Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Deníky – Keith Haring

Deníky – Keith Haring

Existují knihy, které nás mile překvapí. Ani nevíme jak a už je držíme v ruce. Moje brněnská prateta mi stále klade na srdce, že si nemám kupovat kameny podle znamení, ale takové, které se mi líbí. Povídá, že kámen si mne najde. Dovolím si něco podobného tvrdit i o knihách. Dobrá kniha, kterou si v určitý okamžik máme přečíst, se kterou se máme setkat, si nás v pravou chvíli najde. Přesně toto se mi stalo s knihou Deníky od již zesnulého amerického umělce Keitha Haringa. Jeho kresby jsem nikdy moc nemusel a ani teď nemusím, i když jim nyní začínám více rozumět. Ale jeho deníky mě nadchly. Psal je umělec, který uměl přesně a výstižně formulovat své myšlenky a který navíc i ty zajímavé a trefné myšlenky měl. Kniha je to trošku objemnější (472 stránek) a poměrně drahá (doporučená cena 389,-- Kč), proto se pokusím o této knize podat krátkou zprávu k přemýšlení, zda si ji koupit (půjčit) a přečíst, či nikoliv.

Američan Keith Haring, pocházející z Pensylvánie, se narodil v roce 1958. Již během výtvarných studií objevil živou komunitu alternativního umění. Pozornost veřejnosti poprvé upoutal, když začal bílou křídou kreslit portréty na prázdné reklamní panely v newyorském metru. V letech 1980 až 1985 vytvořil stovky těchto veřejných kreseb, což mu vyneslo mezinárodní uznání. V roce 1986 otevřel prodejnu Pop Shop v SoHo, kde prodával trička, plakáty a doplňky zdobené svými slavnými kresbami. Do roku 1989 vytvořil více než padesát veřejných uměleckých děl v desítkách měst po celém světě, často pro charitativní organizace, nemocnice, dětské pečovatelské ústavy a dětské domovy. V New Yorku se seznámil s Andy Warholem a stal se výraznou postavou newyorské kulturní scény. Otevřeně se hlásil ke své homosexuální orientaci. Zemřel na komplikace spojené s chorobou AIDS v roce 1990 (HIV mu bylo diagnostikováno dva roky předtím). Bylo mu třicet jedna let. Jeho obrazy se staly univerzálním vizuálním jazykem 20. století. Nadace Keitha Haringa, založená v roce 1989, stále přispívá dětským organizacím.

Kniha nabízí sebrané deníky Keitha Haringa od roku 1977 až do podzimu 1989, tedy do doby několika měsíců před umělcovou smrtí. Haring zaznamenává nejen svoji uměleckou činnost, ale i pocity, nejistoty či vývoj na newyorské výtvarné scéně osmdesátých let, kde se stal po smrti Andyho Warhola vůdčí osobností. Je obdivuhodné, jak již ve věku dvaceti let (po příchodu na školu vizuálních umění v New Yorku) uměl precizně a zajímavě formulovat své myšlenky o umění a o životě. Přiznávám se, že na začátku knihy jsem hodně přeskakoval v textu, domníval jsem se, že se jedná o nezáživné pseudofilozofické přemítání mladého člověka, ale záhy jsem poznal svůj omyl. Je zajímavé, a to jsem se setkal v textech či rozhovorech s mnohými významnými umělci, že tito nesmírně nadané a tvořivé osobnosti jsou tvůrčí nejen ve svém oboru, ale díky svému velkému kulurnímu přehledu umějí přesně formulovat své zajímavé a mnohdy nadčasové myšlenky.

Haringův deník se liší do mnohých otrocky psaných deníků – je velice čtivý díky autorovým reflexím, sebehodnocení, popisům zákulisí umělecké scény, jíž byl součástí, či jeho touze plně prožít do poslední minuty svůj krátce odměřený život.

Robert Farris Thompson se v úvodu knihy zabývá rozborem Deníků. Dovolím si zde zacitovat úryvky z jeho textu (s. 26 – 45):
Haring jako tvůrce erotického umění
Noční dobrodružství logicky zahrnují Keithův sexuální život, který, jak čteme na stránkách deníků, si dobírá lascivního čtenáře – stručností a neudáváním podrobností – a provokuje toho konvenčního – postonewallským sebevědomím: „Jsem rád, že jsem jiný.“... Haring zaznamenává dobu, kdy na počátku 80. let poklidně žil se svým portorikánským milencem Juanem Riverou, ale informuje nás také o jejich závažných i malicherných hádkách...

Nevinnost: protipól
Sex však není jediným tématem jeho umění. Jak Bruce Kurtz poukázal, je to jen jeden z mnoha aspektů, což potvrzují i Haringovy deníky... Odvažme se říci, že protipólem v Haringově životě a umění je nevinnost. To je patrné z jeho respektu k mladým a k dětem... Haring také věřil, že „můžete tvořit cokoliv v rámci prostoru galerie nebo na stránkách knihy,“ ale bylo mu jasné, že nemůže použít sexuálně explicitní obrázky ve své malbě v metru, protože „to není vhodné pro děti“. Malé děti pro něj byly svaté... Zkrátka, přemíra kontrastů v jeho díle, děti a jaderné exploze, souložící mužský pár a andělé plavající s delfíny, štěkající pes mezi technickými přístroji, nemá v umění 20. století obdoby. Na stránkách svého deníku, ve kterém upozorňuje na napětí mezi násilím a slušností, je však vyznění těchto kontrastů vyrovnané. Plynule zapisuje své sny, strachy a touhy. To vše nám usnadňuje poznání jeho mysli skryté za uměním.

Haring a umění 20. století
Keithova urputnost byla spolu se vkusem a spontánností jeho důležitým pomocníkem v souboji s ostatními malíři 20. století. Haring byl vždy soutěživý... Haring se otevřeně vyjadřuje o svém vztahu k dílu Légera a o pokusu překonat Stellu, stejně tak jako o své vášni, tanci v Paradise Garage ve čtvrti Soho v New Yorku... Pro Haringa byla výstava facka, která ho však donutila pracovat usilovněji. Řekl Johnu Gruenovi, že Jean-Michel Basquiat a Andy Warhol skončili a nadešel čas, aby on sám něco dokázal. Tato polopravda byla pouze zástěrkou pro soupeření s ostatními, které bylo rozpoutáno na Stellově retrospektivě...

Haring a AIDS
Po roce 1988 Haring věděl, že může kdykoliv zemřít na AIDS, a tak na konci 80. let maloval s myšlenkou zachránit ostatní a sebe udržet při životě. Obohatil své dokumentování strachu (deník, obrazy) variacemi obrovské síly... A tím, že nás šokuje, aby nás zachránil, se Haring usilovnou a dojemnou prací zbavuje své deprese...

Knokke: život v Drakovi
Haring jistě ožil ve městě Knokke na belgickém pobřeží, kde jedna z jeho nejlepších nástěnných maleb zkrášluje Casino blízko centra města... Ze všech míst, kde Haring pracoval, bylo Knokke jeho nejoblíbenější, samozřejmě z výjimkou New Yorku... Bydlení v ložnici v Drakovi je jako život v těle pod vodou, protože tam nalézáme různé organické otvory na nečekaných místech. Haring to miloval. Bylo to nesmírně podněcující místo pro práci a život...

Haring a tanec: breakování
Jedním z nejdramatičtějších vyjádření Haringovy touhy po nalezení vztahu linie na jeho obrazech s konturami okolního světa bylo jeho ztotožnění se s break dancem a electric boogie, ikonami americké kultury konce 20. století...

Haring a tanec: electric boogie
Breakování se zaměřuje na horizontální pohyby. Electric boogie je, podobně jako hip-hop, tanec „vestoje“. Perfektně kopíruje spouštěcí síly elektrického proudu... Haring také viděl v electric boogie sociální realitu a duchovní transcedenci...

Poslední aspekt: tanec v Paradise Garage
Na stránkách svého deníku Haring truchlí nad uzavřením klubu Paradise Garage v roce 1987. Vypořádal se s tím tak, že zvěčnil jisté taneční pohyby, které tam na něho udělaly největší dojem. … Haring, jak píše ve svém deníku, se domníval, že Paradise Garage a jeho hořce oplakávaný kamarád Bobby Breslau odešli do nebe. Dnes je tam s nimi.

….......................................................................................................
Úryvky z knihy:
Jde mi o to dělat umění , které si bude moci vychutnat a prozkoumat co nejvíce jednotlivců s jedinečnými názory na dané dílo. (S.64)
…............................................
Někdy ale v galeriích vystavují pěkné sračky, přitom ty prostory by si zasloužily něco lepšího. (S. 65)
…............................................
Mám dojem, že lidstvo došlo v evolučním procesu na konec. Pokud budeme postupovat jako dosud, tak se zničíme. Vytváříme technologie, abychom se zničili. Jsme sebezničující. (S. 68 – 69) …............................................
Zničení této planety, sluneční soustavy či lidstva by neznamenalo konec života. Pokračoval by bez nás. Máme na výběr, jestli si přejeme pokračovat ve vývoji této planety, nebo ne. Já volím „ano“. (S. 72)
…............................................
Zaslechl jsem, jak několik lidí o Stellových malbách říká: „Neviděli jsem jich dost, abychom je mohli ocenit – až teď“ … Tyto obrazy jsou tu už 40 let a někteří lidé vůbec nemají na to, aby je začali chápat, tak proč bych sakra měl na tyhle lidi brát ohled, když se snažím dělat „umění“ v přítomnosti? A takových je většina. (S. 126)
…............................................
17. listopadu 1979
… Ve středu čtrnáctého jsem si po dvanáctihodinové performanci v SVA zašel do Kijeva, abych se konečně najedl. Večeřel jsem se SAMOEM, který říkal, že o performanci věděl, ale nepřišel. Vyprávěl mi o obraze, který ten den udělal. U Utrechta si koupil plátno a barvu, barvu celou nanesl na plátno a pak po tom nechal přejíždět auta. Sám se celý pomaloval barvou, jel metrem a šel na jednání k Fioruccimu. Přitom VŠECHNO kolem sebe špinil barvou, u Fiorucciho jim umazal koberec, gauč i drahé dámské kožichy. Vyhodili ho, takže žádné jednání se nekonalo. (S. 131)
…............................................
Budu kreslit tak moc, jak jen dokážu, pro tolik lidí, pro kolik to půjde, a tak dlouho, jak jen budu moct. Kreslení je v podstatě od pravěku pořád stejné. Dává dohromady člověka a svět. Žije skrze magii. (S. 146)
…............................................
30. října 1984
Myslím si, že většina obrazů není zcela vysvětlitelná a pro různé lidi můžou mít obrazy různé významy. Moderní člověk má s jejich luštěním stále menší trpělivost, v raných civilizacích byly symboly podstatně univerzálnější.
Obrazy často vznikají z potřeby vytvořit něco odlišného. Někdy vycházejí z vědomé touhy vyjádřit novou myšlenku. Ale často též vycházejí jen z mé vlastní představivosti, aniž bych usiloval o to udělat něco konkrétního. (S. 162)
…............................................
Peníze nic neznamenají. Pro mě jsou asi tím nejtěžším, s čím se musím vyrovnat. Je daleko jednodušší žít bez peněz než s nimi. Vyvolávají pocit viny (pokud má člověk nějaké svědomí). A pokud někdo svědomí nemá, tak plodí zlo. (S. 177)
…............................................ 26. července 1986
... Když jsem přiletěl do Tokia, dozvěděl jsem se, že zemřel Brion Gysin. Doufám, že je mu dobře. Poslal jsem z Tokia kresbu, kterou jsem udělal, aby ji s ním spálili během kremačního obřadu, který proběhl minulý týden. Včera jsem zjistil, že člověk, kterému jsem ji poslal, se zhroutil, takže kdo ví, co se s tím obrázkem stalo.
Vzpomínám si, že mi Brion několikrát říkal, jak moc se bojí smrti prostě proto, že bude muset zaplatit za všechny věci, které udělal, řekl, napsal a nakreslil za svého života. Co když je Bůh přece jen žena – hodně rozzlobená žena? (S. 186)
…............................................
28. března 1987
… V tom rozhovoru se George ptají na umění a na život, co je podle něj nejdůležitější. Odpovídá, že umění, protože je nesmrtelné. Tohle mě hodně zasáhlo, protože si jasně uvědomuju, že mám nebo budu mít AIDS.
Je to dost dobře možné, a abych pravdu řekl, mám i pár symptomů... Nevím, jestli mi zbývá pět měsíců nebo pět let, ale mé dny jsou sečteny.
Právě proto je teď tak důležité všechno, co dělám, Zvládnout toho co nejvíc, co nejrychleji... Jediné, co mám, je práce, a umění je důležitější než život.
(S. 205)
…............................................
Čtvrtek 30. dubna
Natírání odloženo kvůli dešti – díky Bohu! Už jsem z toho celý bolavý. Nepůjde to dokončit a dodělat tu druhou malbu pro Beaubourg ještě před odjezdem do Japonska. Takže to udělám, až se vrátím.
Jdu jim to vysvětlit. Mezitím už plátno pověsili, ale naruby (jsou vidět švy)... Pak jsem měl pitomou hádku s Juanem, protože jsem mu řekl, že je blb, když kytky v pokoji zalévá hadicí od sprchy. Že prý tedy bude doma. Ale srazili jsme se na ulici před galerií. Všechno už je v pohodě. (S. 216)
…............................................
Je zajímavé, kolik věcí může člověk vytvořit, když žije dostatečně dlouho. Tím chci říct, že za sebou mám stěží deset let pořádné práce. Představte si padesát let... Tak rád bych se dožil padesátky. Představuji si to – to se mi sotva podaří.
(S. 217)
…............................................
Neděle 3. května
12:30 – Prošvihli jsme papeže. Žádný provoz. Odletěli jsme do Pažíře a přistáli kolem druhé. 15:00. Chystám se s Kwongem Chim do Le Train Bleu ozdobit si dort na narozeninovou večeři, která se bude konat právě tam.
Ukázalo se, že pomocník šéfcukráře je velice roztomilý a svým způsobem velmi stydlivý, což působilo legračně. Růžové tvářičky, upnuté kalhoty. Devatenáct nebo dvacet let. Před odchodem jsme hulili hašiš (což byla chyba), ale nakonec jsme se všichni bavili mnohem líp, než jsem čekal. (S. 220)
…............................................
I když možná proto mají lidé rádi staré malby: nejsou tolik zatížené informacemi a jsou srozumitelné. (S. 245)
…............................................
Trochu mě mrzí, že na těch věcech dřu a pak je prostě prodám. Nejradši bych si to všechno nechal. Do konce dne jsem udělal šest nebo sedm obrazů. (S. 252)
…............................................
Taky jsem získal jméno doktora, který se specializuje na AIDS v Americe. Chci prozkoumat experimentální léčbu těch, co mají pozitivní testy, ale AIDS u nich ještě nepropukl. Po nějakém tom čase stráveném v Evropě jsem optimističtější a myslím, že žít déle je dobrý nápad. (S. 267)
…............................................
Pondělí 26. října 1987
Vstal jsem v 8:30 a namířil jsem si to do ateliéru, kde jsem chtěl udělat inkoustové kresby návrhů triček. Udělal jsem novoroční tričko, kde byla na rukávech dračí kůže (šupiny), a nějaké vzory na celoplošný potisk pro trička s dlouhými rukávy. Dost se povedly. Jen mám obavy, aby při tom množství imitací byly ty moje lepší než padělky (nebo alespoň stejně dobré). (S. 303)
…............................................
Stručně řečeno, umění je neustále manipulováno bohatou vzdělanou bílou většinou – a je manipulováno tak, aby vyhovovalo jí... Nic se nezměnilo, jen to je rafinovanější. Umělci jen předstírají, že jsou nezávislí. (S. 330)
…............................................
Zeď měla zvláštní sklon, který byl pro malování naprosto nevyhovující. Musím však přiznat, že na práci na nástěnných malbách mám rád právě množství překážek, se kterými se musím potýkat, abych dokázal dokončit své dílo. (S. 371)
…............................................
Včera jsem celý den pracoval na počítači. Ráno jsme se šli podívat do Sixtinské kaple (už je skoro celá zrenovovaná). Je to fakt úžasné. Je zajímavé vidět takové nahromadění majetku, obrovskou moc, kterou církev má. Pokrytectví církve mě nikdy nepřestalo udivovat, zejména církve katolické. Většina toho majetku byla ve jménu Boha ukradena. Umění je veskrz homoerotické. Celou církev jako by ovládala prastará a vše prostupující homosexuální hierarchie. Pěvecký sbor Sixtinské kaple kdysi sestával z šestnáctiletých a sedmnáctiletých kastrátů, kteří měli pravděpodobně talent na více věcí než jen na zpěv. (S. 398)
…............................................
Spousta lidí v různých dobách se dožívala jen 30 nebo 40 let. Kdybych se narodil na jiném místě nebo v jiné době, třeba bych zemřel ve válce nebo v jiné katastrofě. AIDS je nový mor. Proč si myslím, že já bych toho měl být ušetřen? Proč bych to neměl být já?... Nic netrvá věčně a nikdo neunikne smrti. (S. 406)
…............................................…............................................
Keith Haring: Deníky; Přeložil: Ladislav Nagy; Vydalo: nakladatelství Kniha Zlín; Počet stran: 470; Rok vydání: 2013; Doporučená cena: 389,--Kč

Dushan

Narodil se v roce 1958. Vystudoval gymnázium a střední knihovnickou školu, obor kulturně výchovná práce. Studium na Palackého univerzitě přerušil, ale když se jeho zdravotní stav nelepšil, studium nakonec předčasně ukončil. V té době začal intensivně kreslit tužkou. Věnoval se také grafice (linoryt, suchá jehla, lept) a později i malbě akrylem. Od roku 1996 je v plném invalidním důchodu. V roce 2012 v důsledku svého zdravotního stavu ukončil grafickou i malířskou tvorbu a pomoc při organizování výstav. Přijal pseudonym Dushan a skoro každý den chvilku kreslí perem a černou tuší. Velmi se zajímá o knihy s výtvarnou tematikou (životopisy malířů, o malbě, o grafice) a o současné moderní výtvarné umění. Píše krátké texty.

Dílna

Literární tvůrčí dílna pro všechny, kdo vědí, co je život. Píšete básničky, povídky, fejetony? Vedete si deník nebo se pokoušíte o román? Máte ambici vyjádřit literární formou svůj názor na svět? Naše literární tvůrčí dílna je vám k dispozici.
Napište nám na e-mailovou adresu dilna@lidemezilidmi.cz, co od své účasti v tvůrčí dílně očekáváte, abychom se mohli dohodnout na způsobu spolupráce.
Prezentujte své práce

Doporučit dál:

    Přidat komentář...

    Naši partneři:

    HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

    Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2019 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |