Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Pohádka InterCity (část 5.)

Pohádka InterCity (část 5.)

5. práce

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Hvízdal vítr a odrážel se mezi domy,
brnkal na přívod elektrické energie jak na kytaru,
klávesy pražců hrály pod údery kol vlaku na koleje,
déšť maloval po střechách a přístřešcích svůj akvarel.

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Vlak InterCity uháněl přes všechen ten nečas,
zakusoval se do krajiny,
uháněl splašeně jak redakce před uzávěrkou
a údery kol vlaku na koleje formátovaly Raffaelinu disketu starostí
sektor za sektorem.

Vydala jsem se na cestu domů,
a tak uháním někam do noci,
hvězdy nade mnou tajná přání mi chrání.

Už jsem na cestě, všechno tíživý je už za námi.
Když jsem na cestě, na všechny starosti se dívám z povzdálí.
Tak jsem na cestě, ten stav beztíže, to je překrásný.

Proč jsem na cestě, abych věděla, co je v dáli.
Tak jsem na cestě, někam do noci tou tmou uháním.
Já jsem na cestě, už se blížím cílům pradávným.

Zvonkov už se blíží...

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Hvízdá vítr a odráží se od zdí v uličkách,
drnká na svou elektrickou kytaru,
déšť maluje svůj akční akvarel a vlak hraje na klávesy.

Starosti bohužel našly svou záložní disketu
a Raffaela z ní pomalu načítá svůj operační systém.
Hlavní město se pomalinku blíží.
Kdesi v dálce Raffaela zaslechne píseň,
jako by ji hvízdal vítr,
nerozumí slovům, nepamatuje si melodii.
Ale fascinuje ji.

Raffaela špulí rty a potichu se snaží ji zachytit.
Moc by ji chtěla umět, ale jaksi se to nedaří.
"Byli čtyři," povídá Alan,
"tři a vítr. Ta paní tě pohladila, vzpomínáš?"
Tři a vítr. Vítr?

Chtěla s ním letět, ale pak se jí jednou zdálo, že padá.
Pak se ho začala bát.
"Jo, ale ten vítr!"
"Co je s ním?"
"Jestli mě chytí, popadne mě, a rozmlátí na kousky o beton!"
"Myslíš?" usmívá se Alan,
"zkus ho! Je hodnější než Oříšek."

Oříšek?
Ten zatracenej Snislav. Kde jenom vězí?
Nemá na ně čas, když ho s Alanem nejvíc potřebují.
Teď tu například taky není.
Schválně, jestli bude doma.
Nebo se na tom "andílkovi" taky už udělal nános ptačího trusu?

Raffaelo, nespi, trhne sebou vlak stanici před konečnou.
Čeká tě návrat do města...a na blbosti myslet není čas...
Pracovní den Raffaela přežije,
zákazníka, co ví všechno nejlíp,
nakonec i své kolegy a sebe,
ty kteří chvílemi neví snad vůbec nic.

Když se plouhá z práce na tramvaj,
z hlavy jí kouří jak z Denisovy cigarety.
Už ji nezajímá nic, jen paní doktorka a Mílov.
Alan totiž Raffaele poradil, ať si najde arteterapii.
A tak jezdí Raffaela dvakrát týdně z práce přes řeku na Mílov.
Jednou k Radce malovat a povídat jí o tom,
co bylo v práci a jak se jí tam nechce.
Podruhé k Radce a Gabrielovi do klubu,
povídat si s ostatními mladými lidmi
- o tom, co prožili ve škole a jak se jim tam nechce.
No a pak k paní doktorce, ale to už víte.

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Víkend je pryč, zkoušky na vysokou daleko.
Je tma, všichni unavení.

Raffaela nahmátne studenou zeď, sjede dlaní níž:
"Alane?! Jsi tu?"
Sevře v dlani pevně okraj peřiny.
"To víš, že tu jsem...Jsem tu s tebou...No..."
objímá Raffaela své tělo jednou rukou a kusem peřiny,
"Pojď ke mě, tak."

A Raffaela se spokojeně choulí k Alanovu rameni
- nebo snad k polštáři:
"Buď tu se mnou, Alánku..."
Kdo by nebyl spokojený, když je s ním jeho kamarád,
který ho léta nezradil, léta ho držel,
když všichni zklamali?

Kdo by nebyl spokojený, když má paní doktorku,
která mu tolik rozumí...
Alanovy varhany uvádějí svými akordy Raffaelin sen
- sen, kde hvízdá vítr, co mu vlak hraje na klávesách pražců.
Jsi to ty? Nejsi to ty?
Je to smutná fuga, která nikdy nekončí,
a teď je ozvlášť smutná.
Vítr hučí, duje, snad jako by i vzlykal.

"Raffi," ustaraný, vlídný Alanův hlas.
"Co se ti zdálo?!" cosi teplého se dotkne peřiny.
Vítr za oknem skutečně zpívá.
"Alane, poslouchej!" šeptá Raffaela, srdce až v krku,
"Slyšíš?"
Jak by chtěl svým zpěvem slzy pohladit!
Nejen vítr!
I Paní doktorka!
Ale už mě dlouho nepohladila...

Raffaela neví. Cítí, že je to dost těžké. Ne, není smutná.
Spíš jakási podivná úzkost.
V kůži je strašné napětí,
jak kdyby chtěla přivolat paní doktorku, aby ji mohla pohladit.
Raffaela netuší, neví, co dělat,
už myslela, že se jí to nestane a cítí se dost vyčerpaná.
Usnout ale nedokáže.Tak se jí srdce stahuje.
Je to vůbec její tělo?

Jsi to ty? Nejsi to ty?
To NEJSEM JÁ!....podivná věta prolítne vědomím,
ale proč, Raffaela netuší.
Jen si uvědomí smutek okolo očí,
stažené čelisti.
K paní doktorce půjdu zítra.
Ale mě se po ní pořád stejně stýská.
Divný, jak divný. A nesmyslný je to.

Neboj a pojď dál!
Projdi tou tmou!
Vydej se tam!
Jdi cestou svou!
Projdi tmou. Najednou je to snadné.
Raffaela se rázně zvedne z postele až všechna strašidla,
co jich v pokoji jen může být,
včetně přihlášky na vysokou a startovací diskety Windows 95,
uskočí do kouta.

Zítra. Zítra tam půjdu.
Až nový den projde tmou.
Udělám to. Ztratím tvář.
Jsi to ty? Nejsi to ty?

Blázen může chodit z pokoje, když má spát.
Blázen může řvát, když má být zticha.
Blázen může chodit na hodinu nepřipraven.
Blázen si může přát, aby ho někdo pohladil...
může...může...

BLÁZEN MŮŽE SI PŘÁT...
STAČÍ SI PŘÁT, TY BLÁZNE,
V OČÍCH SVŮJ SVĚT
A RUCE PRÁZDNÉ...

Moc malý jsi, jen malé blázně,
a tak se bojíš vyjít ze sklepa,
chodíš potají, chodíš po špičkách,
prosíš o svolení,
a prosíš, a prosíš,
o nadechnutí,
na srdci svíráš svůj občanský průkaz.
Prosíš o vyslechnutí,
a prosíš a prosíš,
o pohlazení, a hledáš si pro svůj nárok důkaz.

BLÁZEN MUSÍ SI PŘÁT...
ALE TO NESTAČÍ, TY BLÁZNE,
V OČÍCH TVÁ CESTA
A RUKA TUŽCE VLÁDNE...

Jsi to ty? nejsi t ty?

Nový den už prošel tmou.

Nový den už prošel tmou!
Nový den už prošel tmou!
Tma zůstala za tebou!
Svírej v ruce konec meče,
malé páže rozklepané,
pasují tě na rytíře,
obstojíš-li, obstojíš...
Neobstojíš-li? Však ty víš!
Nový den už prošel tmou!
Tma zůstala za tebou!
TEĎ se vydej cestou svou!

Přes řeku na druhý břeh, kde je ta ordinace.
Jako každý týden se posadit v čekárně.

To NEJSEM JÁ!
...podivná věta prolítne vědomím,
ale proč, Raffaela netuší.
Jen si uvědomí, jak se jí klepou ruce.
Jsou studené a poskakují jako žáby zelené,
nervózní smích Raffaela dusí ve svém nitru.
Minule, když jsem byla u paní doktorky,
tak se mi po ní stýskalo.
Vždyť je to divný. A nesmyslný je to!

Neboj a...
"Pojďte dál!"
Vydej se tam, jdi cestou svou, vítr za okny.
Nový den už prošel tmou! Teď je ta chvíle!

Skleněný pelikán na poličce raději odvrátí hlavu na svém dlouhém krku
a zmizí ve skulině mezi Freudovými a Jungovými sebranými spisy.
Vždyť vyslovila svou žádost.

->>TO NENÍ TAKOVÝ VZTAH<<-

Nejsi to ty? Jsi to ty? Nejsi to ty?

Jsi to ty, Raffaelo?! křičí vítr a lomcuje oknem.
Jsi to ty?
Všude je tma, všichni unavení.
Jen u Raffaely se svítí.

Jsi to ty? Nejsi to ty?

Bolest, bolest.
Bolest v břiše, v očích, ve tváři.
Nemůže si lehnout, je zkroucená a co chvíli se prohne jako luk.
Bříško je plné bolestivého tepla - kopanec do samého nitra duše.
To není Raffaela, to je kus vyhozeného odpadku,
zpráchnivělé plyšové hračky, které se zapomněli zeptat,
jestli jí neublíží vyhazov do hromady střepů se slupkami od salámu.

Jsi to ty? Nejsi to ty?
"Raffaelko!" dojatý a zděšený Alanův hlas.
"Rafi!" pevně tiskne Raffaelinu ruku...
"Alane!" hlas bez hlasu, co vrzne Raffaele v krku.
"Je mi blbě! Je mi strašně blbě!!!
Už nemůžu... Takhle nemůžu dál!"
A pláče. Alan ji pevně objímá.

"Alane, pomoz mi!" sípe Raffaela,
"bolí to! Hrozně!"
"Já nevím...nemám lék!" nabírá do breku už i Alan...
"vydrž chvíli, po někom se podívám!"
A běží - nazdařbůh ulicí, parkem, náměstím...
Nikdo nikde, jen vítr a beton, který teď cítí Raffaela v břiše.

"Alane," houkne vlídně vítr,
"pojď zpátky! Co hledáš?"
"No, víš..." řekne zkroušeně.
"Já vím..."pohladí vítr Alana po tváři.
Co by si říkali. Vždyť se znají - už 18 let.

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Je vyčerpaná, ale nedokáže ležet klidně.
To není smutek, žízeň, to je bolest.
Není to k vydržení, Raffaela netuší, co dělat,
tiše se proklíná, tiše se vzteká,
tiše prosí,
polyká vzlyky a slzy, kterými bolest razí cestu ven.
Vzlyká - po jak dlouhé době!

Cosi teplého, hebkého, se dotkne peřiny na Raffaeliných
zádech.
Dvě modré oči, velký nos, blonďáté vlasy s šátkem
- Alan se vrátil.
"Vítr Ti to pofouká, slíbil to," šeptá Alan svým uklidňujícím hlasem, "pofouká a pohladí tě, až zítra půjdeš ven."
"Zítra?" "Nebo hned!" vyskočí Alan a otevře okno.
Vítr vnikl do pokoje na holé Raffaelino bříško.
Příjemně chladil.

"A teď zas pod peřinu!" nařídil Alan a sám pod ni taky vlezl.
Vzal Raffaelu kolem ramen a položil jí ruku na záda.

Vítr zasvištěl nad střechy domů
a déšť zabubnoval na město prvními kapkami.
Jsi to ty. Neboj. Pořád jsi to ty.

Kapky mlaskaly a umývaly andílkům a soškám hlavičky od
ptačího trusu a kapaly přes neony do zbytků temnot v koutech.
Dráty hrály pod prsty větru
a vlaky tepaly své tokáty na kolejích.

Je tma, všichni spí.
A ti, co nespí, usínají.
Víkend pryč a daňová uzávěrka daleko.

Jsi to ty? Nejsi to ty? U Raffaely je už zhasnuto, dva človíčci pod peřinou,
co jeden z nich vidět je a druhý není. Usínají.
Jsi to ty? Nejsi to ty?

Můžu do tmy...
...do té nádherné tmy...
...co hladí duše potrhané dilematem...
...co voní láskou víc než zlatem...
...kam srdce tvé chce,
kam ti pláče...
Tam kdesi voní někde v dálce...
Vlak InterCity jezdí mezi city
on odsud odveze tě,
jestli do Lásky, do Náručí,
do Ústí Nadějí a tvé slzy setře
moudrý vítr Damián.

Jsi to ty? Nejsi to ty?

Hvízdal vítr a odrážel se mezi domy,
brnkal na přívod elektrické energie jak na kytaru,
klávesy pražců hrály pod údery kol vlaku na koleje,
déšť maloval po střechách a přístřešcích svůj akvarel.

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Vlak InterCity uháněl přes všechen ten nečas,
zakusoval se do krajiny,
uháněl jak splašené stádo koní.
Raffaela se dívá do tmy a rozeznává v ní obrysy a světla.
Světla houstnou, vytváří pomalinku šňůru svítících korálků,
vlak ztiší, vjíždí do nádraží.
Ústí nad Ejí.

Je to jako kdysi, uklidňuje se Raffaela.
To všechno znám, všechno je v pořádku.
Vlak se rozjíždí, údery kol na koleje.
Kdesi v dálce zaslechne píseň, jako by ji hvízdal vítr,
nerozumí slovům, nepamatuje si melodii.
Ale fascinuje ji.
Je to ta píseň.

Jsi to ty? Nejsi to ty? šeptá z dálky,
neboj a pojď dál!
Projdi tou tmou!
Vydej se tam!
Jdi cestou svou!
Už jdu, říká Raffaela roztřeseně.
Už jdu za vámi, měkne do Raffaeliných slz.

Neplač! Neplač! tiší ji vítr a postavy v dálce.
Jeden dlouhý a hubený jak skládací metr,
jeden malý a neposedný a ta třetí...
je možná princezna nebo dvorní dáma,
je ladná jako kočka, kdoví, jak ti tři se potkali.
Snad je svál vítr...

Jsi to ty? Nejsi to ty?

"Linka důvěry a bezpečí, co pro vás můžeme udělat?"
"To jsi ty, Denisi?"
"Můžete mi tak říkat, jestli je to třeba, ale co vás trápí?"
"Denisi, neblbni, to jsem já, Leona! Tvoje žena mi řekla, že máš službu."
"Vážně?!" chechtá se Denis, "a proč voláš?"
"Raffaela je pryč."
"Aha," a je po smíchu, "to je průser."
"Odjela do Zvonkova!! Ale proč?"
"Nestalo se nic třeba v práci...s klukem..."
"Ona kluka nemá. Nevím, nic neříkala..."

Jsi to ty? Nejsi to ty?

"Ahoj, Raffaelo! Tady Denis - ten spolužák od tvý mámy.
Viděli jsme se na vernisáži."
"Aha, ano,"
"Prý se ti něco přihodilo? Můžu pro tebe něco udělat?"
"Ne, to je dobrý...to už se vyřešilo.
Jenom jsem po někom něco chtěla a on to neudělal..."
"Aha. A co?"
"To není důležitý!"
"No, asi je, já myslím. Ale jak chceš..."
"Já to nechci říkat. Vy byste s tím stejně nic neudělal."
"Prosím tě, tykej mi, Rafi!"
"No, to nejde..."
"Jak myslíš...já jsem ti to chtěl už říct dávno.
Jak myslíš. A - třeba kdybych věděl...
Ale když nevím, co se stalo, opravdu s tím nic neudělám.
Jak myslíš. A kdyby sis to rozmyslela - číslo máš a zavolat umíš."
"To jo. Tak děkuju."
"Držím palce, Rafi, ať to zvládneš!"
"Díky."
"Ahoj!"
"...ahoj..."

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Je noc.
Vítr drnká na dráty
a ptáci se ve spaní choulí k sobě,
mezi žlaby, kamennými andílky a větvemi stromů.
Déšť pouští všechny svoje kapky na střechy a betonové dlaždice.

Alžběta Davnet Hudcová

byla původně kreativní ditě, ale v dospělosti se už 8 let potýká s depresemi a velkou únavou. Pohádku InterCity, svoje "životní dílo", začala psát ještě předtím než ji problémy dostihly, ale dokončovala ji později, tvořila ji tedy velmi dlouho a někdy s velkým vypětím sil. V současné době se hodně věnuje hudbě a tráví čas se zvířaty. Pohádka InterCity vypadá jako autobiografická záležitost, ale bylo by chybou se domnívat, že se věci odehrály zrovna takto. Některé postavy jsou velmi zjednodušené, některé jsou kombinací různých lidí a trochu vymyšlené. Je to vlastně taková trochu bolestná karikatura. Autorce šlo o to, zachytit jistou esenci příběhu a podívat se na ni ze dvou pohledů - z pohledu soucitného, a z pohledu s odstupem, možná i s troškou toho černého humoru v pozadí. Chtěla dosáhnout toho, aby tam zazněl cit v té nejpůvodnější a nejsyrovější podobě, v jaké ho prožívala, i s veškerou svou absurditou.
V případě zájmu navštivte také autorčiny stránky: http://www.pohadkaic.estranky.cz/

Dílna

Literární tvůrčí dílna pro všechny, kdo vědí, co je život. Píšete básničky, povídky, fejetony? Vedete si deník nebo se pokoušíte o román? Máte ambici vyjádřit literární formou svůj názor na svět? Naše literární tvůrčí dílna je vám k dispozici.
Napište nám na e-mailovou adresu dilna@lidemezilidmi.cz, co od své účasti v tvůrčí dílně očekáváte, abychom se mohli dohodnout na způsobu spolupráce.
Prezentujte své práce

Doporučit dál:

    Přidat komentář...

    Naši partneři:

    HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

    Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2019 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |