Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Loď bláznů

26. 9. 2017

Pád do bezvýznamnosti - šamani, mystici, šílenci, pacienti (4)

Šamani a mystici procházeli obdobnými stavy jako lidé v psychotickém stavu. Svoje duchovní zkušenosti se pak snažili využívat ve službě ostatním lidem. Jejich „bláznovství“ se napájelo z nebezpečných hlubin lidské duše a přinášelo plody mimořádných civilizačních výkonů. Jde pravděpodobně o obecnější zákonitost, která prochází celými dějinami. Sokrata k hledání pravdy ponoukal jakýsi „démon,“ Ježíš umřel na kříži jako blázen, Giordano Bruno kvůli svému bláznivému přesvědčení shořel na hranici podobně jako před ním Johanka z Arcu. Za většinu vynálezů vděčíme „bláznivým vědcům,“ kteří si navzdory „zdravému rozumu“ dokázali představit nepředstavitelné. Ani Alberta Einsteina nelze podezírat z toho, že by byl „normální.“ Mnohým šílencům, jako byl například Vincent van Gogh, vděčíme za nejkrásnější umělecká díla.

Loď bláznů

Dějiny šílenství

Lidskou společnost však ovládá také jakýsi opatrný instinkt, který se bláznům a jejich výzvám brání. Podrobný popis procesu, kterým se z inspirativních bláznů stali zneškodnění psychiatričtí pacienti, přináší Michel Foucault. Pro jeho hledání historických kořenů pojmu duševní choroby je základní „cézura, stanovující odstup mezi rozumem a ne-rozumem; teprve a jedině z ní se odvíjí pohyb, jímž se rozum chápe ne-rozumu, aby mu vyrval jeho pravdu, ať už pravdu šílenství, viny nebo nemoci.“ Moderní rozumný člověk s šílencem, který trpí mentální chorobou, nekomunikuje. „Společná řeč neexistuje; nebo spíše už neexistuje; dialog skončil s 18. stoletím, na jehož sklonku se šílenství ustavilo jako duševní nemoc.“ Řeč psychiatrie je podle Foucaulta pouze monolog rozumu o šílenství.

Dějiny šílenství jsou dějinami odmítání. „Ve fantazijní krajině renesance se objevuje nový předmět a rychle tu zaujme přednostní místo: Loď bláznů, podivný opilý koráb, brázdící klidné vody Porýní a vlámských kanálů. (…) Takové lodi naložené blázny a plující od města k městu totiž skutečně existovaly. Z šílenců se tehdy snadno stávali tuláci. Městské úřady je vyháněly za hradby, nechávaly je pobíhat krajinou. (…) Svěřit blázna námořníkům znamenalo jistotu, že už nebude donekonečna bloumat kolem městských hradeb, že zmizí někam daleko, odkud se nebude moci vrátit. Ale navíc tu byla temná masa vody, která k tomu přidávala své vlastní hodnoty: voda odnáší pryč, ale také očišťuje.“

Podobnou úlohu jako loď bláznů měly podle Foucaulta útulky, vězení a špitály, do kterých byli blázni zavírání společně s žebráky a další neužitečnou lůzou. „Dříve než internace nabyla léčebného smyslu, jaký má nebo jaký jí alespoň rádi přičítáme dnes, sledovala něco zcela jiného než léčbu. Vynutil si ji imperativ práce. To, v čem by naše filantropie ráda viděla péči o nemoc, bylo jen projevem odsouzení zahálky. (…) Šílenci byli ´zavíráni´ už dřív, ale teprve až 17. století je začíná internovat a mísit je přitom s celou jednou částí populace jako její příbuzné. Až do renesance zkušenost šílenství vyvolávala představu transcendentních sil. Počínaje osvícenstvím je šílenství – a to poprvé – pojímáno z hlediska mravního odsouzení zahálky.“ Špitály sedmnáctého a osmnáctého století jsou pro autora Dějin šílenství institucí, „jejímž úkolem je trestat mravní nedostatky, které nepatří přímo před soud, ale mohou se napravit jen přísným pokáním,“ přičemž jde především o pohrdání náboženskými tradicemi a neřestný způsob života.

Foucault cituje svědectví o tom, jak vypadal špitál ve Štrasburku v roce 1814: „Pro blázny, kteří obtěžují a dělají pod sebe, tam zřídili na konci velkých sálů jakési prkenné klece či skříně, které pojmou nanejvýš jednoho člověka průměrného vzrůstu. Podlaha z dřevěných mříží nespočívá přímo na zemi, ale ve výšce asi patnáct centimetrů. Na laťkách je trocha slámy, na té pomatený, nahý nebo polonahý, leží, na té jí a na té se vyměšuje.“

Když to srovnáme s ústavy pro choromyslné, které u nás vznikaly na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století, je zřejmé, jak obrovský pokrok nastal. Principy, které Foucault kritizuje, se však dodnes v podstatě nezměnily. Mezi rozumnými lidmi a ne-rozumnými blázny neexistuje žádné dorozumění. Označení „duševně nemocný“ znamená společenskou degradaci na úroveň iracionálně fungujícího jedince. Hlavním způsobem řešení šílenství je internace v instituci. Šance na uplatnění vážně duševně nemocných v normální společnosti je minimální – živoří s invalidním důchodem na jejím okraji.

Z Dějin šílenství podle Michela Foucaulta

Desportes ve své Zprávě o péči o pomatené popisuje cely v Bicêtre(špitál v Paříži, pozn. red.), tak jak existovaly koncem 18. století. „Nešťastník, přitisknutý hlavou, nohama, celým tělem ke zdi, na svém slaměném pelechu, který byl jediným jeho vybavením, neokusil ani chvíle spánku, aby ho nezmáčela voda, jež se po té mase kamene řinula.“ V celách Salpêtrière (jiný pařížský špitál, pozn. red.) byl „pobyt ještě zhoubnější a často smrtelný, protože, když se v zimě rozvodnila Seina, stávaly se tyto cely, ležící v úrovni kanálů, nejen nezdravějšími, ale navíc se donich utíkal celý dav velikých krys, které se v noci vrhaly na nešťastníky tam zavřené a hryzaly je všude, kam se jen dostaly.“

Systém násilí, praktikovaný v případě obzvlášť nebezpečných bláznů, nicméně patrně nechce přímo trestat, ale jen zuřící šílence co nejvíc fyzicky omezit v pohybu. Běžné je připoutávání ke zdi nebo k posteli. V Bethlehemu připoutávali neklidné šílence za kotníky ke zdi v dlouhé chodbě: jediným jejich oblečením byla kutna z hrubé látky. Ve špitále Bethnal Green (v Londýně, pozn. red.) propadala divokým záchvatům zuřivosti jedna žena: v takových chvílích ji spoutanou na nohách i na rukách dávali do prasečího chlívku; po záchvatu ji, přikrytou jen dekou, přivazovali na postel; pár krok směla udělat jen se železnou tyčí mezi nohama, připevněnou kruhy k oběma kotníkům a spojenou krátkým řetězem s pouty na rukách.

Názor, že blázen vydrží všechno, jakékoliv útrapy, panuje běžně až do 18. století. Nepotřebuje žádnou ochranu, žádnou přikrývku, nic, čím by se zahřál. Když Samuel Turke v r. 1811 navštívil jeden workhouse v jižních hrabstvích, našel tam cely, do nichž padalo světlo jen zamřížovaným okénkem ve dveřích. Všechny ženy tam byly nahé. A přitom „panovala obzvlášť tuhá zima a teploměr ukazoval od rána do večera osmnáct stupňů mrazu. Jedna z těch nešťatnic ležela nepřikrytá na troše slámy.“ Že pomatení snesou to nejhorší počasí stejně jako zvířata, platí za lékařské dogma ještě za Pinela (francouzský lékař, jeden ze zakladatelů psychiatrie, pozn. red.); nepřestává žasnout nad tím, „jak neochvějně a lehce pomatení jednoho i druhého pohlaví snášejí tu nejostřejší a nejdelší zimu.“ (…) Zvířecí dravost šílenství chrání člověka před nemocemi; dodává mu stejnou nezranitelnost, jakou prozíravá příroda obdařila zvířata. Pomatený rozum má ten zvláštní účinek, že šílence skrze návrat k animalitě zároveň navrací dobru přírody.

Josef Gabriel

Josef Gabriel

šéfredaktor portálu Lidé mezi lidmi, bývalý dlouholetý redaktor Zdravotnických novin a vedoucí tvůrčí dílny na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze.
Kromě práce pro spolek Dobré místo, z.s. a portál Lidé mezi lidmi se aktivně angažuje v iniciativě Mise pro duševní zdraví a Platformě pro transformaci psychiatrické péče v ČR.

Naši partneři:

Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2017 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |