Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Životní sen se mi splnil ve třiapadesáti letech

22. 6. 2017

V mládí jsem vystřídal řadu profesí. Od vychovatele na učilišti, přes některé dělnické profese, pracoval jsem jako sanitář na interně a končil jako učitel. Ve třiceti letech jsem dostal plný invalidní důchod a po několikaleté pauze jsem při něm začal pracovat jako novinář. Nejprve jako externista v různých listech, regionálních, ale i celostátních, a nakonec i na řádnou pracovní smlouvu. Této práci se věnuji již téměř 20 let. Za tu dobu jsem napsal ne tisíce, ale spíš desetitisíce článků. A jsem s tímto zaměstnáním maximálně spokojen, zejména proto, že se jedná o zaměstnání svobodné.

Přesto můj životní sen v mládí byl trochu jiný. Vždy jsem toužil být profesionálním fotbalistou, nejraději českým reprezentantem. Kdysi jsem pro to dělal maximum, ale asi jsem na to opravdu neměl. Ale zázraky se přece dějí. Můj sen se splnil nedávno v mých již třiapadesáti letech. Ne nestal jsem se žádným reprezentantem. Ale v reprezentačním dresu České republiky jsem přece jen nastoupil. Bylo to na mezinárodním fotbalovém turnaji psychicky postižených v německém Mnichově. Samozřejmě, že jsem nereprezentoval Českou republiku, ale jen výběr bohnických pacientů a zaměstnanců. Přesto to byl pro mě nezapomenutelný zážitek. Vůbec poprvé v životě jsem si zahrál proti zahraničním hráčům, a to hned z několika zemí.

Ve svém věku jsem samozřejmě žádnou díru do světa neudělal. Na mnohem mladší protihráče jsem nestačil především rychlostně. Ale alespoň jsem se snažil bojovat a co nejvíce toho oběhat. Běhavost je asi mou největší předností, nejspíš také jedinou. Fyzicky jsem se cítil dobře a myslím, že těch deset odehraných zápasů bych zvládl klidně bez střídání. Bylo ale třeba, aby si zahráli všichni účastníci bohnického výběru, zvláště když někteří určitě předvedli lepší výkon než já. Zahraniční turnaj byl pro mě takovým zážitkem, že jsem moc toužil po jeho skončení si nechat reprezentační dres, ve kterém jsem hrál poprvé v životě. Žel to nebylo možné. Ale přece jen jsem si v něm zahrál.

Životní sen se mi tři roky po padesátce přece jen splnil. A pak že se zázraky nedějí....

Luboš Hora-Kladno
Luboš Hora

Luboš Hora

Poslední články autora

Má zranění ze sportu 472x, 21.7.2016
Moje typy psychoterapie 649x, 21.7.2016
Seriál o fobiích I 349x, 7.3.2017
Nejsem somaticky nemocný 331x, 9.3.2017
Seriál o fobiích III. 210x, 21.3.2017
V Peer Klubu je mi dobře 211x, 19.4.2017
Jarní příroda je Chrám 175x, 19.4.2017
Tolstoj nebo Gorkij? 167x, 19.4.2017
Kouření z jiného pohledu 134x, 11.7.2017
Musím vydržet 114x, 11.7.2017
Nedostatek pohybu je hrob 65x, 27.7.2017
Mám strach o maminku 67x, 27.7.2017
Z deprese do deprese 47x, 2.8.2017
Zubní protézy 102x, 2.8.2017
Znovu naražená žebra 81x, 5.9.2017

    Přidat komentář...

    Naši partneři:

    Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

    Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2017 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |