Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Jak funguje počasí podle Zdeňka Koška

„V letech 1990 – 1992 jsem se zásluhou osobních problémů dostal do schizoafektivní psychózy, jak můj stav nazvali lékaři. Žil jsem v bludech a fantaziích typu, že řídím celý svět i vesmír a odstraňuji či způsobuji globální problémy lidstva. Svým chováním a jednáním jsem ‚dělal‘ mraky, bouřky, tornáda, lijáky, sněhové bouře, cyklóny, anticyklóny, a to jak v místě bydliště, tak na celém světě.

Jak funguje počasí podle   Zdeňka Koška

Napětí, které ve mně bylo, jsem ventiloval vytvářením obrazců do sešitů, bločků, knih, novin a časopisů barevnými fixami, pastelkami nebo propiskami. Svým konáním jsem nesledoval výtvarno, prostě jsem jen uvolňoval přetlaky,“ říká v knize Jak se dělá počasí Zdeněk Košek, jedna z významných postav českého i světového art brut. Art brut neboli umění v původním či surovém stavu je uměle vytvořená kategorie, do které jsou řazena výtvarná díla lidí, kteří nemají žádné výtvarné vzdělání a kteří často tvoří v nějakém zvláštním psychickém stavu. Pro autory art brut je typické je, že potřeba tvorby a vyjádření je pro ně důležitější než cokoli jiného.

Počasí je vlastně sexuální děj

Na první pohled působí Zdeněk Košek jako zcela obyčejný řadový občan. Zeptáte-li se jej na jeho zájmy, odpoví, že záběr jeho zájmů je široký – od meteorologie, přes astronomii až po malířství. V tu chvíli možná trochu zpozorníte, což je jedině dobře, neboť v dalších několika minutách vás Zdeněk Košek jen tak mimoděk zavalí proudem fascinujících a pro normálního smrtelníka nepochopitelných informací. Například je přesvědčen, že počasí je založeno na střetávání mužského a ženského principu. Všechny děje, které se týkají počasí, jsou dle Koška spojeny se sexem. „Počasí – stejně jako lidi – má jednoduše sex, například bouřky jsou vlastně projevem orgasmu. Všechny přírodní živly jsou živé nemyslící organismy, je jedno zda se jedná o bouřkový mrak, malou cyklónečku nebo obrovský hurikán, všechno jsou to organismy, které se navzájem střetávají a spojují, například teplá fronta a studená fronta jsou protipóly, které vlastně vytvářejí mrak,“ vysvětluje Košek a dodává: „Déšť je možné chápat jako pláč, výron sémě či močení,“ a upozorňuje na další souvislost mezi počasím a člověkem: „Všimněte si, že v meteorologii se dokonce setkáváme s latinskými názvy, které se často objevují i v souvislosti s člověkem: oxygenium, hydrogenium, cumula nimbus genitus… Tyto výrazy se běžně používají, není to nic nového, jenom je to tabu, a ti kteří o tom ví, s tím nechtějí moc zatěžovat normální lidi.“ Vzápětí mě Zděněk Košek upozorňuje na vztah mezi slovy sex a six a vysvětluje, že „naše galaxie má taky šestku, ale obráceně stočenou jako anticyklón“. Tvářím se nechápavě. „Je to takový složitý, “ uklidňuje mě.

Nepochopitelné meteorologické obrazce

Zděněk Košek se o počasí zajímá již čtyřicet let a na meteorologické stanici v Ústí nad Labem, kam v minulosti velmi často docházel, mu přezdívají „srážkolog“ a „bouřkolog“, protože to, co jej nejvíce ze všeho zajímá, jsou deště a bouřky. Počasí hraje důležitou roli i v jeho osobním životě, díky zvláštním obrazcům či mapám, které vytvářel v letech 1980 – 1981 a 1990 – 1992 a na kterých mimo jiné zachycoval právě probíhající děje na obloze, se Košek proslavil. Zajímavý je způsob, jakým byly obrazce vytvářeny, i okolnosti jejich vzniku. „V devadesátém roce došlo v mém životě k určitému citovému zlomu a poté můj mozek začal vnímat souvislosti do 360 stupňů. Začal jsem mít pocit, že záhadně předbíhám čas, že předbíhám dokonce sám sebe, svůj stín. Nevěděl jsem, jestli mám stín vepředu, vzadu, nalevo nebo napravo. Jednoduše jsem vnímal do kruhu, do koule,“ vzpomíná Zdeněk Košek a pokračuje: „Ze všech stran se na mě valila kvanta informací, všechno jsem propočítával, promýšlel a pečlivě zapisoval. Dostal jsem se tak daleko, že jsem byl přesvědčen, že jsem elementární částice a dokážu ovlivňovat počasí. Řekl jsem si, pokud existují elementární části, které mi vůbec nevidíme a mají životnost deset na mínus dvaadvacátou sekundy, tak proč bych já – jako člověk-elementární částice – nemohl například ovlivnit bouřku?“ Během tohoto zvláštního období měl Zdeněk Košek velmi přecitlivělé všechny své smysly. Vnímal vše velmi intenzivně, ale nedokázal rozlišovat mezi pro „normálního“ člověka důležitými a nedůležitými věcmi. To, že venku zpívají ptáci nebo se na východě tvoří mírná oblačnost, byla pro něj stejně důležitá informace, jako že jej svědí koleno, že je půl třetí nebo že má hlad, to vše Košek zaznamenával do svých obrazců. „Nebyly to jen ‚myšlenky‘, záznamy myšlenek, mých znalostí, záznamy toho, že jsem vše spojoval, ale i záznamy zvuků vně okna – hluk aut, hulákání lidí, štěkot psů, mňoukání koček, odpalování dělobuchů a různých municí ‚dobrodruhy’, záznamy foukání větru, nárazy větru do okna, meluzíny, záznamy zvuků v bytovém jádře (…)“ popisuje Košek svou tehdejší situaci v knize Jak se dělá počasí od Jaromíra Typlta, v níž jsou uveřejněny některé pasáže z jeho osobních zápisniků. Do jednoho ze svých sešitů si Košek také poznamenal: „Mám pocit, že to, co jsem měl v hlavě v letech 1990 až leden 1992, mi nyní vystačí až do konce života (…) Dnes se divím, že jsem zvláště ten rok 1991 mohl přežít. Ale vím, že mi to psaní a kreslení obrazců zachránilo život.“ A kde ony originální a nepochopitelné obrazce vznikaly? „Kdekoli, jednoduše jsem si sedl v hospodě, na lavičce v parku, v kuchyni, doma na záchodě nebo v nějaké kavárně a zapisoval jsem,“ vypráví Zdeněk Košek. Při zapisování hrál důležitou roli také Koškův cit pro jazyk, jeho hra se slovy, schopnost vytvářet originální asociační řetězce.

Objevuji slova ve slovech

„Kombinoval jsem a stále kombinuju písmena i slova, hraju si s nimi. Mám právo tvořit, ne? Jednotlivá slova rozebírám, zjišťuju všechny souvislosti. Zajímá mě, jestli je slovo měkké, tvrdé nebo ostré, podle toho přiřazuji k slovům znaménko plus nebo mínus. Baví mě hledat slovo ve slově, například ‚oblouk‘ má v sobě ‚luk‘,“ říká Zdeněk Košek a pokračuje ve vysvětlování a ukazuje mi, že zmíněný vztah mezi slovy oblouk a luk funguje i naopak, luk obsahuje oblouk, luk má totiž tvar oblouku. „Věříte v Boha?“ ptá se mě náhle Zděněk Košek. Než stačím odpovědět, on doplňuje svou otázku: „Věříte v Boha na náboženské nebo vědecké bázi?“ Bezmocně rozhodím rukama, nevím, co říct. „ Jak si to kdo vezme, rozumíte, v astronomii i v teologii se používá vyšší řád, vyšší systém a vis major, to je vyšší moc. Vyšší systém je něco, čemu my nerozumíme. My lidé nemáme ani pravou představu o vzniku vesmíru,“ míní Košek, vzápětí však dodává, že „síla, která vyprovokovala nebo zavinila vznik vesmíru, byla záporného znamínka, což jsou ženy. Takže nejde o Boha-muže, ale pravděpodobně o ženu…“ Aby byla záležitost se Stvořitelem zcela jasná, přidává Košek ještě svou teorii o vzniku slova Bůh. Domnívá se, že Bůh vzniklo z citoslovce pro ránu – „buch“ a poukazuje na „velký třesk“, který byl počátkem vzniku vesmíru. Na otázku, jak na takové souvislosti přichází, odpovídá Košek, že neví, že ho to jednoduše napadá, že jej takové myšlenky stále pronásledují, ale on si musí říkat, že je to náhoda, aby se z toho všeho nezbláznil. Období, kdy Zdeněk Košek tvořil obrazce, kterými se proslavil, vyústilo v hospitalizaci na psychiatrii. Zážitky z této doby Košek také popsal v jednom ze svých sešitů. „Spotřeboval jsem moc a moc energie, vůbec jsem jídlo nepovažoval za důležité. Hubnul jsem. V době ‚vyléčení‘, lépe řečeno léčení jsem skoro vůbec nebyl schopen tzv. myslet, jenom jsem jedl, spal (…). Dnes – dva roky poté, se divím, jak jsem vůbec byl schopen obrazce, znaky, písmo, barevné plochy dát dohromady.“ Po návratu z léčebny Košek velké množství svých obrazců zničil, protože je považoval jen za výplody bláznění, odsuzoval období, v němž obrazce tvořil. Zlom u něj nastal až ve chvíli, kdy mu jeho okolí začalo dávat najevo, že tato díla mají svou cenu. Velmi důležitý byl počin Jaromíra F. Typlta, severočeského literáta a filozofa, který vydal o Koškovi vůbec první knihu. Díky ní se o Zdeňku Koškovi dozvěděla Terezie Zemánková, teoretička umění se zaměřením na art brut, která na Koškova díla upozornila francouzského filmaře Bruna Decharma zabývajícího se art brut. Decharm spoustu Koškových děl zakoupil a začal vystavovat. Netrvalo dlouho a Koškovo jméno se rozletělo po celém světě. „Košek se mi svěřil s tím, že tohle úspěšné období pro něj bylo obrovskou satisfakcí všeho, co předtím prožil. Došlo tak ke zhodnocení periody života, kterou dříve považoval za zavrženíhodnou. Velmi jej potěšilo, že se našel někdo, kdo celou jeho tvorbu z daného období docenil, aniž by se čemukoliv vysmíval nebo se pokoušel v jeho obrazcích hledat příznaky psychické nemoci,“ říká Terezie Zemánková. Nyní Zdeněk Košek již zvláštní meteorologické obrazce nevytváří. „V poslední době se Košek věnuje malbě obrazů ‚a la van Gogh‘, jedná se o velmi zručně provedené práce, přičemž ve velké části z nich hraje důležitou roli počasí,“ vysvětluje Terezie Zemánková. V souvislosti s van Goghem je důležité zmínit, že Košek věří, že je jeho pokračovatelem. „Těsně před smrtí Van Gogh prohlásil, že by chtěl věřit, že bude někdo pokračovat v tom, co započal. Je otázka, jestli jsem nebo nejsem jeho nástupcem. Některý lidi mi to přejí, jiní mi závidějí,“ konstatuje Košek. „Zdeněk Košek v rámci svého někdejšího ‚řízení počasí‘ vytvořil teorie, jak celý systém funguje, které měl mnohdy podloženou vědeckými studiemi, jeho svět měl velmi přísnou logiku. Domnívám se, že nyní Košek již nevěří tomu, že by řídil počasí, ale nadále je přesvědčen o teoriích, které vynalezl. A kdo ví, možná, že jsou správné, i když se zdají být nenormální. Ale už Nietzsche říkal, že když vyžadujeme zdraví, potlačujeme genialitu. To co se v této západní společnosti považuje za normální, se vylučuje s výjimečností. A tato výjimečnost může sahat na hranice mezi genialitou a šílenstvím. Například Einstein také nebyl vzorný řadový občan. Netvrdím, že Košek je Einstein, ale možná ano… Třeba to jen já nejsem schopná poznat, protože nerozumím meteorologii. Košek kdysi vyřkl jednu moc krásnou větu – řekl, že nebyl nemocný, ale že byl mocný až moc,“ uzavírá Terezie Zemánková.

Zdeněk Košek

Narodil se 22. 11. 1949 v Duchcově. Žije a tvoří v Ústí nad Labem. Vyučil se typografem v podniku Severografia. Krátce studoval grafickou školu v Praze. Pracoval patnáct let jako sazeč a čtyři roky jako výtvarník v Domě kultury ROH v Ústí nad Labem. Od roku 1989 je v invalidním důchodu. V roce 1992 se stal členem ústeckého sdružení Fokus, podílí se tu na svépomocném hnutí, vydávání časopisu Zrcadlo a obecně vůbec na informování o problematice duševního onemocnění. Jako výtvarný autodidakt se věnuje především olejomalbě a kresbě, uplatnil se ale i jako autor kresleného humoru (hlavně v letech 1970–1983) a ilustrací pro regionální periodika (1991– 1996). V letech 1991–1993 vystavoval s výtvarnou skupinou Plebs. Od roku 1998 se pravidelně účastní Arteterapeutických dílen a výstav pořádaných libereckým sdružením Fokus – My klub. Se svými díly se zúčastnil okolo 50 samostatných i kolektivních výstav v ČR i po celém světě, momentálně jsou některé z jeho děl ke shlédnutí na pražské výstavě Monument transformace.

Kamila Heinzová

Art Brut pohledy

Výtvarným projevům lidí s psychickým onemocněním věnují pozornost různí specialisté – teoretici umění, galeristé, psychiatři a psychologové, publicisté i další (školení) umělci. Také mnozí autoři děl zařazovaných k art brut o své tvorbě přemýšlejí a skrze ni hledají cestu k sobě i k okolnímu světu. V podrubrice Pohledy najdete rozhovory s autory publikovaných obrazů a kreseb i zamyšlení nad art brut od dalších lidí, kteří k tomuto druhu umění mají co říct.

Naši partneři:

Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2017 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |