Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Špunty do uší jsou malý zázrak

12. 1. 2018

S kamarády, kteří se také potýkají s duševním onemocněním občas probíráme strasti veřejné dopravy. Někomu vadí sdílené zorné pole, to, že není kam s očima, někomu věčně a logicky naštvaný dav. Každý má své preference, co se týče druhu dopravy, někdo nesnáší metro, někdo zas nesnáší autobusy nebo tramvaje. Mně osobně nejméně vadí metro, protože mi vadí všechny druhy dopravy a metro je nejrychlejší. Nejhorší jsou pro mě asi autobusy nadskakující po patchworku pražských silnic. Nejen, že se v nich špatně píše deník, ale je tam i největší hluk, zdaleka nejhlasitější pípání dveří ze všech dopravních prostředků a řev motoru, k čemuž se často přidá řev dětí nebo pubertální mládeže.

Když jsem si na zmíněné záležitosti stěžovala jednomu kamarádovi, dobře to znal a říkal, že se tomu brání pomocí špuntů v uších. Hned den na to už jsem s nimi jezdila po Praze a říkala si, jaký zázrak, jaký zázrak. Bylo zrovna parné léto a podivuhodně, jakmile polevil hluk, mi zároveň přestalo v autobuse být takové vedro. Když totiž špunty odstranily stres z cestování, člověk přestal mít pocit, že je to vedro k nesnesení a s překvapením zjistil, že je tam vlastně celou dobu docela chládek. Nechtělo se mi ani špunty vyndávat, když jsem vystoupila, byl to velmi příjemný a nový pocit, slyšet v Praze ticho takřka chrámové.

V následujících dnech testování špuntů jsem si všimla i jednoho jejich zajímavého vedlejšího efektu a to, že zbavují sociální fobie. Člověk se cítí víc sám sebou a vlastně i více sám, třeba i v davu. Když jsem jednou takhle čekala na noční tramvaj, pustil se do mě jakýsi opilec a zval mě hlasitě na pivo. Možná tím, že mi jeho řev špunty tlumily, nepůsobil tak naléhavě a bála jsem se ho asi jako psa za plotem. Nebyl pak problém ho rázně odmítnout. A to byla chvíle, kdy mi špunty nejspíš zachránily život.

Kateřina Málková

Kateřina Málková

Když v pubertě nosila tričko s nápisem Crazy girl, nevěděla, jak doslovně ji to jednou bude vyjadřovat. Pro ni to znamenalo divokost, živelnost a radostnost, kterou se v té době pyšnila. V sedmnácti letech sestoupila do pekel. Začalo to osudným zjištěním, že strach ze strachu způsobuje strach. To způsobilo depresi. Jako odpočinek od deprese přišla mánie a nakonec vše vyvrcholilo psychózou. Od té doby trpělivě leze z propasti. Nálepky, kterými ji lze v současné době popsat, jsou „učitelka jazyků,“ „literátka,“ nebo „intelektuálka“ zároveň však „invalidní důchodce.“ Ona sama se identifikuje s vlkodlakem.

Poslední články autora

Jaké štěstí mít obrnu! 769x, 23.10.2015
Lež má krátké nohy 821x, 17.12.2015
Přátelství bláznů 610x, 25.4.2016
Antidepresiva 698x, 28.3.2016
Variace na téma strachu 664x, 29.2.2016
Pavor nocturnus 800x, 25.1.2016
U rodičů 709x, 28.12.2015
Mám rosolovitou náladu 694x, 26.10.2015
Smrt 970x, 31.8.2015
Závist 873x, 29.6.2015
Tváře 942x, 18.5.2015
Přirozenost 1093x, 6.4.2015
Padesát odstínů šedi 655x, 14.9.2016
Seriál o úzkosti I. 545x, 9.10.2016
Za okny zuří Halloween 512x, 3.11.2016
Nový byt po paní Novotné 815x, 28.12.2016
Úzkost jako znamení 415x, 27.3.2017
Nenápadná změna času 337x, 29.3.2017
Co s Aprílem? 376x, 4.4.2017
Kam až sahá svépomoc 355x, 9.8.2017
Věčná bitva velkoměsta 231x, 30.10.2017
Doby mého peerství 80x, 5.2.2018

    Přidat komentář...

    Naši partneři:

    HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

    Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2018 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |