování služby v přirozeném prostředí ovšem předpokládá, že klient nějaké přirozené prostředí má. Což třeba v případě dlouhodobě hospitalizovaných pacientů v psychiatrických nemocnicích tak není.

Jedním z hlavních problémů u těžce duševně nemocných je, že péče vně nemocnice není dostatečně zabezpečená. Míra opory, kterou v současném systému je možné poskytnout pacientovi vně nemocnice, není taková, jakou jejich zdravotní stav vyžaduje, a proto je nezbytné postarat se o část z nich v psychiatrických nemocnicích.

 

Co se podle vás v průběhu reformy nesmí stát?

Nesmí se stát, že bychom se přestali ptát, jestli to, jak věci děláme, je dobře. Nesmí se stát, že bychom se přestali ptát našich nemocných, co oni chtějí, že bychom se přestali ptát ostatních občanů nebo společnosti, co od nás chtějí,a nesmíme přestat hledat nějaké rozumné řešení v každém jednotlivém případě. Myslím si, že naše společnost má zdroje na to, abychom zabezpečili péči o duševně nemocné daleko lépe, než v současné době. Nemocní nejsou spokojeni s tím, že jsou na mnoholůžkových ložnicích dlouhodobě hospitalizováni v psychiatrických nemocnicích, nejsou spokojeni s tím, že po ukončení hospitalizace mají u ambulantního psychiatra návštěvu jednou měsíčně. Je zde nedostatečná nabídka chráněného bydlení, podporovaných zaměstnání, zájmových aktivit zaměřených na pomoc lidem s duševním onemocněním, především v regionech. To si myslím, že je špatně a měli bychom se ptát, proč takové služby nejsou, a proč to nemůže fungovat jinak. Nám zdravotníkům se v tom špatně pracuje, nemůžeme dělat smysluplnou práci, kterou vidíme například ve skandinávských zemích. Každý z nás chce pracovat ve fungujícím systému a získávat uspokojení ze své práce. Pokud by se reforma anulovala, byli bychom všichni nespokojení, jak naši pacienti, jejich rodiny, i my, kteří se o ně staráme.

Josef Gabriel

 

Chceme ukázat Bohnice v lepším světle

„Chci, aby se ukázalo, že se psychiatrie mění. Aby to pro lidi bylo srozumitelné, musí být změna postavena také na „hardware,“ říká ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice MUDr. Martin Hollý.

 

Co se posledním období podařil v Bohnicích zlepšit?

V neděli jsem běžel City Trail Run, který končil tady v Bohnicích. Slyšel jsem, jak někteří z běžců říkali, „cokoli jiného, jen ne skončit tady,“ když jsme běželi kolem našich „kolonek,“ které patří k nejstarší části areálu nemocnice. Myslím si, že stavebně zanedbané prostředí podporuje stigma. Po dlouhých snahách jsme získali investiční dotaci ze státního rozpočtu na rekonstrukci objektu příjmového oddělení pro muže u nás označovaného pavilon 26, a když jsme začali na tom projektu, nebo to, co jsme mohli ovlivnit v té projektové dokumentaci, to znamená, nějaké funkční vazby, tak jsme se také rozhodli, udělat krok ke změně a funkčnosti nebo funkčních vazeb toho oddělení, to znamená budoucího provozu. Samozřejmě, že problém spočívá také v tom že jsme památkově chránění, takže jsme nemohli nějakým zásadním způsobem zasáhnout do dispozic toho oddělení a na druhou stranu si myslím, že jsme vymáčkli maximum možného z té rekonstrukce a tady asi také patří dík památkářům, kteří ustoupili ze svých rigidních pozic a dovolili nám k tomu historickému objektu přidat tak zvané respirium, což je prosklená část, která z mého pohledu velmi důležitě usazuje ten objekt do toho spíš rozšířeného formátu než vysokého a úzkého, což může znít jako přílišná symbolika, ale je faktem, že léčba, moderní psychiatrická léčba, vyžaduje nenásilný dohled nad pacienty.

 

Jak jste to památkářům vysvětlili?

Zcela jednoduše. Když si představíme obecně v medicíně jipku, tak taky nemůže být v členitých prostorách, musí být přehledná a někdy jdeme na hranici udržování intimity těch nemocných na jednotkách intenzivní péče, že mají mezi sebou jen zástěny, což mi musíme a obecně v psychiatrii se to nahrazuje spíš prosklenými příčkami, které jsou sice z bezpečnostního skla a dávají jistou přehlednost o tom, co se tam děje. Můžou být různě zafóliované, aby nebyly úplně transparentní, ale na druhou stranu, aby bylo jasné, že ty klienti, pacienti, kteří se tam pohybují, jsou v nějakém bezpečí a v tom nenásilném očním kontaktu s personálem. Což nám samozřejmě nahrazuje různé kamerové systémy, které se samozřejmě také využívají.

 

Šlo především o bezpečnost pacientů, nebo hrály roli i další důvody?

Podařilo se nám právě tímto mírným zásahem do dispozice se přiblížit k tomu, jak vypadají domy nebo oddělení v západní Evropě nebo civilizovaném světě, kde skutečně sestra dokáže být v očním kontaktu s pacienty bez toho, aby jim musela zamykat pokoje, aby je musela mít všechny na jedné místnosti, kde jsou společně. Podařilo se nám ten prostor rozčlenit tak, aby nedocházelo ke kumulaci velkého počtu pacientů, to znamená, že je několik zón, kde se můžou pacienti potkávat a trávit čas a to jak s návštěvami, tak mezi sebou. To znamená, že ta celá skupina 19 nebo 21 lůžkového oddělení je rozčleněna na menší skupinky. To možná není úplně srozumitelné s toho hlediska úzce medicínského, ale j e faktem, že naši pacienti nejsou tělesně nemocní a tak neleží v lůžkách. Přesto se hlavně v tom akutním stádiu nemoci musí pohybovat v nějakém vymezeném uzavřeném prostoru, protože jedním z důsledků duševní nemoci můžou být nějaké poruchy chování, ať už nepředvídatelné nebo ojediněle až ohrožující sebe nebo okolí, takže to příjmové oddělení musí být postaveno tak. A jak se vracím opět k tomu, že je mnohem výhodnější, když si můžou i lidi, kteří mají potenciál k nějakému vyzývavému chování vůči ostatním, aby nemuseli být v té velké skupině, aby mohli být nějakým vlídným způsobem odděleni, vyčleněni z té větší skupiny. A spíš je to nabídka toho prostoru pro timeout a toho, že může někam odejít na rozdíl od většiny oddělení toho klasického střihu, kde je jedna společenská místnost, kde ti pacienti tráví čas.

 

Jste s výsledkem celé rekonstrukce spokojeni?

Tak toto je asi to nejvíc, co se nám podařilo plus samozřejmě to že jsme tím že jsme mohli využít a že nám times umožnila využít podkroví tak i suterén tak při zachování počtu lůžek, který byl před tím, tak se dostáváme k adekvátnímu poměru podlahové plochy určenému pro ložnice a jiné terapeutické prostory, což je jedním z takových kritérií psychiatrických oddělení a že pokud té ložniční plochy máme přes polovinu tak v zásadě s těmi pacienty není kde pracovat psychoterapeuticky, není možné jim dávat žádné doplňkové terapeutické možnosti. Takže tady se dostáváme právě do toho výhodného poměru, kdy počet pracoven a společných terapeutických místností a právě těch prostorů pro setkávání je mnohem víc než bylo. Možná že tu přesnou podlahovou plochu by řekl Novák. A i pokud ne tak se to dá tak říct, že se dostáváme někam k tomu půl na půl , což si myslím, že je takovou limitou pro adekvátní poskytování péče. A my to máme někde spočítané u těch našich ostatních baráků.

 

A tam to tedy tak ideální není?

No jasně. Tam máme třeba 70, 80 procent podlahové plochy ložniční. To znamená, máme jednu jídelnu, která taky nahrazuje komunitní místnost a pak máme malou sesternu na tom oddělení, což vynucuje nějaký způsob péče, který je spíš dohledový a neumožňuje pracovat s pacienty individualizovaně nebo v malých skupinkách.

 

Jaká tam budou oddělení? Nebo pro jaké pacienty to je? Pro jaké skupiny?

My využíváme to, že jsme tuto investici dostali taky k tomu, že se snažíme podle doporučení Světové zdravotnické organizace transformovat péči v naši velké psychiatrické nemocnici. Základním krokem je sektorizovat, rajonovizovat tu nemocnici, aby se jednotlivé oddělení v tom ideálním případě podobala regionálním oddělení v menších nemocnicích, což znamená, že k nějaké budově je přiřazen nějaké pražský region. Smysl je v tom, a toje potřeba říct, že budova reprezentuje také nějaký terapeutický tým a jelikož naši pacienti trpí onemocněním, která jsou chronická, což znamená, že mají tendenci se vracet a ten pacient bývá hospitalizován opakovaně, tak tam je důležité, že se vrací k tomu samému týmu. Samozřejmě fluktuací se tým obměňuje, ale každé to oddělení má svojí vlastní kulturu a řekněme jako vedoucí lékaři a staniční a primáři nejsou zrovna pozice, u kterých by docházelo často k výměnám. Takže i v rámci toho, pokud přichází znovu splanutí onemocnění u toho pacienta, tak se mnohem snáz dostává a vyhledá pomoc u toho samého týmu, který mu už mu několikrát pomohl než když ví, že vpluje do 1300 lůžkového areálu a nemá moc jistotu, kam bude přijatý, protože bude přijatý tam, kde je volné místo.

 

Bude to mít ještě nějaké další výhody?

Další věc, která je důležitá z hlediska této sektorizace nebo rajonizace je to, že ten terapeutický tým: lékaři, sociální pracovnice, můžou být v bližším kontaktu ze službami, které v tom regionu existují. To znamená, že my dokážeme znát, že tam v té naší spádové oblasti jsou ambulantní psychiatři tihle, tihle,… Mají takovéto ordinační doby. Můžou vzniknout osobní vazby mezi lékaři v oddělení a lékaři v ambulanci, každý má nějaké specifika poskytované péče. Na jedné straně, na druhé straně známe také sociální služby tam působící a může být bližší spolupráce. Což vlastně pokud bychom si řekli, že to klidně je možné i v tom větším regionu, tak přeci jenom, když si představíme, že máme znát jednu nebo dvě městské části nebo máme znát celou Prahu, tak je to skutečně velký rozdíl. Takže ta vazba je tam i zpět, což znamená pro pacienty, že přicházejí do známého prostředí pokud se znovu nemoc objeví a pro ten náš terapeutický tým v zásadě znalostí toho prostředí, toho regionu, zkvalitnění předávání pacientů do další péče po propuštění.

 

Velké Bohnice by se tedy rozčlenily na menší části, segmenty, a každá ta část by měla na starosti jednu městkou část?

A nebo dvě.

 

Znamenalo by to, že nemocný člověk už nebude během hospitalizace přeložen třeba na tři nebo čtyři oddělení?

My to chceme tímto minimalizovat. A asi se tomu v těch prvních fázích nevyhneme, ale taky by bylo fajn, ta změna směřuje taky k tomu, aby pacienti, kteří jsou přijati na jedno oddělení, nebyli překládání do následné péče do potom akutní péče nebo další péče. A aby se maximum té péče odehrávalo na tom daném oddělení. A to je cíl, který není absolutní, protože někdy je zcela adekvátní, aby pacient byl přeložen, protože potřebuje skutečně dlouhodobý rehabilitační program. Máme tady specializované oddělení pro bipolární poruchy, kde probíhá specifický psychoterapeutický program. Takže není tam ten absolutní požadavek, že nejsou ty překlady, ale možná bychom to mohli otočit v tom, a to je cílem, aby ty překlady byly, ne proto že někde nemáme lůžka a nebo někde nejsme schopni poskytnout běžnou péči a nebo kvůli kapacitním problémům, ale skutečně aby ten překlad byl vyjednaný a indikovaný vzhledem k odsouhlasenému terapeutickému plánu s tím pacientem.

 

Zajímalo by mě, jestli do budoucna chcete postupně zrekonstruovat celou nemocnici?

Myslím, že tady se dostáváme do konfrontace nebo do oblasti, kde ředitel nemocnice je malý pán na to, aby říkal jak to má být. A samozřejmě z pozice ředitele nemocnice bych rád, abychom v průběhu nejbližších let dali dohromady investičně zanedbané oddělení, protože je skutečností, že při umírněných počtech je naše investiční zanedbanost něco přes miliardu, pokud bychom potřebovali kompletně ty domy dát dohromady, tak se dostáváme ke dvěma miliardám. Je zase faktem, že od začátku devadesátých let se nám podařilo komplexně zrekonstruovat šest oddělení. Takže na 25 let je to jedno oddělení za čtyři roky. Pokud bychom takhle anticipovali ten časový horizont tak při dalších 25 odděleních, které bychom potřebovali zrekonstruovat, tak to máme na 100 let. Takže i kdybychom nabrali na rychlosti, tak je velmi obtížné si představit, že by se rekonstruovalo rychlostí větší než jedno oddělení za rok. Stejně je to na 25 let. Samozřejmě, že bych si to přál, ale reálné počty ukazují, že velmi pravděpodobně se toho nedožiji. Takže někdy mi přijdou potom trochu liché ty dohady nad tím, jestli můžou a mají být investice do stávajících nemocnic, protože skutečně ten reálný horizont je desítky let , aby se ty areály daly do pořádku. Takže z tohoto pohledu ano, to bych si přál, aby se pacienti, kteří se k nám dostanou, aby byli ve slušných podmínkách. Na jedné straně, na druhé straně taky to musí souviset s nějakou celkovou koncepcí toho, jak si náš stát představuje péči o duševně nemocné, kde si myslím, že přestože byla před dvěma lety přijata strategie psychiatrické péče, tak ty konkrétní plány váznou. Je to ten konkrétní obrázek, jak bychom to měli mít nakreslené za 15 let, tak zatím z ministerstva nevypadlo a nepochybně je to ve zodpovědnosti ministerstva. Pracuje se na něm, ale z mého pohledu je to už dost dlouhá doba, že by mohli být nějaké konkrétnější vize.

 

Menší jednotky, které budou mít spádovou oblast, jsou v souladu s tím, co by měla přinést reforma. Je cílem reformy v Bohnicích přesun péče víc do terénu nebo jen větší spolupráce s terénem?

Mluvíme primárně o lepší spolupráci s terénem. V Bohnicích to máme už doplněné tím, že máme vlastní terénní týmy, takže v těch přilehlých městských částech operujeme nebo máme vlastní terénní sestry, které zajišťují tu péči, aby byla přisunuta blíž ke klientovi. A samozřejmě jsme otevřeni spolupráci jakýchkoli služeb, které budou vznikat v regionech. Není přece možné, abychom z Bohnic obhospodařili celou Prahu, jako terénními službami. To si myslím, že by bylo kontra produktivní, ale to lůžkové zázemí můžeme poskytovat. Ty zkušenosti jsou takové, že pokud funguje ta spolupráce lůžkových zařízení a terénních služeb, tak že se redukuje potřeba těch lůžek. Takže to by mohlo výhledově znamenat, pokud zfunkčníme ten model propojení s komunitou a to v zásadě strategie reformy reprezentují centra duševního zdraví, které by měli vznikat a kde se zodpovědní činitelé ministerstva zavázali k tomu, že budou tyto služby vznikat a tak by mělo dojít k redukci potřeby té lůžkové kapacity. Netroufám si odhadovat o kolik, protože mluvíme o dlouhých výhledech řadově desetiletí a víc a ta epidemiologie duševních poruch je v tomto přece jenom rostoucí, takže nedokážu říct, jak to bude za deset let. A pak je důležité říct, že tu redukci potřeby lůžkové péče můžeme odhadovat jen u nějaké skupiny diagnóz. Je faktem, že jsou okruhy psychiatrických diagnóz, které velmi pravděpodobně budou spíš růst a teď mluvím třeba o gerontopsychiatrii, pro kterou žádná komunitní služba prozatím neexistuje ani není nějakým způsobem naplánovaná. Takže z tohoto pohledu ten inpakt na celou lůžkovou kapacitu je z mého pohledu nejasný. Proto si myslím, že je to potřeba vidět jako zkvalitněním služeb pro jednotlivce. A nemyslím si, že to musí být vždy doprovázené tím, že budeme škrtat nějaké lůžko. To co si myslím a pokud se dostávám do mého názoru na ty systémové věci, tak si dokážu představit, že část lůžkové kapacity bude alokovaná do běžných nemocnic. A přestože jsme svázáni tradicí, že Bohnice jsou klíčovým poskytovatelem psychiatrické péče pro Prahu a blízké okolí a tím nechci nijak snižovat význam psychiatrické kliniky a vojenské nemocnice. Tak si dokážu představit, že by i v Praze vznikly další centra lůžkové péče. A protože pro lidi s psychózou je to prostě velká aglomerace, přestože si říkáme, že můžeme dojet kamkoli za nějakých pár minut, ale pokud jsme zdraví a stejně víme, že nám to dělá problém z jižního okraje Prahy přijíždět do Bohnic. Je to cesta víc než hodinová s několika přestupy a člověk, který má nějakou psychickou a psychotickou poruchu, tak skutečně pro něho pohyb v metru a přestupování v rámci dobře organizované, ale přece jenom hromadné dopravy je někdy nepřekonatelnou překážkou. Takže si dokážu představit a myslím si, že je oprávněné říkat taky, že ta lůžková kapacita Pražská by měla být víc diverzifikovaná, nevázaná na pobyt v Bohnicích a o to víc v regionech, kde jsou ty vzdálenosti mnohem větší a dostupnost je mnohem horší. V tom je pozice Bohnic trochu specifická, že je přece jenom součástí Prahy, velké aglomerace. Koncentrace obyvatel je tady velká.

 

Duševní onemocnění je deklarováno jako onemocnění mozku, tím se dostává do zdravotnické sféry, ale současně má duševní onemocnění jak sociální příčiny, tak i sociální důsledky. Berete na to ohled?

Nepochybně je, tak jak jsme mluvili o psychiatrii jako o součást medicíny, což nepochybně je. A tak je asi důležité mluvit o specificích, které hlavně v psychiatrické rehabilitaci hrají významnou roli. A jelikož duševní nemoc postihuje z principu toho, že je duševní a vztahový systém člověka, jeho vnímání těch vztahů, jeho vnímání sebe sama a pokud si to jen zjednodušeně představíme, to co máme tendenci všichni a na co se spoléháme, na co se odvoláváme pokud se setkáváme s nějakou tíživou tělesnou nemocí, že si s tím nějak poradíme duševně, že se s tím nějak vyrovnáme, tak tohle je nemocné u duševní poruchy. A podobně jako u HIV infekce, když přejde do AIDS, tak ta imunita je nemocná, co má bojovat s tím virem. Takže z tohoto hlediska ten člověk potřebuje víc psychosociální podpory. A v celém managementu toho onemocnění není to černobílý rozdíl. Bavíme-li se o obezitě jako o nemoci taky jsou tam psychosociální intervence důležité. Taky je na místě ty lidi nějak způsobem podpořit v jejich změně chování. Takže to není jediná oblast medicíny, ale asi můžeme tvrdit, že jedna z nejvýznamnějších, z nejvýraznějších v zastoupení té potřeby psychosociální rehabilitace a dlouhodobé rehabilitace.

 

Příkladem by mohla být gerontopsychiatrie, kde se zdravotní a sociální péče velmi prolíná.

Jasně, ale náš systém to udělal tak, že ty gerontopsychiatrické pacienty přiřazuje k nám a vyčleňuje trochu z běžné medicíny. Jako tu následnou péči provádíme tady, ale ty analogie tam jsou a je faktem, že v některých Evropských zemích to není součástí.p>

Josef Gabriel

 

Současná podoba zdravotní péče v PN Bohnice

Centrální příjem pacientů

Přijetí k léčbě v Psychiatrické nemocnici Bohnice probíhá na oddělení centrálního příjmu pacientů. Rozhoduje se zde o přijetí na lůžko (hospitalizaci) v jednom ze třiceti oddělení nemocnice.

Centrální příjem najdete v samostatném pavilonu pár desítek metrů od hlavní budovy. Ne každý, kdo sem přijde jako potenciální pacient, je také přijat k léčení. „Na oddělení centrálního příjmu pracují stabilně dva lékaři. Jejich úkolem je základní diagnostika, základní rozlišení, zda zdravotní stav pacienta vyžaduje hospitalizaci, jestli je pro něj vhodná léčba v nemocnici,“ říká primářka oddělení MUDr. Věra Strunzová. Lidé, jejichž zdravotní stav nevyžaduje lůžkovou péči, jsou odmítnuti. „Pokud lékař po zhodnocení celkového zdravotního stavu přicházejícího člověka usoudí, že hospitalizace je nutná, musí rozhodnout, na kterém oddělení se bude pacient léčit,“ vysvětluje primářka Strunzová. Z centrálního příjmu pak pacient směřuje podle posouzení svého zdravotního stavu a diagnostického zařazení k podrobnému vyšetření na příjmové oddělení zvoleného primariátu.

Podávání informací

Rodiče nebo příbuzní a přátelé, kteří doprovázejí blízkého člověka s příznaky psychického onemocnění, chtějí pochopitelně mluvit s lékařem. Nevědí, co se s jejich potomkem (partnerem, kamarádem) stalo, o jaký problém (onemocnění, duševní poruchu) se jedná, jak dlouho asi bude v nemocnici, jakou má šanci na uzdravení, atd. „Lékař se snaží, co to jde, alespoň základní informace příbuzným říci. Ale příjem je velmi akutní místo, může se stát, že zvoní telefony z jiných nemocnic, domlouvají se další příjmy, tahle práce je nárazová, někdy je to tam skutečně náročné,“ vysvětluje primářka Strunzová. V takových situacích se podle ní snaží podat základní informace rodičům či blízkým také střední zdravotnický personál. „Paní staniční je velmi vstřícná, snaží se příbuzným alespoň říci, na jaké oddělení je pacient přijat a směrovat je tam. Může jim dát telefonní kontakt na oddělení, může jim říci jméno vedoucího lékaře. Už od počátku však musíme příbuzným upozorňovat, že jim nemůžeme říci úplně všechno a že na příjmu nedokážeme mnoho věcí úplně předvídat,“ přiznává Věra Strunzová.

Přijetí na psychiatrii člověka zaskočí

Pro pacienta s akutními psychickými problémy, který se nikdy v minulosti na psychiatrickém oddělení neléčil, je centrální příjem první místo kontaktu s nemocnicí. „Už jenom samotná zkušenost, že je na psychiatrii, člověka do určité míry zaskočí. Centrální příjem pacientů je místo, kam budoucího pacienta přivezou příbuzní nebo sanita. Je třeba říci, že se tam dostávají pacienti ve velmi akutním a těžkém stavu a vzhledem k velikosti nemocnice je na centrálním příjmu velký provoz,“ upozorňuje primářka Strunzová. I přes snahu personálu o co nejvstřícnější komunikaci zažívá člověk, u něhož propuklo duševní onemocnění, během prvních hodin pobytu v psychiatrické nemocnici těžké chvíle. „Snažíme se, aby prostředí centrálního příjmu bylo co nejvstřícnější, aby se lidem, kteří sem přijdou, od začátku někdo věnoval, aby jim vyšel vstříc v základních věcech, například aby se mohli napít, aby věděli, jak dlouho budou čekat, co bude následovat,“ říká Věra Strunzová. Nejdůležitější podle ní je, aby pracovníci centrálního příjmu s budoucími pacienty a také s jejich blízkými (rodiči, partnery, přáteli) co nejvíc komunikovali a pokud je to možné zodpověděli jejich otázky.

Souhlas pacienta s informováním blízkých

Informování příbuzných a blízkých komplikuje ještě další okolnost. „Abychom mohli s kýmkoliv mluvit o zdravotním stavu pacienta, musí s tím pacient souhlasit. Tohle je někdy velmi obtížné příbuzným vysvětlit. Snažíme se s nimi vstřícně komunikovat a při tom dodržet základní premisu, že musíme respektovat, co si pacient přeje,“ uvádí Věra Strunzová. S některými pacienty je přitom podle ní velmi obtížná domluva. „Například když je pacient psychotický nebo je agresivní. Ale nemusí být ani psychotický, stačí když má doma komplikované vztahy. Často přicházejí pacienti ve složitých životních situacích, takže výsledná domluva je strašně individuální, jako mnoho věcí v psychiatrii,“ říká primářka Strunzová.

Nedobrovolná hospitalizace

Pokud nemocný člověk ohrožuje sebe, nebo své okolí, může být hospitalizován i nedobrovolně. Nedobrovolná hospitalizace je velmi náročná jak pro rodiče, kteří musí na svého syna nebo dceru volat záchranku (mnohdy za asistence policie), tak pro samotného nemocného, který nemá dostatečný náhled a své onemocnění a domnívá se, že ho chtějí bez důvodu „dostat do blázince.“ „Jsou pacienti, se kterými se lze domluvit, a pak jsou i pacienti, kteří jsou natolik nemocní, že ta domluva není možná. Rozhodnutí je na zodpovědnosti lékaře, který danou situaci vyhodnotí. Tento lékař má nad sebou dalšího atestovaného doktora, se kterým konzultuje závažnější stavy,“ vysvětluje primářka Strunzová. Možnost konzultace s dalším zkušeným psychiatrem využívají lékaři na centrálním příjmu i pokud se výrazně liší to, co říkají příbuzní a to, co tvrdí (pravděpodobně) nemocný člověk.

Obavy nemocných a obavy rodičů

„Pokud jsou výpovědi pacienta a příbuzných diametrálně odlišné, většinou se přikláníme ke krátkodobému observačnímu pobytu (na dva, tři dny), abychom dokázali sesbírat co nejvíce informací,“ uvádí primářka Strunzová. Zatímco pacienti se bojí zneužití nedobrovolné hospitalizace ze strany příbuzných, rodiče se naopak někdy obávají, že lékaři hospitalizaci jejich nemocného potomka odmítnou, protože dokáže „zahrát zdravého.“ „Myslím, že dokážeme rozpoznat, zda je člověk vážně duševně nemocný. Lékař mluví vždy nejprve s pacientem, aby si nezávisle udělal názor na jeho zdravotní stav bez zatížení nějakými rodinnými vazbami. Teprve potom si pozve příbuzné a žádá je o další informace. Nevylučuji, že příbuzní samozřejmě mohou mít nejrůznější pohnutky, ale na druhou stranu je nelze apriori považovat za podezřelé. Ale jsem si naprosto jistá, že tohle dokážeme odlišit,“ říká Věra Strunzová. Navíc má nemocnice povinnost hlásit každou nedobrovolnou hospitalizaci soudu, který se musí k situaci do týdne vyjádřit.

PrProblémy a perspektivy

Přes všechnu snahu o vstřícnou komunikaci a individuální řešení vznikajících problémů a komplikací, první dojem, který si duševně nemocný člověk odnese z oddělení centrálního příjmu, nemusí být příznivý. K příčinám, které souvisejí s propuknutím onemocnění a složitými situacemi v rodinách, se přidávají také prostorové problémy. „Čekárna je malinká, když se sejde pět akutních pacientů, kteří jsou depresivní a každý tam hodinu čeká, tak ten dojem není dobrý, i když mají k dispozici časopisy a můžou se napít a personál se jim snaží vyjít vstříc. Ale nemůžeme udělat zázrak, prostě mají jednu čekárnu, jednu místnost a my je nemůžeme pustit na kávu ven, protože jsou v akutním stavu a musíme vidět, co se děje,“ vysvětluje primářka Strunzová. Situaci by podle ní zlepšila observační místnost, kde by pacient mohl strávit čtyři až pět hodin, kde by měl k dispozici občerstvení, noviny a časopisy. „Ale to bychom museli mít opravdu prostorové podmínky a personální vybavení samozřejmě. To znamená dostatek personálu, který si pacientů všímá, aby tu dobu, kterou tam nezbytně musí strávit, prožili pokud možno co nejkomfortněji,“ říká Věra Strunzová.

 

Rozhovor

Já neklid miluju, říká primářka MUDr. Věra Strunzová.

Součástí jejího primariátu jsou tři samostatné jednotky. Jednak centrální příjem, pak přízemí oddělení 27, takzvaný neklid, a patro pavilonu 27, kde je oddělení pro léčbu afektivních poruch.

 

Přijetí k hospitalizaci je pro mnoho zvláště nedobrovolných pacientů velkým stresem. Dá se tomu předcházet?

Centrální příjem pacientů je místo, kam je pacient přivezen příbuznými nebo sanitou a je to místo, kde dochází vůbec k prvnímu kontaktu pacienta s léčebnou, takže se snažíme, aby to bylo pro pacienty co nejvstřícnější. Ale je třeba říci, že se tam dostávají pacienti ve velmi akutním a těžkém stavu a je tam velký provoz. Na centrálním příjmu jsou pacienti všech diagnostických kategorií a pracují tam stabilně dva lékaři, kteří soustavně přijímají pacienty, provádí základní diagnostiku, základní rozlišení toho, zda vůbec pacient je vhodný k hospitalizaci, jestli ho mají léčit nebo ne. To je také třeba zmínit, protože část pacientů, kteří přijdou na centrální příjem, je odmítnuta. Zdaleka ne všichni pacienti jsou přijati do léčebny, ale pokud lékař vyhodnotí stav pacienta tak, že je třeba léčba, tak potom rozlišuje kam, na jaký primariát, je ten pacient v léčebně přijat. Takže tolik o centrálním příjmu, ještě podrobněji k obsazení příjmu.

 

Hodně pacientů nebo rodinných příslušníků je šokováno tím, že se dostanou do Bohnic, zejména tím začátkem, tím příjmem, to je pro ně asi největší trauma. Lepší se to nějak? Co s tím vy můžete dělat?

Vždy můžeme věci zlepšit. Ale pochopitelně, když se dostane laik, člověk, který nikdy nebyl v kontaktu s psychiatrií, na příjem, tak už jenom ta samotná zkušenost, že je na psychiatrii, do určité míry člověka zaskočí. Pochopitelně se snažíme, aby komunikace s pacienty na centrálním příjmu byla pokud možno co nejlepší, to znamená komunikace už od prvního kontaktu: aby když sem pacient přijde, se mu někdo věnoval, vyšel vstříc nejrůznějším věcem, od úplně jednoduchých, aby se mohl napít a dojít si na záchod, aby mu bylo řečeno, jak dlouho bude čekat, a co bude následovat. Takže myslím, že v té komunikaci můžeme pořád něco dělat, pořád tam máme rezervy, to my víme. Další věc je prostředí příjmu. Už jenom v tom, jak ta místnost vypadá, se snažíme dělat, co to jde. Tam tedy musím říci, že to je teď složité, narážíme na to, že není technická podpora. Uvedu příklad: máme koupenou tapetu, abychom tak trošku zlepšili to prostředí, a už tři čtvrtě roku ta tapeta leží na příjmu a není nikdo, kdo by ji tam dal. Prostě někdy narážíme na malichernosti, které to brzdí. Je fakt, že jsme tam dali časopisy a pacienti se můžou napít, ale jsme prostorově omezení, ta čekárna je malinká, a když se tam sejde pět akutních pacientů, opravdu víme, že to není příjemné, ale prostor je jednou daný a my v tom prostoru můžeme něco dělat, ale nemůžeme tam udělat zázrak. Hlavně myslím, že je rezerva v komunikaci, aby si personál těch pacientů všímal více a aby jim vyšel vstříc, aby se tu dobu, kterou tam nezbytně musí strávit, snažil udělat pokud možno co nejkomfortnější.

 

Rodiče, kteří mají poprvé v nemocnici „zblázněné“ dítě a nevědí, co s ním je, žádají hned na příjmovém oddělení informace od lékaře. Není to problém?

Pochopitelně příbuzní si přejí mluvit s doktorem a pokud to jen trochu jde, tak by ten doktor s tím příbuzným měl mluvit. Nicméně na psychiatrii jsme vázáni, že pacient musí souhlasit s tím, abychom s kýmkoliv mohli mluvit o jeho zdravotním stavu. Takže to je někdy velmi obtížné těm příbuzným vysvětlit a dodržet při tom tu základní premisu, že musíme respektovat, co si ten pacient přeje. S pacientem je dost často velmi obtížná domluva a to má mnoho konsekvencí. Když je psychotický nebo agresivní, tak je domluva fakt těžká a nemusí být ani psychotický: doma má obtížné stavy, často jsou ti pacienti v komplikovaných situacích. Takže je to strašně individuální, jako mnoho věcí v psychiatrii. Vždy se ten lékař snaží, co to jde, alespoň základní informace příbuzným říci. A když ne lékař - může se stát, že je zavalený, že mu zvoní telefony, protože příjem je velmi akutní místo, do toho zvoní telefony z jiných nemocnic, domlouvají se příjmy, někdy je to tam skutečně náročné - i střední zdravotní personál, paní staniční je v tom taková vstřícná, se snaží těm příbuzným alespoň říci, na jaké oddělení je ten pacient přijat a směrovat ty příbuzné tam. Už od počátku musíme těm příbuzným říkat, že jim nemůžeme říci úplně všechno a kromě toho mnoho věcí na tom příjmu nedokážeme úplně předvídat.

 

Když už na tom příjmu rozhodnete, kam půjde, je možné, abyste těm příbuzným mohli dát kontakty na někoho, na koho se tam můžou obrátit?

To jistě ano. Můžeme jim dát telefonní kontakt, můžeme jim říci jméno vedoucího lékaře oddělení, to samozřejmě ano. Řekneme na které oddělení a na koho se tam můžou obrátit, a že je dobré si tam zatelefonovat a domluvit si schůzku, aby třeba zbytečně nevážili dlouhou cestu a ten pacient tam bude půl hodiny a ten doktor třeba ještě neví. Takže se pokud možno snažíme dát těm příbuzným co nejvíce informací, ale někdy ti příbuzní, to je nutno říct, jsou zklamaní, že se na tom příjmu nedozví, co tomu pacientovi je, a jak dlouho tu bude, protože lékař na příjmu udělá jen základní rozdělení a dál se už vše řeší na oddělení.

 

Dále bych rád mluvil o problematice nedobrovolné hospitalizace. Jste také na tom centrálním příjmu?

Samozřejmě. Nedobrovolné hospitalizace jsou, myslím, už veřejně známá věc. Pacient musí splňovat určitá kritéria, aby mohl být přijat nedobrovolně. Musí být nebezpečný sobě i okolí, ale je to hodně individuální. Jsou pacienti, se kterými se lze domluvit a pak jsou pacienti, kteří jsou natolik nemocní, že domluva není možná a pak je to na odpovědnosti lékaře, který tu situaci vyhodnotí. Nicméně ten lékař zase má nad sebou testovaného doktora, se kterým konzultuje takové závažnější stavy. Takže se nás to samozřejmě týká. Část pacientů procházejících příjmem, teď nedokážu říci procento, se přijímá nedobrovolně.

 

Jak je to s informacemi podávanými příbuzným v případě nedobrovolné hospitalizace, kdy on tam je nedobrovolně, protože je nebezpečný a oni by potřebovali vědět co dál?

To je obdobné tomu, co jsem již říkala. My jim podáme základní informaci, tzn. že ten pacient je v tuto chvíli natolik nebezpečný sobě nebo okolí, natolik nemocný, že je třeba jej hospitalizovat i proti jeho vůli. A je jim řečeno, že pokud hospitalizujeme pacienta nedobrovolně, musíme to hlásit ze zákona soudu, který má týden na to, aby se k té situaci vyjádřil. A to je maximum, co na tom příjmu můžeme říci. Většina informací je příbuzným podávána na oddělení. Toto je jen základní informace.

 

Ještě ten opačný případ, kterého se bojí právě pacienti a to, že je příbuzní dostanou účelově nedobrovolně do blázince, případ, kdy na ně zavolají za večer sedmkrát záchranku. Rozpoznáte, jestli je k tomu důvod nebo jestli je to snaha rodiny zbavit se dotyčného pacienta?

Já myslím, že to už rozpoznáme. Kdyby to bylo jinak, asi bych tu nemohla pracovat. To je šílená představa. Já si myslím, že psychiatr to určitě rozpozná, proto např. i když je to riziko, vždy- a já to i doktorům říkám - mluví lékař nejprve s tím pacientem: aby si udělal nezávazně svůj názor na jeho zdravotní stav. A potom, je-li tam ten příbuzný přítomen, si pozve toho příbuzného a chce informace. Ale aby měl úsudek opravdu bez zatížení rodinnými vazbami, vždy mluví samostatně a nejprve s tím pacientem. A toho pacienta vidí lékař na příjmu, a následně ho pak vidíme na oddělení. Nevylučuji, že příbuzní samozřejmě mohou mít nejrůznější pohnutky, ale zase to nechceme a priori považovat za podezřelé. Nicméně jsem si naprosto jistá, že to dokážeme odlišit, ale připouštím, že se i taková situace může stát a občas se to stává.

 

Někdy zase příbuzní popisují, že se ten člověk zblázní a oni ho tam dostanou a on dokáže na místě krátkodobě předvést, že je v pořádku, a tak se vrátí a oni jsou z toho strašně hotoví.

To riziko tu je, že se ten člověk po krátkou dobu toho rozhovoru udrží. Ale my nasloucháme těm příbuzným, a jak už jsem říkala, ten doktor na příjmu, pokud má pochybnost, že je tam zásadní disproporce v tom, co říká příbuzný a co říká pacient, má nad sebou zkušeného atestovaného psychiatra, kterého si zavolá a konzultuje to s ním, pokud je to jasná disproporce. Tyto stavy opravdu konzultuje, takže je tam více názorů. To si myslím, že v převážné většině případů dokážeme. Když je to třeba diametrálně odlišné, tak se spíše přikláníme ke krátkodobému observačnímu pobytu na dva, tři dny, abychom dokázali sesbírat co nejvíce informací, abychom toho pacienta viděli delší čas, než je ta půl hodina na příjmu.

 

Je na tohle všechno dostatek klidu?

Obvykle ano, ale pak se tam bohužel někdy sejdou, tím jak je ta čekárna malá, příjmy fakt akutní, třeba depresivní pacienti tam hodinu čekají a vidí, jak tam přiváží policie někoho v poutech. Tak to ten dojem také není dobrý, ale to my nezměníme, prostě mají jednu čekárnu, jednu místnost a také musíme ty pacienty v tu chvíli sledovat, musíme vidět, co se děje, a nemůžeme je pustit ven na kávu. Takže je to fakt hodně omezené.

 

Vy jste mi říkala, že by tam jedna zvláštní místnost pomohla.

Kdybychom tam měli takovou observační místnost, kde bychom toho pacienta mohli nechat dejme tomu čtyři nebo pět hodin, podat mu nějaké občerstvení, noviny, ale to bychom samozřejmě museli mít dobré prostorové podmínky a personální vybavení.

 

A jaké jsou perspektivy?

Perspektiva je opravdu mít lepší prostorové podmínky. To si dovedeme i lépe představit. V této chvíli jsou to fakt jen úvahy nad ideálním prostorem a financemi. Šlo by to dělat jinak. V současné době můžeme dělat to, že vylepšíme alespoň zdi a personál budeme instruovat, a snažit se, aby se pacientům věnoval. Prostě když tam někdo sedí v čekárně, aby tam mezitím nesvačili a nehráli na počítači. Je to hodně o lidech. Tyto provozy jsou vždy hodně o lidech. A také to nesmí trvat moc dlouho, aby byli doktoři dostatečně pružní.

 

Zvládáte to v tom obsazení, které máte?

Někdy jsou pacienti i ve špatném tělesném stavu. Někdy voláme na příjem i internistu, kdy ten tělesný stav je opravdu vážný a potřebujeme zkonzultovat, jestli je tělesný stav toho člověka vůbec zvladatelný v léčebně. Na příjem chodí i žurnální internista, aby to případně posoudil.

 

Jsou i jiné problémy, se kterými potřebujete pomoc?

Čistota může být problém, když je pacient psychotický a nechce se mýt. Takové situace se samozřejmě dějí a zase jsme u toho, aby personál tu situaci dokázal zvládnout. Musí tam být personál, který s tím počítá, který to zvládá a který to umí. Ale může se v extrémních případech stát, že ten pacient skutečně není zvladatelný na příjmu a pak je vezen rovnou dolů na neklidové oddělení. To se může samozřejmě stát. V extrémních případech neklidných nespolupracujících pacientů se dělají příjmy i v sanitě. Lékař vleze za pacientem do sanitky, mluví s ním a ten pacient je přikurtovaný, protože by byl natolik útočný a někomu by ublížil. Už to předtím jednou udělal a proto je tady.

Pro jaké pacienty je určen neklid?

Pan ředitel nemá slovo neklid rád. Je to oddělení pro nespolupracující pacienty, naší hantýrkou neklidové oddělení. Nejdříve jsme se snažili, abychom to slovo neklid nemuseli moc užívat, a chtěli jsme tomu říkat Oddělení intenzívní psychiatrické péče, nicméně termín intenzívní péče legislativa vůbec nezná. Takže je to takové úplně absurdní, akutní oddělení pro obtížně zvladatelné nespolupracující pacienty.

 

Je to podle legislativy neklid?

Neklid není v legislativě. Teprve před dvěma lety se podařilo na ministerstvu prosadit, že vůbec máme akutní péči, což je také taková absurdita, protože my jsme tu péči vždy dělali. Neklid vždy v léčebně byl, ale nebylo to oficiálně akutní oddělení, bylo to považováno za následnou péči.

 

Takže platby z pojišťovny byly nízké?

Pořád jsou. My máme to akutní oddělení po ministerské linii, což nám dalo dost práce, ale platby z Pojišťovny se stále ještě nezměnily. Je to hrazeno jako následná péče. Na tom pan ředitel pracuje už mnoho měsíců, ale absurditou je, že PCP, kde já jsem kdysi pracovala a mám ho dost ráda, mělo vždy akutní péči hrazenou jako akutní péči, ale nikdy ji nedělali. Ale je to prostě tak. Na pavilon 27 přízemí akutní oddělení pro obtížně zvladatelné pacienty, tam jsou přijímáni pacienti, kteří různým způsobem nespolupracují. Není s nimi možná dobrá komunikace a to nejenom v tom smyslu, že jsou agresivní slovně nebo i brachiálně agresivní, vůči okolí, napadají okol nebo rozbíjejí věci. Je třeba zmínit, že jsou to i pacienti, kteří jsou autističtí, tzn. že nemluví, pacienti, kteří nepřijímají potravu, nepijí, se kterými se nějakým způsobem nedá komunikovat. Je to oddělení, kde je 30 lůžek, rozdělené na dvě poloviny, mužskou a ženskou, je tam společná sesterna a jsou tam pokoje, kterým my říkáme pokoj s trvalým dohledem. Pan náměstek tomu říká observační pokoje, tzn. že jsou na těch pokojích kamery, ale ne na všech. Z té sesterny je na každou stranu pokoj, který má prosklenou stěnu, místní hantýrkou PIP – pokoj intenzívní péče - který je zakamerovaný, pokoj zvýšené péče je také zakamerovaný, pak jsou na tom oddělení izolační místnosti na každé straně jedna. Takže máme 7 mužských zakamerovaných lůžek na každé straně a 7 ženských. 14 lůžek je tam pod kamerovým systémem. Pak máme kamery na kuřárně a jídelně, ale není pravda, že bychom celé to oddělení měli zakamerované. Část oddělení je kryta kamerovým systémem a monitory jsou na sesterně.

 

Ty izolace jsou také zakamerované?

Izolace je také zakamerována. Izolační místnosti na každé straně. To je dost důležitá místnost.

 

Asi je to tak, že musíte zápasit s tím, že to oddělení je trochu postrach pro pacienty.

Pro část pacientů ano, ale na naši obhajobu musím říci, že jsou u nás často pacienti rádi a jsou někteří pacienti, kteří sem chtějí. Jednak tady je mnohem více personálu. Když už jsou ti pacienti opakovaně v léčebně, tak už je ten personál zná. Jsou kouzelné chvíle, které já nemohu nikomu předat. A když už sem přijde pacient opakovaně, přijde sem třeba ještě v poutech a teď vidí to známé prostředí a ten personál už říká: „Á co vy tady zase?“ Dokonce se k nám přeložil pacient i sám. To bylo kouzelné. Já jsem procházela oddělení a za mnou procházel takový veliký chlap. Vešla jsem a ten chlap prošel za mnou, já jsem ho neznala. Na sesterně byl ošetřovatel, a já jsem říkala, že někdo tady něco potřebuje a ten ošetřovatel k němu přišel a říká: „Co potřebujete ?“ Bác a rána, ošetřovatel dostal pěstí do obličeje, ještě že jsem se nezeptala já. On to naštěstí ustál a ten pacient se serval na té sesterně, chtěl nám to tam rozmlátit, takže byl nakurtovaný na posteli, naštěstí. Na to se velmi dbá a je tady opravdu dost mužského personálu. Dostal neklidovou injekci ze které se vyspal a za hodinu se ukázalo, že to je pacient z pavilonu 30, který měl vycházku a povídá: „Tady je neklid ne? Já mám hlasy, tak jsem sem přišel.“ Sám se přeložil. Ale jasně, část pacientů tady nechce být, ale není to pravidlo.Ti pacienti jsou spokojení – začneme pozitivy, protože já neklid miluji, jinak bych tady nepracovala. Je tady více personálu, takže pacienti mají větší možnost komunikovat s tím personálem. Máme menší pokoje. Ti pacienti už ten personál často docela znají a ty menší pokoje těm lidem dělají strašně dobře. Prostě paradoxně i ta izolace, která působí postrachově, tak jsou pacienti, kteří tam chtějí, protože chtějí být sami. Oni chtějí mít to soukromí té izolace.

 

A může se tam dostat jinak, než že podpálí záclony?

Do izolace? No jistě. Teď tam máme dva mentálně retardované, kteří jsou verbálně a brachiálně agresívní. Většinou máme pacienty, kteří se tam dostávají z důvodů agrese, ale měli jsme tam třeba pacientku, která byla na kyslíku. Trvale byla napojena na kyslíkovou masku a pacient s kyslíkovou bombou a kyslíkovým přístrojem nemůže být někde mezi psychotickými pacienty. Ono by se to dalo obrátit. Vlastně není dostatek jednolůžkových pokojů, tak zbývá izolace. Když je v léčebně celebrita, tak ji nejlépe dát tam, protože tam se k ní nedostanou novináři, ale ti pacienti jsou u nás na tomto oddělení velmi krátce. A většinou jsou velmi krátce na té izolaci. Ono to vypadá tak strašidelně, ale já bych ráda řekla veřejnosti, že to není zase tak strašidelné. Pacienti jsou tam krátce: dva, tři dny. Většinou se ten stav velmi rychle zlepší, protože ti pacienti jsou rychle zaléčení. Takže neklid má i svoje pozitiva. Je pravda, že tady máme ty observační místnosti s kamerovým systémem, a užíváme omezovací prostředky. Pokud pacient nespolupracuje a je agresivní, hrozí nějaké nebezpečí, ať už auto- nebo heteroagrese. Musíme počítat i s tím, že chce někoho zbít, ale že se i třeba zapálí. Takových tady máme hodně pacientů, kteří si ubližují, páchají sebevraždu, věší se. Takže máme omezovací prostředky, které používáme, například břišní pás.

 

Síťová lůžka?

Nemáme síťová lůžka.

 

Museli jste je zrušit?

V léčebně už jsou dávno zrušena síťová lůžka, ale já si myslím, že kdyby to šlo, tak na každé straně bych jedno měla. Já si myslím, že lépe dát toho pacienta do síťového lůžka než mu píchat neklidové injekce. V určitých indikovaných případech. A u delirantních pacientů, kteří se motají a jsou zmatení, by bylo lepší, kdyby byli den nebo dva v síťovém lůžku než přivázaní k posteli. To je podle mě strašné, ale v tu chvíli nemáme síťová lůžka.

 

To je trošku ideologický problém.

Máme omezovací prostředky. Používají se kurty. Doba omezení je pečlivě sledována, na minutu se zaznamenává. Pacienti, kteří jsou v omezení, jsou trvale v kamerovém systému nebo v těch krajních pokojích, kde je personál přímo vidí. Doba omezení se opravdu pečlivě zaznamenává a v každém případě není delší, než je nezbytně nutná.

 

Já vím zase odjinud, že by bylo možná dobré, kdyby se po tu dobu někdo s tím člověkem snažil navázat kontakt.

No samozřejmě, že s ním někdo mluví.

 

Děláte to?

Pokud to jen trochu lze, tak se vždy snažíme, než jde ten člověk do omezení, domluvit. Když se píchnou neklidové injekce tak je tento omezovací krok až druhým krokem potom, co se s tím člověkem pokoušíme domluvit. První je vždycky pokus. A když ho odvazujeme z toho omezení, tak mu vysvětlíme, proč je v omezení. Je na něm, jestli to pochopí, to je asi různé. A my to zaznamenáváme a máme povinnost to zaznamenat. Tady to dobře stojí na velmi dobrém středním personálu. Ten střední personál musí být zkušený, musí rozeznat nejrůznější projevy nemocí pacientů a včas zasáhnout a včas to reportovat doktorům. Samozřejmě na každé straně je jich tam po pěti. Je tady prostě více středního personálu než na jiných odděleních. Jsou tady čtyři doktoři, na každé straně jsou dva lékaři, je tady velký obrat pacientů, v průměru tři až čtyři pacienti denně. Takže už z toho je jasné, že je tady tak málo lůžek, že tady pacienti nemohou být moc dlouho: průměrná doba pobytu tady je pět dní.

 

Jaké zlepšení byste si přála?

Já bych byla ráda, kdyby tady byla nějaká návštěvní místnost, nemáme návštěvní místnost. Návštěvy probíhají na chodbě a není to dobré. Ráda bych, abychom mohli více pouštět pacienty na zahradu, ale museli bychom tu zahradu přeměnit na polovinu, protože oni nám pak utíkali za barák a tam jsme na ně moc neviděli. Ale snažíme se, a když je dobré počasí, tak je bereme na terasu a do té zahrady.

 

Vycházky asi nepřicházejí v této situaci v úvahu.

Je 98 procent pacientů, kteří vycházky nemají, ale jsou i pacienti, kteří jsou tu dlouhodobě, takoví ti rezistentní pacienti léčeben a ti v některých případech mají samozřejmě vycházky s doprovodem. Snažíme se a není to úplně tak striktní. Ale opravdu 98% pacientů ty vycházky nemá.

 

Jak to v průměru zvládáte?

Je to náročná služba. Neklid. Ale říkám, že pacienti se tady relativně krátce léčí a často se zlepší. Vlastně fungujeme nejenom pro příjmy zvenku, což je takový servis léčebně, že pokud se pacient na oddělení chová tak, že je to neúnosné, bezdůvodně se zhorší, tak je krátkodobě přeložený k nám a pak se vrací zpátky na to oddělení.

 

Přichází během té hospitalizace na neklidu do úvahy nějaký program během dne?

Co můžeme, děláme: mají ping pong, který ovšem hrají v jídelně na stole, máme pro ně hry, máme pro ně knížky, mají televizi, když to jde, tak se chodí na zahradu, můžeme jim dát pastelky a kreslí si. Ale více programu nemáme.

 

Mě napadlo nějaké skupiny, terapie, to u vás nejde?

Skupinové terapie nejdou. U nás jsou pacienti natolik nemocní, že na to opravdu nemají kapacitu. Psychologa tady bohužel nemáme. Využíváme ze shora paní psycholožku, ale já bych chtěla stabilního psychologa. Ale to je jen moje přání, snad se to podaří. Protože s některými pacienty je třeba trochu více pracovat, jsou různí, ale skupiny tady dělat nejdou, to ti pacienti neustojí.

 

Já jsem si to myslela.

Je třeba je opravdu získat k alespoň základní spolupráci v léčbě. To je hlavní úkol. Dostat je do takového stavu, aby dál na to mohla navazovat nějaká alespoň základní léčba, kdy budou spolupracovat, jak je tak příbuzné. Je třeba pracovat i s příbuznými, kteří jsou zděšení, co se děje. Takže hodně klademe důraz na to, abychom příbuzným vysvětlili nedobrovolnost, typ léčby, nemoc, která si myslíme, že to je, a další kroky v léčbě. Hodně se klade důraz na ty příbuzné. S těmi je to náročnější než s pacienty.

 

Já se jenom zeptám, myslíte si, že by bylo přínosné v té vaší praxi odkázat příbuzné na nějakou rodičovskou skupinu nebo něco takového?

To jistě ano. Ale ty my i odkazujeme. Ale myslím si, že pak hodně navazuje právě oddělení 26, kam se ti pacienti dostávají právě od nás, kam je překládáme. U nás ano, ale je to fakt první informace.

 

Jak se díváte na léčbu pomocí elektrošoků?

Já nevím. Je to takové složité téma a už léta velmi přemýšlím, jak zprostředkovat veřejnosti, že elektrošoky nejsou hrůza. My tady s tím pracujeme často. Vždy říkáme, že kdyby z nás někdo onemocněl, je to život zachraňující metoda. Indikujeme i biologické terapie, což je i elektrokonvulzivní terapie.

 

Napadlo mě to tak to zmíním, ale neřekl jsem to. Na klinice v té umývárně ukopal pacient druhého pacienta, nebyl tam právě dostatečně zajištěný kamerový systém, byla z toho tragédie a vy jste říkala, že to nemáte celé pokryté. Nestraší vás to v noci?

Nestraší mě to v noci, i když bych samozřejmě měla ráda celé to oddělení zakamerované. Otázka je, že jedna věc jsou kamery a jedna věc jsou lidé. A pokud budu mít celé oddělení zakamerované a nebudu mít dost personálu, který bude dostatečně čerstvý, aby se mohl na ty kamery dívat, tak to také nebude úplně ideální. Ano, kdyby to šlo, tak bych měla celé oddělení zakamerované, ale kdybych měla vybrat, jestli kamery nebo personál, tak bych měla radši personál. Nebo by mohlo být obojí, kamery a víc personálu. Ten personál by byl trvale na chodbě, aby ti pacienti byli trvale pod dohledem. Není to pořád ještě ideální, přála bych si opravdu zakamerovat oddělení plus přidat personál. Ale jsme realisti a musíme vycházet z reálných možností a přitom minimalizovat možné riziko. Ale pořád musíme mít samozřejmě na paměti, že jsme na psychiatrii, do nikoho nevidíme a děláme, co je možné a v našich silách, aby se nestala tragédie, aby si neublížili pacienti nebo aby pacienti neublížili personálu. Ta bezpečnost je na prvním místě. Ale není to nikdy optimální.

 

Čím se zabývá vaše třetí oddělení?

Je to specializované oddělení pro léčbu afektivních poruch, které je na patře pavilonu 27. Tam jsou především pacienti, kteří mají bipolární afektivní poruchu, tzn. mánie a deprese, anebo pacienti, kde ta afektivní složka – změny nálad - hraje primární roli v jejich stavu. To je malé oddělení, je tam 18 lůžek. Zajímavé neb trošku odlišné od jiných oddělení je tím, že je to koedukované oddělení, jsou tam muži a ženy dohromady, a je to uzavřené oddělení. Nicméně ti pacienti mají v rámci režimu vycházky a propustky cílené na léčbu poruch nálady. Pracují tam psychologové, je tam skupinová terapie, probíhají tam edukace. To oddělení založil pan doktor Polar, který na něm teď už nepracuje, ale byla to prvotně jeho myšlenka. Teď v březnu to bude už dva roky, co to funguje. Je to trošku atypické oddělení léčebny a jsou tam i překládáni a přijímáni pacienti, kteří mají poruchy nálady. Využíváme pro ně jen polovinu patra na pavilonu 27.

 

Stačí to?

Já bych byla ráda, aby tomuto oddělení patřilo celé patro, ale to ještě není tak reálné. V polovině prvního patra je IPVZ, to patří vzdělávacímu institutu – vzdělávání lékařů. Ale polovina toho patra je tohohle oddělení. Takže to je specializované uzavřené oddělení, protože tam jsou pacienti nejenom maničtí, tam jsou také i depresivní, kteří mají riziko sebevražedného jednání. Takže to oddělení musí být uzavřené. Ale podle individuálního stavu pacienta má vycházky, propustky, terapie. Pacienti využívají i možnosti centrální terapie v rámci celé léčebny. Je tam spirituální skupina, spirituální péče, dochází tam socioterapeutický personál z jiných oddělení, takže to oddělení má bohatý program cílený právě na léčbu poruch nálady.

 

Takže tam se dá pracovat nejenom pomocí léků.

Ano,je tam psychoterapie a různé typy terapií. Je tam terapie světlem, máme tam lampu, takže je tam mnohem bohatší a pestřejší škála možných terapií, skupinové, individuální psychoterapie. A je to malé oddělení, je tam 18 pacientů, což je v léčebně relativně málo. A probíhají tam edukace, poučení a instruování pacientů, aby porozuměli své nemoci. Zavedli jsme toto oddělení a rádi bychom k němu přidali i denní stacionář. To je teď ve fázi úvah. Představujeme si, že pokud by se nám podařilo rozjet stacionář, tak bychom mohli zkrátit i dobu hospitalizace a část léčby by už probíhala docházkovou léčbou, kdy by stacionář navazoval na léčbu na oddělení. Ale to je zatím plán. Uvidíme, jak se nám to podaří.p>

Marcela Krylová

 

U těžce dementních pacientů klademe důraz na ošetřovatelskou péči

říká primářka MUDr. Zuzana Barboríková.<.

Primariát následné péče pro muže i ženy starší 65 let vede primářka MUDr. Zuzana Barboríková. Na pěti stanicích s celkovou kapacitou 150 lůžek se léčí senioři trpící demencí a dalšími duševními chorobami.

 

Jak dlouho se v Bohnicích věnujete gerontopsychiatrické péči?

Jsem tu od roku 1997, v roce 1998 jsem pracovala jako sekundární lékař na pavilonu 34, v roce 1999 jsem byla vedoucí lékař na pavilonu 34 a od roku 2000 jsem primář. Tehdy se léčebna restrukturalizovala, do to doby ještě nebyla oddělena akutní a následná péče. Velký gerontopsychiatrický primariát, který obsahoval akutní i následnou část a měl tehdy šest pavilónů, se v rámci restrukturalizace rozdělil na dva primariáty. Primariát akutní geranto-psychiatrická péče primáře Kromholze, tvoří pavilóny 29 a 32. Následné gerontopsychiatrické péči slouží čtyři moje pavilóny – 9,10, 24 a 34.

 

Poskytujeme následnou gerontopsychiatrickou péči hlavně těm nemocným, kteří se v dospělosti léčili v Bohnicích, nebo máte širší záběr?

Pacienti k nám přicházejí většinou z oddělení akutní grontopsychiatrické péče v naší nemocnici a také z Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice. Převážně bereme pacienty od primáře Krombholze, tj. z naší akutní péče, která zase bere pacienty nad 65 let věku. Máme tu celé spektrum duševních poruch, ale nejčastěji jsou to deprese a demence. Demence na prvním místě a pak jsou deprese. V podstatě v neměnné podobě existovaly tyto pavilóny do března roku 2013, tehdy vzniklo oddělení sociální péče na pavilonu 34, což byla nová služba poskytována v bohnické léčebně a strukturálně spadá i toto oddělení pod můj primariát. Takže počtem pavilónů jsme největší primariát i počtem pacientů jsme největší primariát, akorát počtem lékařů nejsme, protože jsou na nás uplatňována úplně jiná čísla než na akutní péči.

 

Proč máte málo lékařů?

Hledí se hodně na osobní náklady a těch lékařů i ubývá. Psychologů ubývá. Kdysi jsem mívala dva psychology na celý primariát, teď nemám ani jednoho, s terapeutama je často problém, protože naši pacienti si málokdy dojdou na centrální terapii, takže většinou jsou to terapeuti na odděleních, ale nejsou v takových jakoby úvazcích, jak bych si já představovala. Možná, že mám scestné uvažování, myslím si, že by měli být více smysluplně zapojeni do aktivity pacienti než v současné době. Že se s nimi pracovat dá, je to evidentní, protože to vídávám. Terapeuti jsou dokonalí, ale naráží to na nějaké mantinely fyzické, zejména tady v tom věku i psychické, o tom naše práce je.

 

Jak u vás vypadá terapeutický program, co pro pacienty máte?

Terapie – z velké části jsou to kognitivní rehabilitace, tzn. zaměřené na poruchy paměti, trénování paměti. Pak jednoduché ergoterapie, aby se ty praktické dovednosti co mají, aby se zachovaly. Cílem té následné péče je rehabilitace v tom nejširším smyslu slova. K nám by měl přijít pacient stabilizován z akutní péče, měl by být už diagnostikován, stabilizován a naším úkolem je zrehabilitovat ho tak, aby byl buďto propustitelný domů nebo do zařízení sociální péče. Ta zařízení sociální péče vedou na následné péči. Takže to je prostě rehabilitace v tom nejširším slova smyslu.

 

Co konkrétně pacienti dělají?

To spektrum, co se s těmi pacienty dá dělat je široké, někdo je schopný třeba trhat jen papír, ale i ty různé kousíčky papíru se dají nějakým způsobem polepit a nějaké koláže z toho vzniknou a někteří už jakoby jsou více zručnější. Co určitě sleduji tady u našich pacientů nebo ve své práci je posun zcela zajisté u těch pacientů do vyšších věkových skupin. Za těch patnáct let se ten průměrný věk hospitalizovaných pacientů určitě posunul směrem nahoru. My máme stoleté pacienty, to není výjimka. Odpovídají tomu věku sto let. Ale jak to kdysi bylo raritou, tak takový vždy jeden se vyskytuje na oddělení a ten průměr máme okolo osmdesáti let. My tedy bereme pacienty od 65 let.

 

Projevuje se nějak ten vyšší věkový průměr?

Když jsem začínala v léčebně, konkrétně na pavilónu 34, tak mám pocit, který pramení z vlastní zkušenosti, že ti pacienti byli mladší a nebyli tak dementní, jestli to tak můžu říci. Teď jak se dožívají vyššího věku, tak větší počet lidí, se dožije i té demence a jen somatická medicína dělá zázraky, tak se prostě větší procento pacientů s demencí dopracuje do stadia těžké demence. Ti což by před patnácti nebo dvaceti lety zemřeli na infarkt, ještě ve stadiu lehké nebo středně těžké demence teď neumírají, protože somatická medicína kouzlí a proto my tam máme ten posun v tom rámci diagnózy k těm těžkým závěrečným stavům. Častěji to tady vidíme. Ono je to takové dvousečné. Na jedné straně, když člověk vidí, že má těžkou demenci, že neumřel před deseti lety.Jde o úhel pohledu. Já tedy spíše než délku života propaguji kvalitu života. My jsme pořád limitovaní v tom, co pacientovi můžeme nabídnout. Pořád je to ústavní prostředí, pořád jsou to župany a noční košile, protože málokdo máme dovolený civil, to je zase kvůli hygienickým pravidlům. Prostě, kam se v ústavu podíváte, tam ho uvidíte.

 

Nejste spokojená s kvalitou života pacientů?

Jak bych to řekla, svoje vlastní stáří si představuji poněkud jinak. To že se nemoci nevyhneme, to je zákonité, to ten věk přináší. Co když je tady pacient měsíc, dva měsíce, půl roku, prostě je to dlouhodobé, celoživotní onemocnění, které vede k smrti. To my víme, ale jsou tady pacienti třeba tři, čtyři roky. A kolikrát mají tzv. rodinné zázemí, ale tady se to konkrétně moc neprojevuje. Mám ještě zajímavou zkušenost, čím více dětí má ta máma, tím je ta péče zpravidla horší. Protože to jedno dítě si jen tak uvědomuje svoje povinnosti vůči mámě nebo otci a prostě dělá to, pak čím více jich je, tak prostě přenáší tu povinnost na toho druhého, ten bydlí blíž, ten vydělává víc, ten není tak nemocný jako já. Děti našich pacientů jsou už také kolikrát letití lidé. Tady je věkový průměr k padesátce, kolikrát řeší i sami existenční problémy, samozřejmě že současná doba nezaměstnanost apod. to je pro ně argument, proč se nemohou starat. Že nemůžou odejít z práce, tím důchodem vlastním, tomu všemu já rozumím, ale je to pak tristní, když si člověk uvědomí, že má pani čtyři děti a ticho.

 

Jako že za ní vůbec nechodí, ne jenom to, že se nepostarají?

Ale není to zase pravidlem, častěji se to stává, než když ten potomek je jeden. Maximálně dva. Čím více dětí v rodině, tím je více sporu. Tady vidíte i ty spory o ten majetek. Když ještě rodiče žijí, už nepokrytě se hádají, kdo má vyšší zásoby, komu kdo dal dům a chalupu a ten druhý. Podpisy tam hrají roli, oni pak už ani nevědí přesně, co podepisují. My na to nemáme páky. Prostě my můžeme upozornit tu rodinu, že ten pacient neví, co dělá, navíc co podepisuje. Je to moje máma, proč by mi nedala ten dům. Já s tím nic konkrétně nemám, jenom říkám, že prostě je nemocná, pokud se ozve váš bratr a nebo další sourozenec, který bude mít ty samé nároky, tak to možná budete řešit soudně. Tak to je. Mám jedno dítě a jsem spokojená. A o stáří mám postaráno, pečují o mě doma, tak vědí, co to obnáší.

 

Jak si to vysvětlujete?

Většinou vás k tomu tlačí doba. Že se chováme, tak jak se chováme. Teď ještě jak se za prací hodně cestuje, že se začalo stěhovat do ciziny, úplně jako mimo. Do Kanady, Austrálie, často naši pacienti mají ty potomky někde tam. Často řešíme situaci, kdy buď to tady v Čechách vůbec nikoho nemá a to všechno se odehrává na tu dálku anebo docela zajímavé jsou situace, když část rodiny je tady a část rodiny je strašně daleko a ta část rodiny, co je strašně daleko, tak více zasahuje do té léčby a vůbec do toho všeho, co se má dít nebo nedít s tím rodičem.Třeba jsou zvyklí na jiné poměry. Z jiné země jsou zvyklí na jiné poměry, že třeba více platí.

 

Dovedete si přestavit, že by se péče o seniory přesunula víc do komunity?

U nás v průběhu to ne. Vůbec. A to jsem ještě chtěla poznamenat k léčebně nemocných – říká se, že je to přežitek, ale myslím, že má to svoje pozitiva, má to svoje negativa. Spíše se ruší ty velké ústavy, ale péče o staré dementní lidi, vždy bude muset být nějakou formou ústavní. Jako nějaké to Centrum duševního zdraví, komunitní péče, tohle pro naše pacienty neexistuje.

 

Nebylo by možné, aby člověk byl doma a využíval nějaké služby?

V současnosti to funguje, to aby zase nevyznělo tak, že naše rodiny jsou v těch vztazích hrozivé. Jako je spousta rodin, které pečují doma v domácím prostředí a ono v současné době pečovatelská služba existuje, co si pamatuji tzv. domácí péče, HOME CARE jak somatickým tak psychiatrickým a vidíme, že to jde. Ale má to svoje limity. Pokud je dezorientován trvale a jsou takoví pacienti, neví, jestli je den, jestli je noc. Jestli má inverzi spánkovou, spousta věcí se ve stáří špatně léčebně ovlivňuje. My jsme limitovaní dávkováním tak, že můžete dávkovat nějaké dvě třetiny, občas jednu třetina běžných denních dávek pro dospělého člověka, protože senioři mají pomalejší metabolismus, nevylučují atd. Jsme limitovaní i tím, že mají více vyjádřené nežádoucí účinky léků. Jsme limitovaní tím, že mají spoustu somatických nemocí. Prostě to spektrum ano léčíme, dáváme léky, ale ne u všeobecné psychiatrie těch mladších pacientů. U nás dokážeme pacienta zastabilizovat, ale občas ta stabilizace už je trvalá dezorientace. Chodí, bloudí, chytají za kliky. On neodchází, že chce odejít, on to jenom tak zkouší. Pamatuje se, že dveře jsou proto, aby se jimi prošlo. Otevírají se kolikrát okna kolikrát ani ne proto, aby cíleně skákali z oken, ale opět někdo si to i špatně interpretuje. Somatické nemocnice na to hřeší. Pacienti vyskočí z okna a to je důvod přijetí do léčebny. Takže pacient si otevíral na pokoji na Bulovce okno, byl zmatený, ale uhlídali ho, u nás je neotevře, prostě to nejde technicky. Domácí prostředí pak musí být upraveno jako pro děti, nějaké pojistky plynu, to oni velmi rádi vaří v konvici klasické dát na plyn, nebo sami manipulují s elektrickým proudem. Jak byli chlapi zvyklí něco dělat, kutit doma, tak to zůstává i v té nemoci. Když už nemůžou nic jiného dělat, tak demontují lůžko, židli. Ono se tomu říká kutivost, ale jsou to projevy… ano, můžete toho člověka zaměstnat na chvíli a to je limitem té domácí péče. Když je ten pacient klidný, tichý, spolupracuje, vyhoví pokynům, to je drsná řeč teď, ale v rámci toho vlídného zacházení je s ním spolupráce, není problém, problém je tam, když začne odcházet, když začne nekontrolovaně pouštět vodu, kohoutek se dá otočit, to jsou prostě takoví kutilové. A jsou a to se prostě velmi těžko ovlivňuje.

 

V rámci terapií by se jejich kutilství nedalo využít?

Tady se to využívá. Náš personál to nejsou jenom takové sestry, co prostě píchnou injekci nebo podají léky obecně, ale na odděleních, kde se dá s pacientama pracovat jsou rozepsané jednotlivé terapie. Já tomu říkám laické terapie, každý z nás k něčemu tíhne, někdo rád čte, tak tam předčítá, někdo rád poslouchá muziku, tak prostě ji pouští ostatním. Rozumíte, jsou to takové činnosti, které rádi děláme, ale musí to někdo zorganizovat.p>

Marcela Krylová

 

Bohnice z pohledů pacientů

Mýtus o dobrovolné hospitalizaci

V samém černém srdci Bohnic stojí ponurý pavilon 27 zvaný znalci a padlými dušemi Neklid, slovem, které rezonuje jako skřek havrana slavícího zimu a odráží se ozvěnou od útesů pekla. A zde nyní sídlí a kraluje podivuhodná primářka. V momentě, kdy dosedla na svůj temný trůn, jako by vše zapadlo na své místo, jako by celý vesmír souhlasil, protože to byl osud. Snad dokáže nebohým pacientům předávat lásku, kterou k Neklidu chová, jak vyznala kdysi dávno našemu zvědovi. Prý se oddala Neklidu jako mrtvá nevěsta. A láska jí tak změnila vnímání, jak to ta potvora dělá, že celý ten ušmudlaný neklid obrátila naruby jako při praní prádla. Zatímco na jedné straně pacienti planou nenávistí, když procházejí středověkou mučírnou, na druhé straně jako v říši za zrcadlem vidíme pacienty nadšeně odcházet do izolačních místností v radosti ze soukromí, kterého se jim na obrovských ratejnách třicetilůžkových pokojů na jiných pavilonech nedostává. Na této straně zla se sem pacienti rádi vracejí, protože je personál už zná a vítá je slovy:„Á co vy zase tady?“ A občas tu zbloudilý pacient tluče na dveře v touze nechat se sem dobrovolně přeložit, ať už přišel odkudkoli. Snad se mu zachtělo trávit čas mezi oběšenci a latentními vrahy, kteří straší v kurtech jako kostlivec v hladomorně. Snad si nechce nechat ujít ten strašidelný zámek zadarmo. Nebo věří, že pod svícnem je největší tma, a že na Neklidu dojde klidu, stejně jako tajuplná primářka. Přijďte i vy dobrovolně nahlédnout do této tajemné zahrádky, kde raší květy zla, nenechte si je urvat nedobrovolnými a nespolupracujícími pacienty! Buďte i vy ten mytický dobrovolný pacient Neklidu! Tlučte a bude vám otevřeno

Kateřina Málková

 

Reforma psychiatrické péče očima pacientů

Protože nemáme duševně nemocné politiky – stigma to nedovolí – málokdo z těch, kdo vymýšlí reformu psychiatrické péče, se dokáže plně vcítit do potřeb lidí, které tuto péči využívají. Snad se k nim alespoň větrem donese tento hlas lidu.

Když včera v kruhu skupiny pacientů zaznělo slovo „deinstitucionalizace“ a lidem, kteří ho slyšeli poprvé, byl vysvětlen jeho význam, strhla se prudká dvouhodinová diskuse na téma vyhoštění pacientů z psychiatrických léčeben. Ačkoli Bohnice nemají valnou úroveň, pro všechny pacienty je představa možnosti hospitalizace tam lepší, než v atace zůstat doma. Kdyby snad rodiče byli doktoři, anebo alespoň nemoc znali a byli se svým rodinným příslušníkem dvacet čtyři hodin denně, jak je tomu v nemocnicích, pacient by ataku strávenou v rodinném prostředí unesl. Ale jak by pak vypadali ti rodiče? Nedošlo by taktéž k zešílení rodičů? Tak nějak si náš strach představuje „deinstitucionalizaci.“ Jak to bude skutečně? Jak budou vypadat slibovaná komunitní centra? Bude dostatek lůžek? Toho se zároveň za své pacienty děsí i psychiatři. Vidím velkou neefektivitu plánu zavřít velké léčebny a rozsít komunitní centra někde po kraji. Proč nepoužít Bohnické pavilony jako budovy pro jednotlivá komunitní centra? Tím pádem by mohly zůstat zachovány centralizované služby pro pacienty - snadný rozvoz jídla anebo centrální terapie a další dílny v areálu. Osobně jsem byla hospitalizovaná v menším centru – bývalém PCP – a chyběla mi tato úžasná bohnická infrastruktura. Měli jsme možnost pouze arteterapie a muzikoterapie, případně ne moc oblíbené pracovní terapie. Nicméně tam všechno ostatní bylo lepší, tak jsem nedostatek kulturního vyžití nějak strávila. Například tam byly pokoje pouze po čtyřech, sestry nás nehonily po chodbě s injekcí, vše bylo jaksi důstojnější a kromě toho tam navíc byla psychoedukace – vzdělávání pacientů ve znalosti svých nemocí a jak je zvládat. Také jsme absolvovali paměťové tréninky. Tak se ptám, proč neudělat ze všech pavilonů taková další PCPčka a zároveň nezachovat infrastrukturu? Pacient jako já by byl plně spokojen. Ono by zatím stačilo, kdyby v Bohnicích padl starý režim s diktaturou zdravotních sester s ochrankou vždy po ruce, aby potlačila svobodný názor pacienta injekcí, protože přece jen sestra nikdy nemá takovou sílu. A také by bylo potřeba odstranit to černé srdce Bohnic, nechvalně známý „neklid,“ čili pavilon 27, dříve pavilon 5. (Neklidový pavilon je potřeba stále přesouvat z jakýchsi magických důvodů.) Oproti neklidu, jak se říká mezi pacienty, jsou ostatní pavilony „procházka růžovou zahradou.“ Lidé tam leží svázaní, osobní věci jsou jim zabaveny a jsou převlečeni do potupných andělíčků, asi aby je chránili před posedlostí ďáblem. Naštěstí s neklidem nemám svou zkušenost, protože jinak by v mých očích Bohnice ani park nezachránil. Bohnicím je třeba vrátit dávný metál nejmodernější nemocnice z počátků minulého století. Je potřeba je reformovat a zútulnit nejen navenek. Zatím to tam vypadá jako v Máchově Máji – na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

Kateřina Málková

 

Zvláštní ocenění pro Jitku Štambachovu

Porota, která letos rozhodovala o udělení Ceny Olgy Havlové, udělila zvláštní ocenění in memoriam dlouholeté výkonné ředitelce Nadace Bona Jitce Štambachové.

„Měla jsem štěstí poznat osobně paní Olgu v roce 1991 v jejich bytě na Rašínově nábřeží. Velmi mile mě tehdy vyslechla, když jsem hovořila o potřebě pomoci duševně nemocným, kteří byli celá léta na chvostu společnosti a v izolaci psychiatrických léčeben. O tom, že je třeba jim otevřít cestu do společnosti a že duševní onemocnění je nemoc jako kterákoliv jiná jen s tím, že duševní handicap je složitější,“ napsala Jitka Štambachová ve své vzpomínce na Olgu Havlovou.

Spolupráce Psychiatrické léčebny Bohnice a Nadace Bona s Výborem dobré vůle – Nadací Olgy Havlové, kterou Jitka Štambachová tehdy navázala, pokračovala i v následujících desetiletích. Nadace Bona byla založena v květnu roku 1992. Jitka Štambachová, která před tím 26 let pracovala v léčebně, stála od počátku v čele nadace. Nejprve až do roku 1998 jako tajemnice Nadace Bona., potom do konce roku 2014 už jako výkonná ředitelka. Zemřela 10. dubna 2015.

„S„S obdivem jsme sledovali její práci i v době, kdy byla omezena vážnou nemocí. Nadace Bona se svým nasazením pro kvalitu života lidí s duševními onemocněními nesla pečeť její osobnosti od samého počátku, byla projevem její činorodosti,“ uvedla v dubnu 2015 Milena Černá, ředitelka Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. „Paní Štambachová si velice dobře rozuměla s paní Olgou Havlovou. Nové metody sociální práce, chráněné dílny a chráněné bydlení dávaly lidem s duševními onemocněními svobodu, možnost kontaktu s ostatními lidmi a nade vše důležitý pocit užitečnosti,“ napsala tehdy Milena Černá.

Silná osobnost

Současný výkonný ředitel Nadace Bona Mgr. Filip Vrbický spolupracoval s Jitkou Štambachovou od roku 2012. „Přišel jsem na základě výběrového řízení, kdy se hledal člověk v podstatě za Jitku, protože už chtěla svoji práci předat. Ve výběrovém řízení nás bylo čtyřicet, ve finále pět. První tři měsíce si mě neskutečným způsobem oťukávala. Budila strašně přísný dojem a skutečně byla velmi přísná na všechny, ale především na sebe. I když už byla hodně nemocná, vydrželi jsme tady sedět kolikrát do devíti do večera. Dokud nedodělala, co chtěla dodělat, tak prostě domů nešla. Myslím si, že touto svou urputností mohla lézt některým lidem na nervy, protože je donutila, aby jí dali, to, co chtěla. Pracovala a šla za svým jako buldok,“ říká Filip Vrbický.

Obdobně charakterizuje Jitku Štambachovou i bývalý ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice MUDr. Zdeněk Bašný. „V červnu v roce 1990 jsem se stal ředitelem bohnické léčebny a Jitka už tam dlouhá léta pracovala, dělala vedoucí provozního odboru, kde byla tehdy soustředěna celá provozní moc. V té době jsem pochopitelně potřeboval někoho, kdo mi pomůže zorientovat se v léčebně a také zkontrolovat, jak vlastně funguje provozní odbor. Najal jsem proto bývalého velmi pečlivého kontrolora z ministerstva zdravotnictví, který se na to zaměřil. Asi po měsíci jsem zjistil, že ho Jitka velmi hbitě nasměrovala na mně. Že kontroluje, co dělám a jak to dělám, co se plní a co se neplní, a tak jsem mu zavolal a ptal jsem se ho, koho tedy vlastně kontroluje,“ vzpomíná Zdeněk Bašný. Výsledkem byly podle něj organizační změny v léčebně a vznik nového systému řízení, který tehdy Jitce Štambachové vzal otěže z rukou. Proti očekávání to však nebyl konec jejího působení v léčebně, nýbrž začátek nové etapy. „Zaujalo mě, že je velmi energická s šikovná a věděl jsem, že má ráda léčebnu a že je pro práci mimořádně zapálená. Člověk s takovou energií a s takovým drivem se špatně hledá, a tak jsem si ji zavolal a přes různá varování jsem jí nabídl novou funkci,“ říká Zdeněk Bašný. Jejím úkolem měla být spolupráce s ředitelem při řešení různých problematických případů.

V V devadesátých letech byla podle něj velmi hektická, pionýrská doba. Léčebna usilovala například o navrácení kostela sv. Václava nebo o navrácení statku, který v té době spadal pod Státní statek Praha a jednání byla složitá. „Když bylo potřeba někam jít, tak já jsem ji tam poslal. Jitka svou vehementností udělala trochu dusno, já jsem to pak trochu uhladil a vlastně myslím, že jsme vytvořili docela dobrý tandem. Tenkrát se ještě řešil plyn, a když to dlouho nešlo, svěřil jsem jednání Jitce Štambachové. Věděl jsem, že za tím půjde a že mi dokáže, že to dokáže,“ tvrdí Zdeněk Bašný.

Nadace Bona

Jitka Štambachová v té době sháněla pro Bohnice finanční prostředky a ředitel Bašný hledal model, jak podporovat léčebnu a programy pro pacienty, které by směřovaly ven z léčebny. „Viděl jsem, že jako státní instituce špatně dosáhneme na jakékoliv dotace a velmi špatně na zahraniční pomoc nebo granty,“ říká Zdeněk Bašný. Společně s Jitkou Štambachovou už také hledali cesty, jak získat od Hlavního města Prahy objekty kolem léčebny. „Měl jsem zájem o navrácení budov, které dnes spravuje nadace, protože jsem už zvažoval, že by se udělal nějaký model chráněného bydlení,“ vysvětluje Zdeněk Bašný. Za těchto okolností se zrodila myšlenka založení Nadace Bona. „Měl jsem už taky i zkušenosti ze zahraničí, takže jsem udělal projekt, který počítal se zasazením chráněných a podporovaných bytů do lukrativního prostředí. Jitka zase například sehnala firmy, které tam mají své sídlo a dlouhá léta platí velmi slušný nájem. Už od začátku řídila realizaci celého projektu. Je to její obrovská zásluha, nepochybně by to málokdo zvládl,“ říká Zdeněk Bašný.

Nadaci se podařilo získat do dlouhodobého pronájmu objekty, které byly většinou postaveny v letech 1920 až 1924 jako ubytovny pro zaměstnance tehdejšího ústavu. „Úplně zpočátku to byly čistě nájemní byty. Tady bydlel nižší personál, ošetřovatelky, zdravotní sestry. Ti, co tady bydleli delší dobu, měli možnost vyřídit si přechod z ubikátu na klasický nájemní byt,“ říká Filip Vrbický. Začátkem devadesátých let spravoval byty OPBH Prahy 8, ale jejich vlastníkem byl Magistrát hlavního města Prahy. Bydleli zde lidé, kteří měli nájemní smlouvu přímo s Prahou 8, přičemž mnozí z nich už neměli s léčebnou nic společného a potom podnájemníci, což byli z 99 procent zaměstnanci léčebny. V současnosti spravuje nadace na Praze 8 celkem 19 velkých objektů, z toho 15 bytových. V bytech spravovaných nadací žijí vedle sebe běžní nájemníci, zaměstnanci nemocnice a klienti v podporovaných bytech. „Tenhle projekt byl naplánován na 32 let. Příští rok to bude 25 let. Sedm let nám bude zbývat do konce pronájmu. Dnes máme 37 klientských bytů a jejich počet nezvyšujeme, protože by to ztratilo smysl. Jde o to, aby klienti fungovali mezi normálními nájemníky. Mají podporu z naší strany, je tam terapeut, byt mají vybavený, ale musí žít v běžném prostředí,“ vysvětluje Filip Vrbický. Největší podíl na realizaci tohoto projektu má podle něj Jitka Štambachová.

Těžké začátky

Hlavním posláním Nadace Bona se stala „podpora a vytváření programů sledujících integraci spoluobčanů s psychickým handicapem do života běžné společnosti“ a hlavním realizátorem projektů nadace, z nichž nejvýznamnější je budování chráněného a podporovaného bydlení (Psychosociální síť), byla od počátku Jitka Štambachová. „Úplně se v tom našla. Vzala to za svoji věc, hájit lidi, kteří potřebují podporu a pracovat pro ně. Přestože byla, jak se říká, žena metrnice, v hloubi pro klienty cit měla a našla si k nim vztah. Získání programu, obíhání úřadů, realizace prací a řešení problémů s firmami, to byla její parketa,“ říká Zdeněk Bašný.

Realizace projektu, jehož výsledky dnes vidíme, vyžadovala extrémní nasazení. „Domy, které sloužily jako ubikace, byly v podstatě určeny k likvidaci. Byly to jenom místnosti, záchody byly na chodbě, sprchy byly dole, vypadalo to jak na nějakých hornických ubytovnách. Díky tomu, jaká Jitka byla, že když se zahryzla, tak už nepustila, dokázala sehnat nějaké peníze, aby se mohly dělat plynofikace domů. Každý jednotlivý byt se musel nově kolaudovat, aby to mělo nějaký právní rámec. Dne jsou tu, jak se dřív říkalo, byty první kategorie a to by bez ní nebylo,“ říká Filip Vrbický.

Málokdo ze současných nájemníků si podle něj uvědomuje, že nebýt klientů, tak tyhle baráky spadly. „Našli se někteří klienti, kteří si to tady předplatili až do roku 2024, a díky prvním penězům, které se tehdy takhle získaly, se mohly začít opravovat střechy, což je základ. Ve střechách byly dvoumetrové díry a myslím, že v devadesátých letech na to město nemělo peníze a možná ani chuť. V té době tady bylo 150 černých staveb, garáže a podobné věci. Buď se to muselo zlikvidovat nebo nějakým způsobem legalizovat. To byla strašná práce. Ještě do loňského roku jsme bojovali s jednou garáží na Draháni, která tam byla načerno postavená. Po dvaceti letech se nám podařilo domluvit s majitelkou, že ji zbourala“ dodává Filip Vrbický.

JiJitka Štambachová podle něj měla přehled o všem, co se kde v minulosti v odehrálo. „Když na někoho z klientů po deseti letech přijde exekuce a musíte najít, jak to vlastně bylo, jak tady bydlel, tak to všechno měla v hlavě, protože budovala nadaci úplně od začátku. Já dnes musím sedět hodinu v archivu, než něco najdu,“ říká Filip Vrbický s tím, že archiv Nadace Bona to jsou tři místnosti plné šanonů. „Pokud vznikl v bydlení nějaký problém, Jitka už tam znala jak se říká kámen na kameni, věděla kde kdo bydlí a jaké jsou tam vztahy,“ potvrzuje zkušenosti Filipa Vrbického i bývalý ředitel léčebny Zdeněk Bašný. „V posledním období, kdy už byla nemocná a důvěra mezi námi už byla vysoká, pracovala na chalupě, kde taky odpočívala, protože měla docela velké potíže s dýcháním. Měla notebook, denně jsme si psali maily a volali. V době, kdy jsme si měli předávat funkci, jsme už tři roky fungovali vedle sebe a to bylo úplně nejlepší období. Jitka byla supr v tom, že měla všechno v hlavě. Měli jsme tu nedávno audit a dopadlo to všechno dobře. Bylo ta také zásluhou toho, že mi tři roky dávala neskutečnou čočku a že jsem díky ní nastoupil do rozjetého vlaku. Teď už jde jenom o to nezpomalit,“ říká Filip Vrbický.

Josef Gabriel

 

Když se řekne Bohnice

Pro mnoho lidí je slovo Bohnice synonymem slova blázinec. Psychiatrická nemocnice Bohnice v současnosti vypadá jinak, než Psychiatrická léčebna Bohnice před deseti, dvaceti nebo třiceti lety. Nezměnil se jen název, změnila se i atmosféra a mění se přístup k lidem, kteří se zde léčí. Na druhou stranu je PN Bohnice největším lůžkovým zařízením pro duševně nemocné lidi a to má svoje důsledky, které nelze jen tak změnit. Kolos s tisíci zaměstnanci, kteří se starají o zhruba třináct set aktuálně hospitalizovaných pacientů, vytváří objektivně jiné podmínky pro péči než třeba malé psychiatrické oddělení. Pro mnoho alternativně zaměřených psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků jsou Bohnice modelem zařízení, které by se mělo transformovat na něco lidštějšího. Pro některé pacienty jsou dosud Bohnice synonymem hrůzy; mnohým se pevně zapsala do paměti první hospitalizace a přízraky s ní spojené. Pro jiné jsou Bohnice místem, kde se jim dostalo pomoci. Slovo Bohnice pro každého z tisíců lidí, kteří jimi prošli, ať už jako zaměstnanci nebo jako pacienti či klienti, znamená konkrétní, jedinečnou, často velmi rozdílnou osobní zkušenost. V současnosti jsou Bohnice také nezanedbatelnou silou v zápase o prosazení transformace psychiatrické péče v ČR. Která tvář Bohnic je ta pravá, která se nakonec prosadí, co bude slovo Bohnice znamenat pro jednotlivé lidi a jakou celkovou pověst si nakonec Bohnice vybojují, to ukáže budoucnost.

Marcela Krylová

Naši partneři:

Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2017 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |