Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Seriál o fobiích III.

21. 3. 2017

Moje „cesta smrti“

Jeden z mých nejhorších fobických zážitků se udál již před mnoha lety. Rok této pro mě jen těžko zapomenutelné události žel nevím přesně. Ale vzhledem k tomu, že tehdy jsem se ještě nechodil léčit do pobočky Psychiatrické nemocnice Kosmonosy v Sadské, kam jinak chodím již více než 10 let, odhaduji tuto dobu na období minimálně před 15 lety. Tehdy jsem se nechával vždy hospitalizovat v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích. Byl jsem opětovně v těžkých fobických stavech. To jsem ještě neměl svůj dnešní byt a doslova jsem se skrýval v bytě u rodičů. V noci jsem budˇ nespal vůbec, nebo jen usínal na chvilky, naplněné extrémně děsivými sny. A jak je u mých fobií typické, když se mi ani na chvilku nepodařilo usnout, trpěl jsem nepředstavitelně silnými úzkostmi. Ne, nebyla v tom žádná paranoia, fobie neprovázely žádné zrakové ani sluchové halucinace a byl jsem zcela při smyslech.

Ale ty fobie byly tak silné a nepříjemné jako žádná fyzická bolest, kterou jsem kdy poznal. Rovnání čtyřnásobné fraktury hlezna za plného vědomí bolelo strašně. Musely mě při něm držet tři sestřičky a málem neudržely. Ale přesto bych si raději nechal znovu rovnat totálně polámaný kotník, než znovu prožíval to, k čemu jsem se tenkrát odhodlal. Já se totiž tehdy odhodlal sám a vlakem cestovat do léčebny v Horních Beřkovicích. Vzdálenost to není tak hrozná, nějakých 45 kilometrů, na kole jsem ji jezdil v pohodě za necelé dvě hodiny, ale nejhorší bylo, že se při cestě vlakem z Kladna do Beřkovic musí dvakrát přestupovat.

Na cestu jsem se vydal pozdě odpoledne. Už jen na to, abych vyšel z bytu a šel pěšky na vlakové nádraží, jsem si musel sáhnout na dno sil. Fobie z lidí, které jsem při cestě potkával byly hrozné. Uhýbal jsem pohledem, díval se úmyslně do země a se zaťatými zuby postupoval k nádraží. Ještě horší bylo si koupit jízdenku. Dodnes nevím, co jsem u pokladny zamumlal, ale naštěstí to bylo správně. Vlak Kladno-Kralupy nad Vltavou nejezdí příliš zaplněný. Zalezl jsem si do nejzazšího koutečku, jaký jen bylo možno ve vagonu najít, a strnule jsem se po celou cestu díval z okna ven. Strašně jsem se bál pohlédnout na nějakého spolucestujícího a hlavně pak jemu do očí. Připadal jsem si jako zločinec, který provedl něco zlého. Kupodivu i přes to, když mi bylo zcela logicky jasné, že jsem nikomu nic neudělal, ani nemohl, když jsem po několik dnů vůbec neopustil byt rodičů.

V Kralupech jsem doslova vylétl z vlaku, zjistil si odjezd spoje do Vraňan a rychle spěchal mimo nádražní budovu, která je na velikém kralupském nádraží stále plná. Našel jsem si odlehlé místo nedaleko nádraží, kde téměř nikdo neprocházel, a tam v hrozných úzkostech vyčkával odjezd mého spoje do Vraňan. Každá minuta toho čekání se zdála být hodinou. Cesta vlakem z Kralup do Vraňan má jednu výhodu - jsou to pouhé čtyři stanice. Když jsem do vlaku nastoupil, brzy jsem zjistil, že žádné kupé není úplně volné. Mám si k někomu přisednout? To ani omylem! Mám zůstat stát na chodbičce? Ale i tady postávají další cestující. Co tedy dělat? Našel jsem pro sebe jediné řešení. Prostě jsem se zamknul na WC. Naštěstí se tam nikdo nechtěl dostat. To bych tam snad omdlel. Ve Vraňanech jsem znovu vylétl z vlaku. A dál? Do Beřkovic je to jedna stanice. Zdálo by se, že teď už pouhá maličkost. Ale vlakem jsem už necestoval. Prostě to nešlo. Tu jednu stanici jsem došel pěšky. Ale ne po okresní silnici, šel jsem přímo po trati. Konečně jsem byl u cíle. Na příjmu jsem byl v takovém stavu, že jsem téměř nemohl ani mluvit. Lékařům však stačil můj děs v očích. Ani se mnoho nevyptávali, nechtěli žádné doporučení k hospitalizaci a hned mě přijali.

Tato cesta z Kladna do Horních Beřkovic je jedním z nejhorších psychiatrických zážitků celého mého života. O něco později, kdy už jsem se dal do pořádku, jsem si ji sám pro sebe nazval „cestou smrti“. Fobií jsem prodělal od té doby ještě řadu. Na svou další „cestu smrti“ jsem se už ale nikdy neodvážil. A až přijdou další fobie? Jedno vím jistě. Zavřu se ve svém bytě, nikomu neotevřu, nebudu brát telefony, nebudu číst sms, ani maily.

Text: Luboš Hora-Kladno
Luboš Hora

Luboš Hora

Poslední články autora

Má zranění ze sportu 472x, 21.7.2016
Moje typy psychoterapie 649x, 21.7.2016
Seriál o fobiích I 349x, 7.3.2017
Nejsem somaticky nemocný 331x, 9.3.2017
V Peer Klubu je mi dobře 211x, 19.4.2017
Jarní příroda je Chrám 175x, 19.4.2017
Tolstoj nebo Gorkij? 167x, 19.4.2017
Kouření z jiného pohledu 134x, 11.7.2017
Musím vydržet 114x, 11.7.2017
Nedostatek pohybu je hrob 65x, 27.7.2017
Mám strach o maminku 67x, 27.7.2017
Z deprese do deprese 47x, 2.8.2017
Zubní protézy 102x, 2.8.2017
Znovu naražená žebra 81x, 5.9.2017

    Přidat komentář...

    Naši partneři:

    Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

    Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2017 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |