Život jako z pohádky
Bylo nebylo, Pavlajs dostala konvalinkovou chřipku. Celé noci nejedla, nespala,.. Bylo to tím, že se v šestnácti letech píchla o trn a už se nikdy neprobudila. Tak o tom psala její pohádka. Pavlína stála na rozmezí všech pohádek a pokud se některá z nich zrovna podobala skutečnosti, pohádka ji prostupovala natolik, že pokud k ní chtěl někdo proniknout, musel respektovat pravidla té pohádky, které zrovna podléhala.
„Když ji budeš chtít uspat, budeš asi muset přinýst nějaký trní…“
Mnozí lidé za ní přicházeli do jejího království, zejména kralevic Oldřich. To byl ten, který ji měl zachránit, akorát sám nechápal jak. Má prý napsat nějakou pohádku. „Jakou pohádku,“ ptal se mě. Nevěděl. Řekla jsem Pavlíně, že Olda už dávno pracuje na tom jak porazit toho draka, který ji tentokrát znova unesl, že proto sem za ní tak často chodí, aby tu obludu obhlédl a na závěr jí urazil všech šest hlav. Oldřich ale nepřicházel jako kralevic, přicházel jako chudý hloupý Honza, muž z lidu. Neznal mravy princezny na hrášku.
„Ona tam prostě ležela, úplně tuhá a normálně vůbec nereagovala na to, co já říkám!“ byla jeho reakce na Pavlínin dokonalý herecký výkon v roli šípkové Růženky. „Nakonec jsem jí teda dal pusu, no a ona otevřela oči a začala se se mnou normálně bavit.“
Jindy Olda pomáhal sestřičkám dostat do Pavlíny prášky, které nechtěla. Ale myslím, že se mu nevedlo o mnoho lépe, protože je sice snědla, ale sekla sebou okamžitě o zem. Olda se vyděsil, ale nebylo to nic vážného, bylo to jen takové pohádkové zaškobrtnutí: „Já jsem jako ten kohoutek v tý pohádce.“ Řekla Pavlína a myslela kohoutka, který se začal dusit zrním stejně jako ona těma práškama. Sestřičkám to prý dělala taky, vysvětlily Oldovi, že je to vtip.
Barevný svět
Pavlína obvykle nosila troje ponožky. Měla přece tu konvalinkovou chřipku, s prvky prasečí a špaččí, tak se musela držet v teple. V jedné té vrstvě ponožek na jedné z nohou jsme našli jednu pruhovanou, která nebyla naše. Prý patří člověku, který nosí hnědou. To stejně nejspíš nemyslí jejího původního majitele, ale člověka, který je pro tu ponožku předurčen.
Je zvláštní jakým způsobem k Pavlíně pronikají barvy. Nemají pro ni charakter čistého vjemu, ale mají svůj význam, který v sobě nejspíš skrývá další rozličné charakteristiky. Takto nazývá lidi třeba hnědými lidmi, kam patří člověk, kterému náleží pruhovaná ponožka, a dnes jsme našli ve zpěvníku Pavlínou označenou píseň věnovanou člověku žlutému. Zamýšlela jsem se nad kognitivně-lingvistickou symbolikou barev a říkala si, že to musím s Pavlínou někdy probrat.
Iáček a zvuky
Dnešní návštěva, rodinný krb v akci, čtyřikrát větrem přenesený a přetočený, šejdrem postavený ale v akci. Myšlenky: „Takhle krásně už jsme si dlouho nezazpívali,“ Oldovy komentáře na cestě Stromovkou: „Tak mě tak napadá, že s tou Pavlajs teď trávím mnohem víc času než když jsme spolu doma, přijdem a každej si děláme svý.“ Mamčiny smutný pohledy. Nadšení Pavlíniny spolubydlící z naší dvouhlasé produkce: Pavlína je po práškách míň nervózní a líp nasadí tón a první hlas udrží pevně. Panuje nostalgie. Mamka přivezla spoustu společných fotek, dokonce dovezla mýho poblitýho vorvanýho papouška – kterýho dost překvapivě nespálila. Kytara putuje z klína do klína a nikdo ji samozřejmě neumí naladit líp než já. Dokonce i Pavlajs odvrhla svou tak dlouho uctívanou ladičku a teď věří mě!! Myslím, že by mi měla věřit i mamka, protože tu kytaru tak rozladila, když se snažila opravit mé nedokonalosti (což byly samozřejmě pouze nedokonalosti kytary, s kterými já naopak dokonale počítám..) takže se té kytary ze zoufalství a s poslední nadějí chopila Pavlína. Nejdříve se jala ladit strunu I, která prý zlobí, protože je nylonová. Pak prý ještě zlobí struna A, což je pravděpodobně odraz jejího iáčkovského osudu, protože ty struny dohromady dávají slovo IA jako Iáček. Nikdo jí nevysvětloval, že struna I neexistuje, nikdo ji ani neopravoval její špatně nasazený rytmus, na který se mi dokonce dobře povedlo chytit druhý hlas. Z toho zase bylo smutno mně, protože jsem najednou viděla, jak spolu všichni můžeme vycházet v harmonii když přestaneme věřit, že je důležité šířit pravdu o tom, že struna I neexistuje a věřit v něco jako správný rytmus písně. Ale můj smutek nevycházel z rozhořčení z minulosti, z rozhořčení nad ztracenými chvílemi klidu a míru, ale ze zjištění, že taková chvíle musela zrovna nastat na půdě blázince a že blázinec je hlavní spojující charakteristikou všech atributů této harmonie.
Mamka taky v rámci nostalgického vyklízení půdy donesla Pavlajs starého Iáka, kterého Pavlína sama šila. Má dokonale skleslou hlavičku, tak aby bylo vidět, že je opravdu smutný a depresivní. A taky mu mamka našla ocásek, stejně jako to v knížce udělal Medvídek Pú, ale ten ocásek byl bohužel přišpendlovací – tak aby se mohl znovu ztrácet a nalézat, což je podstata příběhu Iáčkova ocásku – to znamená, že v něm byl špendlík, který by mohl někdo z pacientů náchylných k sebevraždě spolknout a to by určitě udělal brzy, protože by si Pavlajs dala záležet, aby na Iáčkovi všem spolupacientům ukázala tu vychytanou technologii s ocáskem. Proto si mamka dala ocásek do peněženky a odnesla ho domů.
Cesta domů
Brzy šla domů i Pavlajs, ale pacienti, sestřičky i uklízečky ji od té doby vždy vřele zdraví. Pacienti se pod jejím pohledem proměňovali v babičky a dědečky, o které se předtím starala ve svém zaměstnání. Jak jí kázal zvyk a vrozený povahový rys, pečovala o ně, vařila jim čaj i proti jejich vůli a rozdávala svůj majetek. Pana Františka doprovázela do kostela. Jemu se pak zdál zlý sen, že spolu hráli šachy a on prohrál. Také svým vzorem informovala strávníky o kvalitě jídla: když ho šla vyhodit tak ho šli vyhodit všichni. Ale mýlili se v důvodu, proč Lída jídlo vždy pokoutně vyhazuje. Vždy s námi chodila před večeří pobýt v Páté Koloně a my s Oldou jsme pravidelně mívali hlad. Dali jsme si tedy pečené brambory, do kterých se Lída chutě pustila a obvykle větší část snědla. Jenže nás žádná nemocniční večeře nečekala… Odcházeli jsme v hladu a nepokoji.
První dny a týdny doma byla Pavlajs jako zakletá a halil ji závoj Růženčina spánku. Paměť měla děravou jako ementál. Jediné, co ji probudilo z hypnózy bylo, když spatřila snídani, oběd nebo večeři, na kterou se vrhala jako záchranář do proudu řeky a ostatní strávníci jí mizeli v neprostupné mlze. Pokud jste si nevzali maso včas, už nebylo. Ale každá vášeň bývá slepá. Naštěstí je v nemocnici učili zdravému stravování a kontrole jídelníčku, takže na nás přecejen něco zbývalo.
Pavlínina nemoc mimo jiné způsobila zvláštní jev: Pavlína začala mít ráda alkohol. Alkohol který: nikdy pořádně nepila, neklonila se ani k nealkoholickému pivu, ani zmrzlinu si nepolévala vaječným koňakem! A teď když jsme se ocitli v Páté Koloně po sedmé, kdy začínali točit pivo pro lidi s občankou, a já jsem si jedno dala, Pavlína škemrala, jakoby to snad byla mana nebeská. To tenkrát jsme ji začali spatřovat s nealkoholickým pivem. Její chování mě trochu mátlo, jakoby prozrazovalo, že v Pavlíně přebývá cizí osobnost: jakoby se do ní reinkarnoval alkoholik. Ale možná to udělaly ty elektrošoky. Jednoduše zapomněla, že nepije pivo.
Ukolébána
Teď tady vedle mě usíná v posteli na půdě, upadla do svého bezedného spánku, do kterého se vždy zřítí jako vlak z utrženého mostu a veškerý odpor je marný.
By Martin Greslou (Own work) [CC0], via Wikimedia Commons
