Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Konference o stigmatu – blýská se na lepší časy

30. 11. 2016

V sobotu 15. října 2016 jsem se jako člověk s duševním onemocněním zúčastnila mezinárodní konference o stigmatu a diskriminaci spojených s duševním onemocněním nazvanou „Beyond stigma/ towards equity,“ kterou pořádal Národní ústav duševního zdraví na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

Konference o stigmatu – blýská se na lepší časy

Stigmatizace pro mě vždy byla velmi svazující a způsobovala mi další životní komplikace, jako by sama duševní nemoc nestačila. Mám schizoafektivní poruchu a problémy se strachem ze strachu již devatenáct let. Od té doby, co jsem byla diagnostikována bojuji se stigmatem. Témata, kterými se účastníci konference zabývali, se mě proto hluboce dotýkala.

Rodiče mi zakázali mluvit o mé diagnóze, aby se za mě nemuseli stydět. Natolik jsem si to zvnitřnila, že jsem o ní nemluvila nikdy. To ale znamenalo popřít jednu ze součástí mé osobnosti a v podstatě celá léta nebýt sama sebou. To se změnilo, až když jsem začala svou nemoc vnímat jako něco pozitivního a stala se součástí destigmatizačních aktivit. Po letech popírání nemoci jsem ji přestala skrývat. To zejména díky účasti na projektu Studio 27 a díky možnosti pracovat jako novinářka na portálu Lidé mezi lidmi.

Na konferenci promluvila řada předních světových odborníků zabývajících se duševním zdravím: psychiatři, sociologové, univerzitní profesoři a výzkumní pracovníci. Problematika zaujala široké publikum, které zcela naplnilo přednáškovou aulu Filosofické fakulty, odhadem asi 300 lidí. Dle průzkumu provedenému před začátkem programu byli přítomni zejména pracovníci komunitní a lůžkové péče, studenti a dá se předpokládat že i řada lidí se zkušeností s duševním onemocněním, ačkoli dotaz na počet těchto osob v publiku, z důvodů politické korektnosti, nepadl.

Z přednášek vyplynulo, že problém stigmatu duševních chorob je zásadnější, než by se dalo očekávat. Zasahuje takřka do všech oblastí života lidí s duševním onemocněním, ale ovlivňuje i život jejich blízkých a dokonce i život celé společnosti. Duševní onemocnění samozřejmě může potkat každého a každý to ve skrytu duše ví. Tím, že je tento druh onemocnění stigmatizován, násobí se strach jednotlivců ze zešílení, protože si uvědomují, že by je duševní nemoc dostala na okraj společnosti, zničila jejich kariéru a vztahy. Stigma zároveň vede k tabuizaci tohoto problému. Příbuzní duševně nemocných jim například zakazují o svém problému otevřeně mluvit. Je to velmi těžká situace, protože tato tabuizace vede k potlačení problému a tím pádem k jeho zesílení.

Jak ukázala doktorka Sara Evans Lacko, stigma je měřitelné. Představila průzkum, který spočíval v dvaceti šesti anketních otázkách s odpovědí ano/ne položených širokému spektru obyvatelstva, a zkoumal stigmatizaci více skupin, nejen duševně nemocných. Příkladem těchto otázek bylo 1. vadilo by vám mít tohoto člověka za spolupracovníka nebo souseda? 2. Cítili byste se příjemně, kdybyste s takovým člověkem měli hovořit? Z průzkumu vyplynulo, že lidé s duševním onemocněním jsou nejvíce stigmatizovanou skupinou, nesou dokonce větší stigma než kriminálníci.

Dalším alarmujícím výsledkem studií, které byly na konferenci představeny, bylo, že stigma nepřímo vede k větší úmrtnosti a řadí tak duševní onemocnění mezi smrtelné choroby. Toto zjištění je na jednu stranu pozitivní, vzhledem k tomu, že sektor duševního zdraví je velmi podfinancován právě proto, že duševní onemocnění není považované za nemoc smrtelnou. Dalším důvodem, proč nejsou peníze na rozvoj péče o duševní zdraví je stigma samotné. Jak tvrdí profesor Norman Sartorius, „popírání problému vede k malým investicím do oblasti duševního zdraví.“ To samozřejmě souvisí s výše zmíněným podceňováním problému.

Z těchto závěrů vyplývá, že je určitě důležité se nějak zasadit o zmírnění stigmatu. Důležitým nástrojem tohoto cíle jsou samozřejmě média. Média mohou posilovat hromadnou fobii z vraždících schizofreniků a tím vlastně způsobovat duševní nemoc celé společnosti anebo je mohou novináři „krmit kladnými příběhy lidí s duševním onemocněním,“ jak se vyjádřil profesor Norman Sartorius. Důležitým momentem se zde ukazuje být vzdělávání novinářů, zejména ze strany peer lektorů, tedy lidí se zkušeností s duševním onemocněním, jejichž úkolem je veřejně sdílet svůj příběh, ale i zavedení sociálně-zdravotní tématiky do výukových programů publicistických škol.

Destigmatizace je nyní v České republice velkým tématem. O jeho rozvoj se v současné době zasloužila z velké části podpora různých projektů z Norských fondů, ale překvapilo mě, kolik destigmatizujících projektů již dávno běží. Přednášející Mgr. Eva Tušková a Mgr. Aneta Weissová představily celou řadu destigmatizačních aktivit, které právě probíhají. Ráda bych několik z nich zmínila. Zájemce o tuto problematiku může navštívit řadu internetových stránek, které se tématem zabývají:

Zdroj:www.cmhcd.cz/stopstigma

www.cmhcd.cz/stopstigma

Zdroj:www.cirkuspaciento.cz

www.cirkuspaciento.cz

Zdroj:www.lidemezilidmi.cz

www.lidemezilidmi.cz

Zdroj:old.caspos.cz/projekt-60

old.caspos.cz/projekt-60

Zdroj:www.nepozornidospeli.cz/

www.nepozornidospeli.cz/

Zdroj:www.nevypustdusi.cz/

www.nevypustdusi.cz/

Dále bych zmínila několik organizací a projektů, které se zasazují o lepší postavení lidí s duševním onemocněním ve společnosti:

Blázníš no a Studio 27 Kolumbus, o.s. Ledovec, o.s. Čistá duše

Seznam samozřejmě není vyčerpávající, navíc je prostor pro vznik dalších sdružení a projektů. V současné době se například rozvíjí občanské sdružení Dialogos, které je vedle sdružení Kolumbus jakýmsi politickým tělesem zasazujícím se na různých konferencích za práva lidí s duševním onemocněním.

Jak je vidět, destigmatizace je z velké části dílem samotných stigmatizovaných skupin. Obecně platí, že pokud chce člověk změnit svět, měl by začít sám u sebe. Většina lidí s duševním onemocněním má problém se sebestigmatizací. Nezáleží pak ani tolik na tom, zda je člověk stigmatizován společností, ale sám si vytváří stigma. Důležitým protikrokem se stává otevření vlastního příběhu před ostatními lidmi. To ale vyžaduje velkou dávku odvahy. Jak říká profesor Graham Thornicroft, „otevření vlastního příběhu je náročný krok, který může být stejně tak osvobozující jako hluboce bolestný.“

Na závěr bych chtěla sdílet společný pocit mnoha lidí, kteří se v současné době zabývají peer konzultanstvím. Peer je nově vznikající pojem a pracovní pozice. Peer je člověk s vlastní zkušeností s duševním onemocněním, který sdílí svůj příběh s lidmi s podobným problémem a pomáhá jim na cestě k zotavení. Nedávno jsem se zúčastnila kurzu pro peer konzultanty a všichni jsme se shodli na tom, že se nyní nacházíme v revoluční době, kdy se velmi mění postavení lidí s duševním onemocněním. Je totiž rozdíl, jestli se identifikuji s nálepkou duševně nemocného člověka nebo s nálepkou peera, který je společnosti nějak užitečný. Jedna účastnice peer kurzu na toto téma prohlásila: „My tady tvoříme historii a já jsem ráda, že jsem při tom.“

Kateřina Málková

Kateřina Málková

Když v pubertě nosila tričko s nápisem Crazy girl, nevěděla, jak doslovně ji to jednou bude vyjadřovat. Pro ni to znamenalo divokost, živelnost a radostnost, kterou se v té době pyšnila. V sedmnácti letech sestoupila do pekel. Začalo to osudným zjištěním, že strach ze strachu způsobuje strach. To způsobilo depresi. Jako odpočinek od deprese přišla mánie a nakonec vše vyvrcholilo psychózou. Od té doby trpělivě leze z propasti. Nálepky, kterými ji lze v současné době popsat, jsou „učitelka jazyků,“ „literátka,“ nebo „intelektuálka“ zároveň však „invalidní důchodce.“ Ona sama se identifikuje s vlkodlakem.

Naši partneři:

Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2017 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |