Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Seriál o úzkosti, díl 7.

Jonathan Swift v eseji Skromný návrh řeší problém chudoby v Dublinu 17. století. Navrhuje, aby chudí lidé, kteří nedokážou uživit své děti tyto prodávali bohatým jako vzácnou pochoutku. Tím by nejen získali peníze, ale také by déle nebylo třeba živit hladové krky.


„Kdyby bylo v našem městě třeba tisíc rodin, které by byly stálými zákazníky na maso nemluvňat, kromě ostatních, které by si ho možná popřály na trachtacích, zejména svatbách a křtinách, počítám, že by Dublin spotřeboval ročně dvacet tisíc mrtvolek, a ostatek království (kde se bude patrně prodávat poněkud levněji) zbývajících osmdesát tisíc.“


Johnatan Swift

celý článek

Horké letní dny a univerzální přínos ledu

Pokračování seriálu o svépomocných technikách, který teprve nyní došel pojmenování

Venku je letos v létě v průměru třicet stupňů ve stínu a zaznamenala jsem i den, kdy teploměr na mém balkóně ukazoval čtyřicet. Ten den se nedalo ani kouřit, leda snad ledový tabák, který na rozdíl od ledové kávy a ledového salátu neexistuje. Udělalo se mi velmi špatně a domnívala jsem se, že umírám na nějakou strašlivou střevní nemoc. Úplně mi hořelo břicho a bála jsem se, že budu kvůli tomu muset v brzké době na tu všemi obávanou kolonoskopii. Nakonec mi ale svitlo, že je-li něco příliš horké, pomůže to chladit, a že ledování nejspíš bude mít širší uplatnění než jen na bolavé zuby a oteklé nohy. Dala jsem si balíček ledu na pět minut na břicho a dosáhla neuvěřitelného výsledku – střevní problém zmizel a hop a zdravý mraveneček zase skáče z postele. Člověk někdy ani neví, že se řešení nachází nedaleko v mrazáku. Pojmenovala jsem si pro sebe taková do očí bijící a člověku dlouhá léta nedocházející řešení sloganem automobilky Škoda „Simply clever.“

celý článek

Kam až sahá svépomoc

Je otázkou zda bezmezná důvěra v lékaře není vlastně pověrou. Dnešní doba na mě dělá dojem, že jsme masově uvěřili ve spásu ze strany medicíny a to se stalo takovým moderním „opiem lidstva,“ což jsou slova, kterými Karel Marx označoval náboženství. Mít důvěru ve svého lékaře je, jak jsem slyšela, velmi žádoucí, ale osobně si myslím, že je také žádoucí mít k němu zdravou nedůvěru. Mám velmi dobrou psychiatričku, která mě respektuje jako člověka a pomohla mi vybrat vhodná antidepresiva, zlom mého života. Kdybych si o ně ale sama neřekla, nikdy by ten krok neudělala, opírajíc se o znalost mé diagnózy (trpěla jsem dříve manickými stavy).

celý článek

Co znamená být normální?

Celý svůj nemocný život tíhnu k tomu, abych se vyrovnala něčemu, co nazýváme normalitou – chováním, sebevědomím, životním naplněním - ale kde jsem to vzala? Když se tak pozoruji, jak se lačně přibližuji normalitě, všímám si, že se střežím být jakkoli nápadná, což zahrnuje i způsob jakým sedím v metru nebo v tramvaji. Když se například příliš hrbím nebo příliš polehávám, či se všelijak jinak kroutím, hned si na mne v duchu ukazují pomyslné prsty těch ostatních. Zároveň se velmi děsím smíchu svých spoluobčanů, který se k mé nenormalitě vždy dokáže trefně vztáhnout. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, celý svět, hlavně puberťáci, se směje mé úzkosti. Přišlo vám na ní někdy něco veselého?

celý článek

Úskalí vykládání z karet

Dnes jsem si naposledy vykládala z karet. Věštila jsem si, co si o mně myslí kočka a vyšla mi smrt. Navíc je dnes třináctého a ta kočka je černá. Je sice mnoho scénářů, jak to ta kočka nebo ty karty mohly myslet, ale můj šílený mozek je gurmán a vždy si labužnicky vybere tu nejhorší. Takže tady teď sedím v pokojíčku a trnu,v přestávkách mezi trnutím se rozhlížím, nezjevuje-li se někde srpek kosy. Píšu v rychlosti tento článek, abych se alespoň stihla dostat mezi nominované na Darwinovu cenu za nejlepší smrt. Samozřejmě mi hned naskakují další a další pověry související s kartami, smrtí a kočkami. Slyšela jsem kdysi, že si jedna paní nechala předpovědět datum smrti, celý život se pak třásla, a když ten den přišel, skočila z okna. O kočkách jsem zase slyšela, že mají jakýsi šestý smysl a telepatické schopnosti a tudíž jsem teď přesvědčená, že kočka dobře ví, co mě čeká a je to stejně nevyvratitelné jako Bůh. Kromě toho mám další argument potvrzující pravdivost tvrzení o šestém smyslu koček, kromě jedna paní povídala, a to je koččino radostné mňoukání slyšitelné již od vchodových dveří do bytovky, když se vracím domů. Jednou, dle slov mé sestry, dokonce mňoukala nachystaná u dveří, když nikdo nikde, tak se sestra podívala z okna a viděla přijíždět náš červený Roomster se mnou a tátou uvnitř.

celý článek

Zážitky s kostivalovou mastí

Nedávno jsme s kamarádem probírali tělesné potíže spojené s prací na počítači. Poradil mi, jak si mám protahovat ruce, střídat levou a pravou při obsluhování touchpadu a kromě toho se zmínil o kostivalové masti. Říkal: „Nechápu, proč lidé používají na bolesti svalů a šlach ibalginovou mast, když kostival zároveň uleví od bolesti a zároveň léčí.“ Po cestě domů jsem se tedy hned stavila v lékárně a za sedmdesát korun si ji koupila. Skončila zapomenutá v lékárničce, ale ne nadlouho. Jednou večer mě od úzkosti strašně bolely záda a hlavou mi probleskla myšlenka, že kdosi mluvil o jakési masti, která zároveň uleví od bolesti a zároveň léčí.

celý článek

Co s Aprílem?

Je zodpovědností každého člověka naplno prožít svůj život a málokdo se dokáže přes tento požadavek přenést. Například prvního dubna se zdá být svatou povinností každého vyvést někoho aprílem, případně se někomu chytit na lep, jinak si může se smutkem říct, že promarnil den. Zvláště pro nás blázny je imperativ aprílu obzvlášť palčivý, zejména proto, že v Americe se mu říká „fools‘ day,“ den bláznů. Sáhněme si tedy každý do svědomí, kolikrát jsme letos na Apríla někoho napálili?! Nepromarnili jsme svou příležitost? Vždyť stačilo jenom říct například v cukrárně „dal bych si špičku a kávu s mlékem“ a pak se obrátit na servírku nesoucí občerstvení se slovem „apríl“ a odebrat se bez placení pryč. Nebo se s někým nekonečné hodiny loučit, kdy pozdravy na rozloučenou střídají slova „apríl,“ člověk nemusí být ani obzvlášť vynalézavý.

celý článek

Nenápadná změna času

Z nějakého důvodu se mění oficiální čas v noci, když o tom nevíme a to v nás často vyvolá nezasloužené stavy zmatenosti. Ještě docela dobře jsou na tom lidé, kteří měli šanci zjistit, že se čas mění třeba díky zprávám v televizi, ale i přesto se ráno vzbudí a neví, která bije. Strašidelné je, že na mobilu se čas změní sám od sebe, jakoby zákeřně, aby si toho nikdo nevšiml. Kdyby se takto změnil na všech hodinách a nikdo nešířil v televizních novinách poplašnou zprávu, že se čas mění, třeba bychom byli v klidu.

celý článek

Úzkost jako znamení

To, že máte viditelnou úzkost o vás v různých situacích něco sděluje. Mít například úzkost v momentě, kdy se prověřuje vaše pravdivost, vás samo o sobě usvědčí ze lži. Člověk se strachem ze strachu se pak často dostává do situací, kdy sice mluví pravdu, ale ani sám sobě to nevěří. Nebo například jde člověk se strachem ze strachu nakupovat do supermarketu. Nejistá chůze, nesoustředěnost a tudíž roztržité pobíhání, vystrašené rozhlížení se, to vše upozorní ostrahu, že je zloděj v domě.

celý článek

Seriál o úzkosti, díl 5. - Rozličné problémy komunikace v úzkosti

Je těžké si nevyvolat strach ze strachu během komunikace s lidmi, když dopředu víte, jak velký to bude mít vliv na její neúspěch. Rádi byste třeba, aby komunikace byla uvolněná. Jednak to dělá všeobecně dobrý dojem, jednak to značí dobrý stav přátelství. Naopak úzkost v kontaktu s tou kterou osobou znamená dle časopisu Žena a život tu nejhorší možnou variantu vztahu. Z toho vyplývá, že pokud chci mít někoho za přítele, rozhodně s ním nesmím cítit úzkost a z toho zase vyplývá, že ji zajisté cítit budu, jelikož tyje z tohoto zákazu. Takže pak vlastně cítím úzkost v kontaktu s kýmkoli a z toho plyne, že ve skutečnosti, dle časopisu Žena a život, nemám žádné skutečné přátele. Navíc si občas myslívám, že bych se raději měla umístit do karantény, neboť úzkost je silně nakažlivá a dokáže pokazit leckterý jinak slibný večírek. Takto jsem se proobávala minulým Silvestrem. Obyčejně bývám docela vtipný člověk, ale představte si tu nemožnost sdělovat vtip a zároveň při tom cítit úzkost. Jeho účinek je pak právě opačný v několika variantách. Buďto zůstane nepochopen, protože vaše tělo nesignalizuje, že se o vtip jedná, nebo sice pochopen je, ale s omezeným dosahem, daleko menším než byl zamýšlen, a tudíž působí zklamání, anebo je úplně trapný a tudíž je dobrá společenská pozice, kterou měl mít za následek, naprosto opačného druhu.

celý článek

Seriál o úzkosti, díl čtvrtý, Krása

Samozřejmě že bylo stresující jít si prohlížet krásné krápníkové jeskyně, o kterých vím, že je miluji, a že se mi obvykle líbívají. Někdo je třeba rád, že se stále shledává s věcmi, které má rád, pro mě je to ale celkem náročné. Čím milovanější objekt, tím větší úzkost. Je to tím, že si vždy přeji, aby se opakoval zážitek, který způsobil, že tu kterou věc miluji, a to mi slouží jako příslovečná vysoká laťka. Pak už je snadné začít se bát, že dostanu strach, který veškeré mé snahy užít si milované místo zhatí. Strach spolehlivě zapudí veškerou radost, lásku, potěšení.

celý článek

Seriál o úzkosti, díl třetí, Typy úzkosti

Každá úzkost, kterou prožívám je nějak zaběhaná, chová se typicky a stále stejně. Někdy vznikne nový druh, ale i ten se posléze jen donekonečna opakuje. Základní těsto je strach ze strachu a z něj proti své vůli již dvacet let tvořím koláče různých tvarů a příchutí. Podstatou strachu ze strachu je železná logika, s kterou nelze než souhlasit. To je trochu problém, protože jej nelze vyřadit z fungování mysli jako blud. Ta logika je, že strach ze strachu způsobí strach. Při strachu člověk obvykle reaguje snahou vyhnout se obávané situaci. Tak této situaci se skutečně nemůžete vyhnout. To má své výhody – například že výsledkem vašeho strachu není, že se zavřete doma protože se bojíte otevřených prostranství, nebo že nebudete chodit do sklepa, protože tam jsou pavouci. Brzy totiž zjistíte, že strach, z kterého máte strach je s vámi všude, takže nemá smysl kamkoliv zdrhat. Nicméně jsem později zjistila, že lze před strachem utíkat uvnitř sebe, podobně jako by to byl medvěd. Má to jediný háček: pokud utíkáte, medvěd vás honí a vždy neomylně dohoní. Jediné, co na něj zabírá, je zůstat stát. To je ale docela těžké udělat, protože vás instinkty nutí vzít nohy na ramena. Naučila jsem se to dělat až pomocí meditace, ale i to má samozřejmě své limity. Je to přece jen práce navíc, vyžaduje to docela intenzivní soustředění a pokud si chcete skutečně jen odpočinout, nelze tuto metodu použít. Dalším limitem jsou složité mezilidské situace, kdy potřebujete pohotově reagovat, a kdy se neustále mění podmínky a přichází nové a nové strachy. Zatím se mi úplně nepovedlo aplikovat meditaci na komunikaci, ale věřím, že to je možné a pracuji na tom.

celý článek

Seriál o úzkosti, díl druhý – V tichosti večera

Je večer a rozhodla jsem se číst. Hned, co se začtu, všímám si, že čtu o dost rychleji než jindy. Mám z toho radost, a proto hned dostávám strach, že si tu novou schopnost úzkostí zničím. Jak tak pozoruji svou rychlost čtení, přestávám se soustředit na jeho obsah, čímž se mi samozřejmě potvrzuje má obava. Do toho si začínám uvědomovat to techno, které přichází skrz zeď od našich bujných sousedů. Techno mám docela ráda, ale čte se při něm opravdu ztuha. Má duše to nicméně kvituje, protože okamžitě ucítí příležitost zbavit se pocitů viny za čtení zkažené úzkostí a ráda učiní ze sousedů obětní beránky.

celý článek

Nový byt po paní Novotné

Včera se nám konečně otevřely tajemné prostory bytu pod námi. Dlouho jsme z nich slýchávali nadávat pověstnou paní Novotnou a pokorně přijímali bušení do topení či se svíjeli na dně našich svědomí když proklínala ty „kurvy zezhora.“ Bojím se, že naše vztahy ani teď nejsou dobré, přecejen jsme ji dvakrát vytopili a to pro ni při její osamocenosti a pustotě byly dvě temné události století. Mockrát jsme se snažili naše hříchy napravit, ale nechtěla, abychom jí vymalovali, chtěla si svobodně nadávat světu. Nyní nám její byt patří. Není to proto, že by nám ho v pohnutí mysli odkázala, protože o vytopený byt nemůže stát nikdo, ani její vzdálená rodina, ale vcelku z jiných, praktických důvodů. V naší rozvětvené rodině čtyř sourozenců se rodiče snaží zajistit nás, aby jednou také mohli pokojně odejít ze světa. Ještě nemá byt bratr a tady žijou samí staří lidé. Je to krásné, jak se zde rozrůstá rodinné zázemí.

celý článek

Relaxace padesátkrát a stále poprvé

Nikdy mi zvlášť nešly takové ty řízené relaxace, kdy musíte plnit nějaké pokyny, abyste se uvolnili. Vždycky se strašně vystresuju, že se mi ten který pokyn nepovede splnit. Ale nevzdávám to, protože opravdu toužím se uvolnit, už jsem se neuvolnila několik let. Můj hlavní problém je, že kdykoli cítím, že se začínám uvolňovat, všimnu si toho a dojde mi ta zásadní věc, že když budu mít strach, uvolnění skončí – takový koloběh. Přesto si říkám - třeba to jednou vyjde. Pouštím si „meditaci s regresí“ jakési paní s přezdívkou Shiva.

celý článek

Víte, že kočka umí dávat masáž srdce?

Recept je následující: vezmete kočku, přiložíte ji na hruď a necháte ji deset minut příst. Její vrnění pak působí jako jemná masáž bolavého srdce. Když provádíte tuto terapii, cítíte, jak všechna bolest postupně odchází do kočky. Je to podobné jako s živočišným uhlím, které natáhne všechny nečistoty z žaludku. Má kočka je také černá, tak je živočišnému uhlí obzvlášť podobná. Po její masáži se teď cítím jako by mi právě vyvrtali zubní kaz, taková úleva!

celý článek

Péřový polštář moderní civilizace

Pojďme se pro jednou místo nadávání na hluk ve městech, strasti veřejné dopravy, turisty a jinou lidskou havěť, smog a stres rozplývat nad moderní civilizací. Tak kupříkladu sedět doma, jaká je to krása! Venku zuří zima, pouštím topení na pětku, ani nemusím vstát z křesla. Zatím je mi ještě fakt velká zima, tak si pouštím i elektrickou dečku a rozkládám se na ni. Do toho piju kafe, které jsem si uvařila ve varné konvici, kafe, které někdo natrhal, opražil a bůhví co s ním udělal, aby bylo rozpustné, nacpal do sklenice, odeslal do obchodu a nechal mě si ho koupit za peníze, které mi dal stát v rámci invalidního důchodu. Pak tady mám počítač, úžasné stvoření. Nejdřív na něm napíšu tenhle vševědoucí text a pak, úderem blesku, se mi stáhne film, na který budu v klídku a pohodičce čučet. Když si při tom všem budu potřebovat odskočit, nemusím hnát do lesa, jak to bývávalo, ale vše potřebné mám po ruce. A sprcha, bože sprcha! V podstatě, kdyby se člověk zásobil, nemusí opustit byt několik měsíců. Navíc si lze nechat doručovat potravu, takže možná i déle.

celý článek

Kočičí život mi způsobuje pocity viny

Ke kočce jsem přišla jako slepá k houslím. Sousedka v bytovce, kde bydlím, nechala svou kočku zabřeznout a ta jí porodila pět koťátek jednou v noci na polštář. Když nám také nabídla jedno z koťat, má spolubydlící žadonila, abychom si ho vzali. To se setkalo s mým životním nastavením na všechno říci ano, vycházejícím z filmu Yes Man. Navíc jsem se zrovna vrátila z meditačního víkendu a měla nadpřirozené schopnosti. „Ty mi pomůžou tu kočku zvládnout,“ říkala jsem si. A tak jsme si vzali černé želvovinové kotě, poslední které zbylo z celé soupravy. Nebylo moc hezké, vypadalo jako Černý Petr z jedněch dětských karet. Dala jsem mu jméno Čarokrásná, podle kočky z filmu Spalovač mrtvol. Jméno měla tedy sice ode mě, ale oficiálně patřila mé spolubydlící. Když se po roce odstěhovala, připustili jsme, že kočky se vážou spíše na místo než na lidi a tak jsme si ji s Ondrou nechali. Kočka si na Ondru navíc velmi zvykla. Když se i ten po roce odstěhoval, odmítl si ji vzít s sebou, prý ji v novém bytě nemůže mít. Tím pádem kočka zbyla na mě. Je to ironie osudu, když vezmeme v potaz, že jsem kočku chtěla nejméně ze všech a vůbec nemám vztah ke zvířatům. Nedokážu si s kočkou povídat, připadá mi nepřirozené, že neodpovídá a znervózňuje mě to. Nebaví mě si s kočkou hrát. Nemám pochopení pro její svět a tudíž nepřicházím s žádnými nápady, čím jí pobavit. Na rozdíl od většiny lidí mě ani nebaví si ji hladit.

celý článek

O nutnosti nicnedělání

Přes den někdy odpočívám tak, že si lehnu buď do postele nebo na gauč, zavřu oči a přemýšlím. Velmi mě vytáčí, když se mě rodinní příslušníci opakovaně táží, jestli jdu spát. Tak teď ležím a přemýšlím nad tím, co mě na tom tak vytáčí. Nejsilněji obsažen je v tom odpor vůči prázdnotě, která se ode mě očekává, a co hůř, jejíž obětí je takzvaný normální svět, který předpokládá, že ustanu-li v činnosti, okamžitě mi vypne mozek a usnu. Je mi nanic z představy, že spousta lidí takto prožije celý svůj život. Činnost – spánek, činnost – spánek. Žádný čas na duši. Ale není to tak úplně jejich vina. Západní civilizace je takto postavená. Stále zdůrazňuji, že by nás měli odmalička vést k meditaci, jako se to děje v Tibetu. Zejména proto, že dostáváme přísun stále většího množství informací, které je též potřeba zpracovávat, nebo se nám ucpe mozek, podobně jako se můžou ucpat střeva. Mozek pak nebude schopný žádnou další informaci strávit a tím pádem si nebudeme nic pamatovat. Měli by nás vést k tomu, že informace je také třeba vylučovat, nemyslím nutně něco psát – tam je vylučovací paralela celkem ostudná - ale věnovat jim trochu pozornosti (přežvýkat) a pustit je neškodné do nevědomí. Pokud polykáme informace celé, můžeme si nevědomí zanést různými zrůdami, které nás pak z něj budou pravidelně chodit strašit.

celý článek

Za okny zuří Halloween

Sedím ve svém křesle a poslouchám z kuchyně se linout Markův a Lídin hovor nad slavnostní večeří. Dnes je asi Halloween, protože Marek říká: „Potkal jsem asi deset klaunů a nechtěli mě za tebou pustit.“ Představuji si jak se jejich rudé nosy kupí před naším domem a zlověstně září ve tmě ve světle uplynulých událostí. Závidím Markovi tu hrůzu. Ještě jsem nezažila plně rozvitý Halloween a moc bych ráda.

celý článek

Seriál o úzkosti I.

Seriál o úzkosti, díl první, Stopař

Dnes jsem se dostala do kulišácké situace. Sestra, která nás s druhou sestrou vezla z výletu domů, po cestě nabrala stopaře. To mi připadalo jako dobrý nápad do okamžiku, než nás s ním vyložila v Praze a ukázalo se, že s námi má stejnou cestu až na Můstek. Tato situace mě postavila před komplexní psychologický problém. Neměla jsem zrovna nejlepší náladu, protože jsem dvě stě kilometrů pracovala na pokud možno veselé konverzaci se sestrami (za přihlížení stopaře) a moc mi to, dle mého názoru, nešlo. Nicméně to mohlo působit autenticky a vypovídat o mě, že jsem upovídaná, veselá mladá žena. To mě samozřejmě postavilo před nutnost zůstat konzistentní a vykazovat stejnou povahu i poté, co jsme se s Martinou rozloučily a já, Lída a stopař pokračovali v osamění na metro. Myslím, že to byl pro stopaře šok a nemohl rozumět tomu kontrastu, protože pak už jsem řekla jenom pár suchých slov.

celý článek

Padesát odstínů šedi

Chodím po světě a okatě manipuluji Padesáti odstíny šedi, knihou, o které se veřejně ví, že je plná sadomasochistického sexu. Těžko mi asi někdo uvěří, že provokuji pouze nevědomě. Když jsem si ji minulý týden půjčila v knihovně, šla jsem s ní pak nakupovat do sousedního Tesca. Bůhví jak se pak ocitla na kontrolní váze samoobslužné pokladny, takže mi neseděla váha nákupu. To nutně přivolalo sličného mladého asistenta, který ji něžně uchopil a zvedl a dal všechno do pořádku. Mé takřka blonďaté vystoupení ho celkem rozesmálo. Dnes jsem si zase Padesát odstínů šedi položila na sedačku proti sobě v metru. Pak si na ni jakýsi pán kolem padesátky sedl. Když ji vytáhl zpod svého zadku a zjistil s čím má tu čest, také ho to velmi pobavilo.

celý článek

STUDIE ÚZKOSTI – KRESBA TUŽKOU

Přišel čas psát o úzkosti, která už okousala všechnu realitu na kost a nezbylo o čem mluvit. Nacházíme se na druhé straně reality, takzvaném rubu. Od říše za zrcadlem se liší tím, že v ní není život ale smrt. Denně tam umírají miliony pocitů a spoutaná inspirace Prométheovsky trpí. Každý zažehnutý život umírá, jako umírají hvězdy. Hledím do prázdného vesmíru v zoufalé touze po plnosti, světle a tvoření. S úzkostí sdílím její hlad po všem dobrém, ale sklízí ona. Je rychlejší než světlo a stejně nemožná. Jako když se v odrazu okna autobusu sbíhá cesta dopředu a cesta zpět, sbíhá se strach ze strachu a stahuje mě do hlubin neexistence. Mezi mnou a realitou je obrovská hroší kůže. Úzkost mi přivírá oči, takže vidím svět jen z půlky. Celý život bádám nad jediným prožitkem úzkosti, opakujícím se a věčným. Železná logika strachu ze strachu je pevnější než fyzikální skutečnost.

celý článek

Přátelství bláznů

Ve vedlejším pokoji Markéta roní slzy. Před chvíli stála u vařiče a vařila fazole. Chvíli jsem myslela, že pláče z cibule, ale to jsem se jen snažila oklamat sama sebe, že jsem ji nerozplakala já. V delším horizontu času je takové jedno zaplakání jenom zazněním zvonků v symfonii života, říkám si a přemýšlím o tom, co Sára v Americe, jestli ji opravdu Ondra opustí, jak slibuje Markéta a ona pak skočí z mrakodrapu jímá mě děs. To pak Markéta neztratí kamarádku jenom pomyslně, kvůli čemuž teď brečí. A to jsem se jenom zeptala jestli neví, kolik by mohlo teď být hodin v Santa Cruz.
Z vedlejšího pokoje sem proniká smrkání.

celý článek

Antidepresiva

Již tři týdny beru antidepresiva, ale pro samou depresi jsem se o nich nějak zapomněla zmínit. Ale teď nastala změna: v pondělí začaly účinkovat. Od té doby se neustále pozoruji a veškeré odlišnosti od normálu přisuzuji právě jim. I ony slavnostně převzaly své čestné místo v klenbě uzavřeného kruhu po pravici Strachu všemohoucího. V pondělí ráno jsem se rozhodla jít do školy jinou cestou. Není to těmi antidepresivy? Nezačínám už mít mánii? Když jsem před domem odbočila místo vlevo vpravo, rozlil se mým nitrem zvláštní extatický pocit. Ano, zajisté mám mánii.

celý článek

Variace na téma strachu

Můj strach mě dnes opět honil. Byl ještě horší než příslovečné určení místa (které mě všude najde, neb umí přesně určit místo, kde jsem). Prokousával se do všech mých vět a lámal má gesta. Nyní přihazuje špalky do ohně, abych zůstala co nejdýl vzhůru, i když už jsou dvě a já mám plán vstát zítra v devět hodin. Nejde mi zrelaxovat nohy.

celý článek

Pavor nocturnus

Je večer a tma mě tlačí ke zdi. Již jsem se stáhla do svého pokojíčku a jsem si vědoma toho, že za chvíli přijde noc, rodiče půjdou pomalu spát a můj strach už nic nezastaví.

celý článek

U rodičů

Dětské hlasy srší z bazénku až za roh na mou zadní zahradu a společenský dýchánek mnou nezvaných hostí je v plném proudu. Role hostitelky mi není vlastní. Prohřešuji se proti společnosti, protože se proti mně prohřešila příroda. Obdarovala mě strachem a touhou utéct od lidí do zadních zahrad mého dvora.

celý článek

Lež má krátké nohy

Co to je nerovnost mezi lidmi? Co to znamená, když je někdo méně než někdo druhý? Znamená to menší životní prostor, omezená práva, pocity ponížení, méněcennosti a nevíru v úspěch svého jednání vedoucí až k zoufalství. Je smutné, že právě to je osud, který čeká duševně nemocného, který se rozhodl udělat krok kupředu a začal se léčit. Po propuštění z léčebny se zdobí diagnózou a často i invalidním důchodem. Invalidní důchod je sice zásadní finančně, ale je bohužel jeden z hlavních tvůrců stigmatu duševně nemocného.

celý článek

Mám rosolovitou náladu

Mé oči jsou rosol, jakoby byly rybí, mé tělo je rosol, můj obličej, můj mozek; artikuluji rosolovitá slova, mé lingvistické superego řve, hrozím rozpuštěním a únikem odpadních vod do Labe když kráčím za tátova doprovodu na vlakové nádraží ve Velkém Zboží. Připadám si jako sněhulák.

celý článek

Jaké štěstí mít obrnu!

Na zastávce metra stojí úplně obyčejná dívka, docela hezky oblečená, jedna z davu. V uších má sluchátka. Možná si zpívá, ale z úst jí vychází děsivý, neartikulovaný skřek jako z pralesa. Člověk si v tu chvíli přeje být hluchý a neslyšet to obludné kvílení. Uklízečku to přinutí vzhlédnout od mopu, kterým se do té chvíle zaobírala, a zírá.

celý článek

Smrt

Již delší dobu mě čas od času napadne, že snad musím být mrtvá. Ne že by to cokoliv vysvětlovalo, ne není to odpověď na mé otázky. Je to existenciální pocit. Své úmrtí datuji do roku 2001. Tenkrát jsem s opravdovou vážností věřila tomu, že jsem mrtvá, když jsem se ocitla na místě, kde všechno a všichni byli bílí a já jsem z tohoto záhrobí volala mámě, že jsem v Bohnicích. Předpokládejme, že bych tenkrát opravdu zemřela a nepamatovala si svoji smrt? Jak bych potom poznala přechod ze života do záhrobních sfér?

celý článek

Závist

Nakonec jsem musela zůstat doma a čas tento den bez chuti přímo hltá. Už cítím večer za rohem a pak zase noc. Tím se tento den ovšem mnoho neliší od těch ostatních.

celý článek

Tváře

Těžko je mi těžko v tom mlčenlivém království tváří mnoha významů když rozumím jim stejně jednoznačně jako slovu "nádraží." Potom líčidla která si nanáší skutečnost se stávají pravdou ačkoli mají charakter těkavé pouštní fatamorgány. S razítkem pravdy jsou zaneseny do mé duše.

celý článek

Přirozenost

Přirozenost je skutečně má metla. Udělala bych nejlépe, kdybych se vskutku naučila lhát a disponovat falešnými úsměvy, pochvalami a jinými prostředky, které účinně vedou k cílům, kterých se snažím dosáhnout.

celý článek
Kateřina Málková

Kateřina Málková

Když v pubertě nosila tričko s nápisem Crazy girl, nevěděla, jak doslovně ji to jednou bude vyjadřovat. Pro ni to znamenalo divokost, živelnost a radostnost, kterou se v té době pyšnila. V sedmnácti letech sestoupila do pekel. Začalo to osudným zjištěním, že strach ze strachu způsobuje strach. To způsobilo depresi. Jako odpočinek od deprese přišla mánie a nakonec vše vyvrcholilo psychózou. Od té doby trpělivě leze z propasti. Nálepky, kterými ji lze v současné době popsat, jsou „učitelka jazyků,“ „literátka,“ nebo „intelektuálka“ zároveň však „invalidní důchodce.“ Ona sama se identifikuje s vlkodlakem.

Doporučit dál:


Invalid Input
Invalid Input
Invalid Input

Naši partneři:

Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2017 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |