Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Stigmatizace PPP

Lucie Halbrštátová
Stigmatizace PPP

Mám pocit, jako by to bylo včera, když jsem si říkala, že nechápu, proč se dívky snaží tak urputně zhubnout, zkouší různé diety, které nemají smysl a hlavně – jak někdo může trpět mentální anorexií. Představovala jsem si anorexii jako posedlost krásou, která dívky zavede až na hranici života a smrti. Vždy jsem si kladla otázku: „Proč si prostě nedají něco k jídlu, když vědí, že jsou vyhublé a umírají?“ A v tom je právě ta pointa – ony to totiž nevědí.

O 2 roky později jsem na vlastní kůži poznala, co se za tím tajemným slovem „anorexie“ skrývá. Zpočátku se může skutečně jevit jako touha po štíhlé postavě, ale postupem času zjistíte, že anorexie není o jídle. Jídlo je pouze jejím projevem, kdežto kořeny problému jsou mnohem hlouběji. Čím více se o problematiku poruch příjmu potravy zajímám, tak si uvědomuji pravou podstatu nemoci. Anorexie se stává naší společnicí, která se z původní touhy být krásná stává „bezpečným mechanismem“, který zdánlivě vyřeší naše problémy. PPP jsou jako závislost. Nemoc nám „slibuje“, že vnese do našeho života řád a stane se tak něčím, co můžeme ovládat a kontrolovat. Ve skutečnosti však ovládá porucha nás.

celý článek

Nobrainova kariéra

Mirek Schee
Nobrainova kariéra

Když jsem ve dvanácti letech poprvé zapnul Counter – Strike, měl jsem pocit, jako bych se dostal do nebe. A skutečně to, co následovalo, bylo bezpochyby herním rájem. Hrál jsem na portálu Gamezone, kde byla početná česká komunita a neopakovatelná atmosféra. Lidé se mezi sebou dobře znali a každý se svým výkonem snažil v herní hierarchii dostat co nejvýš. Spřátelil jsem se s Bubakosem a také jsem usiloval o Ufovo přátelství, stále jsem mu na začátku každého kola říkal: „Ufo, koupíš mi kalacha?“, až mi nakonec řekl, že jsem neskutečně otravný a já to velmi těžce nesl.

Jednou jsem zbyl sám proti sedmi nepřátelům a všechny jsem je sniperkou vystřílel. Vychytrale jsem ihned napsal, jestli by mě někdo nevzal do klanu. Vzali mě do týmu, který patřil do širší české špičky, byl jsem štěstím bez sebe a chlubil jsem se s tím ve škole. Měl jsem však špatné internetové připojení, skoro vůbec jsem nemohl trénovat a po nějaké době mě z týmu vyhodili. Má kariéra se dá shrnout tak, že mi vždy šlo víc o to, abych měl dobré skóre, než o vítězství týmu. Sotva jsem se do nějakého dostal, už jsem přemýšlel o tom, jak se dostat do lepšího. Hodně jsem trénoval střelbu a myslím, že jsem v tomto směru dosáhl slušné úrovně, ale mé taktické myšlení bylo mizerné. Na publicu, kde o nic nešlo, jsem sázel jednu hlavu za druhou, celé hře naprosto dominoval a byl jsem označován za cheatera, ale v zápasech to už tak slavné nebylo.

celý článek

Upadla jsem...

Libuše Jirásková
Upadla jsem...

Ano, upadla jsem... Ne fyzicky , nýbrž psychicky...

Já, ta silná, všemi profesně respektovaná, uznávaná...

Své syny jsem dovedla k přesvědčení, že jejich matka všechno zvládne.

Pracovala jsem v manažerské pozici. Čas neměl rozměr .... Trvalo to několik let.
Byla jsem jako Pendolíno …
Mimo synů, neexistovalo nic, co by mne limitovalo. Ta limitace byla úžasná, dávala jsem jim
všechno... A oni mně...
Měli jsme mezi sebou dohodu. Přijdu domů unavená, nechají mě 20 minut relaxu . Poté už
nastoupila praktičnost. Večeře, prádlo, kontrola žákovek a úkolů...
Fungovalo to. Po splnění povinností jsme sedávali v kuchyni u kulatého stolu a povídali si, často to byla krásná „černá hodinka“. Vzájemně jsme se respektovali. Když se vyskytl nějaký vážnější problém, se kterým si synové nedokázali poradit, sedla jsem do auta a vyjeli jsme si, na dnes už pro nás kultovní místo. Kopeček – posvátný, s pozitivní energií. Svěřovali se mi, já naslouchala. Sem tam něco podotkla, poradila... Vždycky jsem sázela na komunikaci.
Odjížděli jsme domů tak nějak vyrovnaní , zklidnění...

celý článek

SVÝM SLABÝM HLASEM

Kateřina Málková
SVÝM SLABÝM HLASEM
Chtěla bych svým slabým hlasem, neslyšitelném v tom řevu nadávek, vyjádřit vděk politikům všech dob za to, že se pouští do kormidlování tak velké věci jako je naše země. Já myslím, že si zaslouží astronomické platy, protože dělají astronomickou práci. A my jako jejich šéf bychom neměli být tak tvrdí na své zaměstnance. Měli bychom být více benevolentní, být takovým šéfem, jakého bychom chtěli sami. Šéfem milosrdným a odpouštějícím, který svým zaměstnancům důvěřuje. Zároveň ale nebýt šéfem blbým, který nic neví o tom, že ho zaměstnanci okrádají a za zády se mu smějí do ksichtu. Ale jak být šéfem důvěřujícím, když už se to k vám doneslo? Nyní je snaha situaci řešit tak, že nebudou žádná záda – že o nich veřejnost bude vědět všechno. Nicméně mi z této snahy začíná být politiků trochu líto, sama bych nechtěla žít pod neustálým dohledem Velkého bratra. Je to stejné jako před lety – politici jako židovští králové visí na Golgotě vedle zločinců a je s nimi zacházeno stejně nemilosrdně. Každou chvíli je někdo z nich v médiích na pranýři nebo mu odposlouchávají telefon.
celý článek

POSTMODERNÍ RODINA V PODÁNÍ UČEBNICE ITALŠTINY

Kateřina Málková
POSTMODERNÍ RODINA V PODÁNÍ UČEBNICE ITALŠTINY
Nedávno jsem v učebnici italštiny narazila na zajímavé cvičení založené na porovnávání obrázků. Zadání znělo: „Popište a porovnejte obě rodiny.“ Na první pohled bylo znát, že obrázek nalevo má představovat rodinu tradiční a ten napravo rodinu současnou, postmoderní. Zatímco rodina nalevo měla šest členů a u stolu tam posedávali i babička s dědou, rodina napravo byla maximálně minimalistická: rodiče a jejich jedináček. Zajímavé bylo srovnat pozici matky. Ta na obrázku vlevo postávala u sporáku a připravovala večeři otci čtoucímu noviny, dvěma synům, z nichž jeden hrál na housle a druhý psal domácí úkol, a prarodičům dohlížejícím na syna hrajícího na housle. Na obrázku napravo večeři připravoval otec, v mikrovlnce, matka vyvíjela štíhlou linii na rotopedu a syn hrál počítačovou hru. Takový obrázek byl sice exemplárně přehnaný, přesto myslím, že o lecčems vypovídá. Vede mě to k myšlence, jak moc je feminismus v rodině žádoucí. Protože zatímco z tradiční rodiny nalevo sálá teplo rodinného krbu, rodina napravo působí zmrazeně.
celý článek

ÚDOLÍ STRACHU

Kateřina Málková
ÚDOLÍ STRACHU
V Hloubětíně existuje cesta, z které cítím archetypální strach, jakoby tušení nějaké zlé budoucnosti nebo snad symbolický obraz cesty peklem duše. Všechny kočky této cesty jsou černé, všechny zvuky jsou hrozbou, každý člověk je zbojníkem a každý pes vlkodlakem. Rostou zde jablka a hrušky, hojný kraj, ale jsou to nedomrlá pláňata, jakoby uškrcená, když chtěla růst. Těžko se tudy jde, je to samý výmol a kaluž a zvláštně končí tato cesta, ve svodidlech silnice, zneuznaně, zavrženě a neznámě, jakoby přiléhala k této realitě odjinud. A za svodidly krásná, pevná cesta králů, cesta vítězů, cesta otevřená novým, jistě krásným možnostem.
celý článek

TEĎ I V HODINU SMRTI

Kateřina Málková
TEĎ I V HODINU SMRTI
Hodiny jsou nástrojem smrti, houslemi kvílícími náš zmar. Jejich ručičky jsou kosami nelítostně sklízejícími náš život. Náš útulný domov je zkažen tímto nemilosrdným křížem naší duše, tímto mementem mori. Jsme tak duchovní nebo tak prokletí, že si ji stále chceme připomínat? Stále nosit na vědomí tento ohyzdný rozsudek, toto parte vystavené zaživa? Tento bič ženoucí nás do práce na poli svých existencí s výhružným „dokud je čas.“ Tento bič, který je posvátnou hrůzou před vzácným plátnem času, na které neumíme ztvárnit žádný smysluplný výjev. Nemajíce vzdělání przníme jej naší analfabetštinou a strachem. Nakonec nás to rozčílí, zmuchláme plátno a zahodíme jej. Jaká škoda, že nové už nám nedají, zjišťujeme zvolna polykáni prázdnotou.
celý článek

Pravý přítel

Alois Švrčina
Pravý přítel
Pravý přítel je ten,
který přijde,
když všichni odcházejí.

Je tragédií, když vinou jiných
jsou lidé více nešťastní,
než naší zásluhou šťastní.

Děti se vždy nechovají tak,
jak by podle nás dospělých měly.
Menší konflikty nebo výměny názorů,
jsou součástí snad každé domácnosti.
Když se k tomu přidá nervozita, únava a stres,
mohou padnout slova,
která na dlouho křehkou dětskou duši raní.
celý článek

„Čtyři Roční období, jak je cítím a vnímám“

Alois Švrčina
„Čtyři Roční období, jak je cítím a vnímám“
JARO:
Mám ho rád,
příroda ožívá,
moje psychika se vyrovnává,
jsem spokojený,
nemám takové výkyvy.
Voda teče v řece, potoku,
uklidňuje mně to.

LÉTO:
Nemám ho rád,
horka, parna,
je mně moc špatně.
Mívám častěji úzkosti,
jsem bezmocný,
nemoc mne dorazí.
celý článek

Psychicky Nemocní

Alois Švrčina
Psychicky Nemocní
Nejlépe se cítíme ve společnosti svých lidí, kteří nám rozumí.
Normální lidé nás nikdy nepochopí. Nemáme si s nimi o čem povídat.
Berou nás duševně nemocné za simulanty.
Tahle společnost nás odsuzuje,
proto žijeme v anonymitě,
ve svém světě, který si utváříme, abychom je neobtěžovali.
Máme těžký život, většinou to začíná od dětství a přinášíme ho do dospělosti.Rádi bychom žili šťastným životem. Většinou bojujeme s úzkostmi, stresy, depresemi a jinými nástrahami. Plakání, panické záchvaty, tohle nám bere sílu života. Je to životní osud nás Psychicky Nemocných. Srdéčko bolí, pláče, snad nám bude líp.“
celý článek
starší články

Reflexe

Literární tvůrčí dílna pro všechny, kdo vědí, co je život. Píšete básničky, povídky, fejetony? Vedete si deník nebo se pokoušíte o román? Máte ambici vyjádřit literární formou svůj názor na svět? Naše literární tvůrčí dílna je vám k dispozici.

Napište nám na e-mailovou adresu dilna@lidemezilidmi.cz, co od své účasti v tvůrčí dílně očekáváte, abychom se mohli dohodnout na způsobu spolupráce.

Prezentujte své práce

Naši partneři:

Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2017 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |